Tisíc a jedna noc

Dva princové a kouzelný pták - 3

„Ubohý mladík!“ pomyslil si Benazir. „Radost jej celého pomátla. Má mne asi za mrtvého a myslí, že to byl jen můj duch, jenž jej objímá, a to jej tak děsí.“
„Džohary,“ zvolal ještě jednou něžně, „milý bratře, vzpamatuj se, vždyť jsem to já sáni, já, s tělem a duší, a nikoli můj duch. Alláh mne zachránil, když jsem spadl do rybníka. Žiji a vrátil jsem se k vám, svým milým, kteří jste zajisté již tolik pro mě truchlili!“
To mluvě líbal jej, a Džohary mohl odpovídati jenom slzami.
„Alláh ví,“ vzlykal konečně, „jak se raduji, že to tak řídil, a že tě opět máme.“
„Myslíš-li, že jsem o tom dost málo pochyboval?“ tázal se Benazir s něžnou výčitkou.
Nyní vyšel i Mahmud, divě se neobyčejnému hluku, avšak spatřiv ten průvod, stanul na pavlánu tak ztrnule, jako stál druhdy, proměněn v mramorový strom v kouzelné zahradě Bylbylově.
„Mahmude, Mahmude!“ zvolal Benazir, jakmile ho viděl. „Aj,“ doložil se smíchem, vida jej tak bledého a nepohnutě stojícího – „vy jste se nejspíš všickni potřeštili! Což pak vyhlížím jako skutečný duch, že mne všickni tak podivně vítáte? Kdybych nevěděl, že je to pouze radost a překvapení, jež vám odnímá řeč, skutečně bych myslil, že jste se mého příchodu ulekli.“
Něžně objal i nejstaršího bratra, avšak na jeho čele vyrazil studený pot, a on něžného jinocha urputně odstrčil.
„Nedotýkej se mne,“ pravil, „jsem příliš nehodný.“
Pln úžasu Benazir ucouvl, a právě chtěl otevřít ústa k otázce, an vyběhl starý sultán. Spatřiv tuto milovanou postavu, zapomněl rychle na všecko a klesl jinochovi na prsa. Mlčky setrvali oba po dlouhou chvíli v objetí.
„Ó, Alláhu!“ zvolal konečně otec, „jak veliká je tvoje dobrota! Milovaný synu, my jsme už nedoufali, že tě kdy uvidíme; pokládali jsme tě za mrtvého.“
„Ano,“ odpověděl Benazir, „byl jsem skutečně v největším nebezpečenství života. – Moji bratři již zajisté ti vypravovali, že
jsem – Bůh ví, jak se to mohlo stát – poslední noci, když jsme spolu usnuli na břehu rybníka, spadl do vody.“
„Tvoji bratři?“ tázal se otec udiven. „Pravili mi, že tě ani neviděli a že ani nevěděli, že ses vůbec vydal na cestu.“
Zaražen pohlédl Benazir nejprve na otce, pak na bratry. V první chvíli nevěděl, jak si ty řeči vysvětlit, ale potom se mu zdálo, že se toho dovtípil.
„Ó,“ pravil, usmívaje se, „z toho poznávám měkké srdce svých bratří! Oni tě chtěli ušetřit bolesti, abys mě nepovažoval za zcela ztraceného; a proto ti raději řekli, že mne ani neviděli. Pak ti zůstala aspoň naděje, že se někdy ještě navrátím. – Jak jsem jim za to vděčen, neboť kdybys mne byl měl tak jistě za mrtvého, jako oni sami, byla by tě dnes radost usmrtila, anebo bys mě byl uvítal tak, jak učinili oni, jako bych se to nevrátil já, nýbrž pouze můj duch. – Ó, milovaný otče, a přece jsem to já sám. Později vám povím všecko, prozatím pravím jen tolik, že mě zachránil prsten Bylbylův.“
„Prsten Bylbylův? Ty máš ten prsten? Jak jsi ho nabyl? Dnes jsme ho bolestně pohřešovali. Tví bratří mne ujišťovali, že toho ptáka dobyli sami.“
Opět stál Benazir zaražen a pohlížel s jednoho na druhého, co zatím jeho bratři, na smrt bledí a nemohouce ani údem pohnouti, jako viny sobě vědomí hříšníci klopili oči k zemi. Ale ještě pořád jeho čistá duše nemohla se odhodlati podezřívati je. Již otvíral ústa, aby se jich otázal, proč mluvili nepravdu, ale otec mu ústa rukou uzavřel. Jeho duchu vzcházel papírek pravdy. Zblednuv, pohlédl zasmušile na své nejstarší syny. „Já se pravdy dovím,“ pravil přísně, „chci ji věděti. Pojďte za mnou bez prodlení všichni tři – optám se ptáka Bylbyla. Ten nyní bude odpovídat, když je přítomen jeho pravý pán.“
Tu se vytrhl Mahmud násilně ze svého zasmušilého dumání a padl na kolena. „Nikoliv, otče, nikoli!“ zvolal. „Toho se netaž. Nejsem tak podlý, abych svůj zločin mohl ještě dále zapírati. Alláh mi buď milostiv! Já otevřel satanovi srdce a on tam nasypal jedovaté nenávisti. Byla to tato ruka – tato ruka – a proklet budiž neblahý ten okamžik – kteráž mého bratra onoho večera svrhla do rybníka.“
Zoufale zakrýval si obličej. Džohary vrhl se vedle něho na kolena.
„Pane na nebi!“ pravil starý otec hlasem se chvějícím, „proč jsi je raději nevzal hned k sobě, než abys mi je takto opět daroval?“
