Tisíc a jedna noc

Povídka o provazníku Hassan-Alhabbalovi - 1

Byli jednou dva bohatí kupci, Saadi a Saad, kteří se chtěli podívati do světa a vydali se na cesty. Cesta je vedla do velikého města Bagdadu, i umínili si, že tam pobudou několik dní, aby si prohlédli všechny památnosti a krásy města. Ubytovali se tedy v jedné hospodě, kdež jim byl vykázán pokoj v hořejším poschodí. Náhoda tomu chtěla, že z něho byla vyhlídka na velké zelené prostranství, na němž pracovalo několik provazníků o svém řemesle, a je to bavilo, dívati se, jak ti pilní lidé hned časně zrána, když oni právě vstávali, byli u své práce, a u večer, když se vraceli se svých procházek, provazníci pořád ještě pracovali.
Jakkoli byli tito řemeslníci všichni pilni a přičinliví, přece naši kupci zpozorovali jednoho, jenž svou pilností vynikal ještě nad ostatní. Neúnavně chodil vpřed a vzad a vrčel svým kolem, aniž si popřál na chvilku odpočinku; také býval vždy první a poslední na svém místě. Ti dva přátelé dívali se naň s potěšením, přece však jim bylo divno, že při vší své pilnosti zdál se býti nejchudším. Jeho šaty byly obnošené a ošumělé, jakoby se již chtěly rozpadnout, a v jeho vyzáblou tvář vryly nouze a hlad hluboké vrásky. To všecko bylo příčinou, že každým dnem jejich soustrast k němu rostla, a konečně se rozhodli, že půjdou, aby se o tom muži něčeho dověděli.
Zvolili si k tomu pozdní večerní hodinu, kdy již ostatní odešli, a přistoupili k němu, vlídně ho pozdravivše. Zdvořile jim na pozdravení odvětil, avšak ihned v práci své pokračoval, poněvadž se nenadál, že tito vzácní páni s ním chtějí mluviti.
„Aj, aj, milý muži,“ počal Saadi, „ještě pořád tak pilen?“
„Ano,“ odvětil, usmívaje se a zdvořile se zastaviv, „jinak nelze.“
„Ale přece nikdo tak horlivě nepracuje, jako ty. Všichni již ukončili svou práci.“
Provazník opět se usmál, ale bez závisti a trpkosti; byl to přívětivý úsměv, jenž velmi dobře slušel jeho poctivému obličeji. „Ti to všichni mohou spíš udělat,“ odpověděl, „neníť z nich nikdo tak chudý jako já.“
„Ty jsi velmi chudý?“ tázal se Saadi, jenž k němu pociťoval pořád větší náklonnost. „Jak pak ti říkají, dobrý muži?“
„Říkají mi Hassan-Alhabbal, pane, a chudý jsem ovšem, aspoň musím být velmi pilen, chci-li sebe a svou rodinu uživit Neboť mám, pane, doma ženu a deset dětí, a ty něco spotřebují, aby se nasytily. Ale nemyslete, že si proto naříkám. Jen když jim dá Bůh zdraví, jako jsou nyní zdrávy, děkuji mu z celého srdce za všech deset. A jsou to dobré děti! Ani nevěříte, jak je mám rád! Není mi těžko pro ně pracovati. To jediné, co mě rmoutí,“ pokračoval, smutně hlavu kloně, „jest, že tamhle můj domek je na spadnutí. Arci v něm bydlili už můj otec a můj děd a proto není divu, nechce-li už stát, není-li aspoň trochu opraven; ale nevím, odkud vzít na to peníze.“
Saadi pohlédl na svého soudruha, a oba byli jednoho mínění, že tento muž toho zasluhuje, aby mu přispěli pomocí; pak počal hovořiti znovu: „Pověz mi, milý Hassan-Alhabbale, kdyby ti teď Bůh nadělil sto dukátů, myslíš, že by ses jimi zbavil na vždy nouze a stal se zámožným mužem?“
Hassan se naň podíval a usmál se. „Aj, pane,“ odpověděl, „vlastně nemáte chudému muži, jako jsem já, povídati o zlaté. Člověk je šťastnější, když na to ani nemyslí. Ale, když se na to ptáte, tedy vám odpovím. Sto zlaťáků! Aj, to bych myslil! Jen kdyby Bůh poněkud mi požehnal, hodlal bych si jimi brzy pomoci na nohy.“