Pak nastalo hrobové ticho. – Benazir stál s rukama svislýma, nejsa mocen ani slova. Ta bolest byla přílišná pro jeho věrné, láskyplné srdce.
„Ó, Bože!“ pomyslil si, „kéž bych byl raději utonul.“ – Netroufal si pohlédnouti na bratry; sklopil oči a odvrátil od nich v bolesti tvář.
„Benazire!“ zvolal konečně Džohary třesoucím se hlasem, „aspoň na nás pohlédni, ne! máš-li nás už za hodny svého slova! Nebesa vědí, jak jsem se trápil a jak jsem dnem i nocí želel strašného toho činu.“
Mahmud jenom hluboce vzdychl.
„Ó, bratři,“ zvolal Benazir, a slzy se mu konečně vyronily z oči, „odpusťte mi, jestliže se vám zdálo mlčení moje příkrým. Avšak bolest má je příliš veliká, neboť se obávám, že krásná důvěra, která nás až posud pojila, navždy jest porušena, ne snad, že bych vámi pohrdal nebo na vás se hněval, – nikoli, Mahmude a Džohary, neboť věřím příliš pevně, že to byl satan, jenž vás v tu hodinu pokoušel, a že vaše srdce nic o tom nevěděla – ale vy mě ode dneška nebudete již tak milovat, vždy nedůvěřivě se domnívajíce, že skrývám v sobě proti vám zášť.“
„Šlechetný synu,“ zvolal otec, objímaje ho, „Bůh ti žehnej tisíckrát, a velebeno budiž jméno jeho, neboť mi dal v tobě dítě, jež mne bude těšit po ztrátě ostatních.“
„Nikoliv, otče, ne tak,“ odpověděl Benazir, zvolna se mu z náručí vina, „tvoji druzí dva synové nejsou ztraceni.“
I přikročil něžně k Mahmudovi a Džoharymu, kteří ještě pořád klečeli a plačíce obličeje si zakrývali.
„Vstaňte a poprosme otce, aby nám všem třem požehnal. – Pane, nedávej mi svého požehnání bez těchto; neboť věř mi, že jsme přece všickni tři hodni, abychom je dostali. – Ta osudná tmavá noc byla pouhý zlý sen, jenž pomátl jejich rozum. Ným však procitli a jejich srdce jsou opět jako druhdy věrná a dobrá.“
„Ó, Alláhu!“ zvolal Mahmud hluboce dojat, „jakého bratra chtěli jsme se sami zbaviti! – Otče,“ pravil pak, s hlavou skloněnou k němu se blíže, „Benazirova velikomyslnost hluboce mne zahanbuje, avšak zároveň mi dodává mysli, abych prosby své
sloučil s prosbou jeho.- - - Odpusť! Naše srdce nejsou ještě tak
zkažena. Přijmi nás opět za své syny, a my ti přisaháme, že se nikdy nestaneme nehodnými tvého jména!“
A všickni tři se vrhli před ním na kolena. V pláči objímal otec všecky tři. Slzy, jež proléval, vyronily se arci ještě také z největší žalosti, ale hněv jeho byl zlomen, i důvěřoval, že hluboká lítost, již oba starší synové jevili, jest upřímná.
Benazir se po tomto výjevu první opět ujal slova. „Zapomněl jsem docela,“ pravil, „pověděti vám, že nepřicházím sám. Přivedl jsem s sebou družku, která ještě čeká venku. Co si jen pomyslí, že nikdo nepřichází, aby ji uvítal!“
Pospíšil ven, a ostatní ho následovali. Krásný průvod stál ještě v nejlepším pořádku před zámeckým dvorem, a na své brůně seděla krásná princezna. Benazir ji představil jako svou osvoboditelku a vypravoval krátkými slovy její příběhy. S radostí ji starý sultán přivítal, a to tím srdečněji, že v ní poznal dceru jednoho ze sousedních králů. Za Benazirovy nepřítomnosti zpustošil zlý duch jeho zemi; sultán byl srdečně rád, že ten netvor, jenž se stal postrachem všech sousedních zemí, došel zasloužené odplaty. Přislíbil, že ubohou princeznu, jakmile si toho bude přáti, doprovodí do její vlasti a dosadí na královský trůn, který jí jako poslednímu potomku náleží.
Skutečně se to za několik neděl stalo. Avšak princezna tam nezůstala sama, doprovodil ji Benazir jako její choť a král. – Jeho otec chtěl jej ustanoviti též svým nástupcem, ale Benazir se toho vzdal ve prospěch svých bratří, spokojiv se s trůnem, jejž mu jeho milá choť darovala. – Bylbyl táhl s ním, a moudrá jeho rada způsobila, že Benazir při své mladosti stal se výtečným panovníkem. Palác svého otce často navštěvoval, kdykoli se mu zachtělo, neboť duch jeho prstenu zanesl jej v okamžení, kamkoli chtěl. – Tak žili, ač byli daleko od sebe vzdáleni, jako jedna rodina ve štěstí a lásce ještě dlouhý čas.
Mahmud a Džohary dostáli slibu, že se nikdy nestanou nehodnými svého jména. Chtěl-li se satan někdy k nim přiblížit, vždycky jej zahnali mužně a s největší nevolí. Zkusiliť sami na sobě, k jakým ohavnostem může svésti duch nenávisti, i pocítili hluboce, že Boží požehnání blažívá jenom nevinného a že kletba Hospodinova uvádí v niveč všecko počínání a činění vinníků.

konec