„Pověz nám, jak bys to začal?“
„Jak? Nejdříve bych si vystavěl domek. Pak bych si koupil mnoho konopí najednou, neboť ve velkém dostanu je o mnoho laciněji. To právě jest zkáza nás chudých, že své potřeby do řemesla musíme kupovati příliš draze. Proto tak málo na svém zboží vyděláme. Dále bych si koupil lepší nástroje, jimiž lze rychleji pracovati, platil bych si jednoho tovaryše – a – ó, uviděl byste, pak bych nebyl tak hubený, kdybyste sem po roce opěť přišel.“
„Inu,“ zvolal Saadi, „abychom měli to potěšení, darujem ti já a můj přítel nyní ne sto, nýbrž dvě stě zlaťáků. – Podívej se!“ pokračoval, ukazuje užaslému Hassanu plný měšec. „To vše bude tvoje, a my nežádáme za to nic jiného, než abychom tě ode dneška za rok shledali s plnými a zdravými tvářemi, abychom spatřili na místě té malé chatrče, již obýváš, hezký nový domek.“
Podal měšec Hassanovi, ale ten byl udivením tak omámen, že se nemohl árii hnouti, ani slova promluviti. Teprve když se oba přátelé, jsouce pohnuti a spokojeni dobrodiním, jež tomu chudému prokázali, obrátili, opět se vzpamatoval a radost jeho jevila se tím hlasitěji. Padnuv jim k nohám, líbal jim s tisícerými slzami ruce a přál jim stonásobného požehnání, až konečně násilím se musili cd něho odtrhnouti.
Poněvadž měli odejiti na večer téhož dne, musili si pospíšiti. Vrátili se tedy s veselou myslí do své hospody, aby skládali své věcí.
Provazník ještě dlouho klečel pln radosti svíraje svůj poklad v rukou a žehnaje svým dobrodincům. Pak zlaťáky přepočítal a těšil se na to, kterak se tomu jeho žena podiví a jak se zaraduje. „Avšak i děti ať mají radost,“ pravil. „Dnešní den budiž oslaven. Nakoupím koláčů a masa, a matka nám připraví dobrou večeři. Jak jen užasnou, až s těmi chutnými potravinami vstoupím do jizby, kde již dávno nebyly vídány! Ale já budu mlčet, dlouho nic nepovím o svém štěstí. Ať si lámou chvíli hlavu – a pak najednou hodím měšec se zlaťáky na stůl!“
Hassan-Alhabbal se při té myšlence radostí hlasitě smál. Již viděl ty šťastné, radostí zářící tváře svých milých. Pak vyňal jeden zlaťák, aby nakoupil potravin. Ale kam dát ostatní? Svým kapsám nemohl příliš důvěřovat, bylyť již vetché, ba z části i roztrhány. I sňal tedy s hlavy turban a upevnil měšec dovedně pod jeho podšívku. Pak vesele kráčel k pekařskému a řeznickému krámu. Brzy měl, po čem zatoužil, a drže sáček s koláči v jedné a maso v druhé ruce, pospíchal s tlukoucím srdcem k domovu.
V tom k jeho nemalému uleknutí sletěl zrovna na něho hladový luňák. To maso zavonělo též jemu, i snažil se násilím vydrati je Hassanovi z ruky. Ale to se Hassanovi nelíbilo. Držel maso pevně, avšak koláče v druhé ruce mu překážely, nemohl se zbaviti svého nepřítele vydatnou ranou a co tak s luňákem zápasil, spadl mu turban s hlavy. Luňák nechal masa, vrhl se na turban, snad jej měl za kus masa. Uchopil jej a vyletěl vysoko do oblaků, dříve, než se mohl provazník leknutím ustrnulý vzpamatovati.
Ubohý Hassan dal se do křiku a bědoval a plakal tak hlasitě, že lidé z domů vybíhali. Ale což mu mohli pomoci? Luňák se svou kořistí již se nevrátil, a ty tam byly všecky provazníkovy povětrné zámky! –
Konečně se musil poddati svému krutému osudu a s myslí sklíčenou a s hlavou skloněnou šel svou cestou dále. Za peníze, jež mu zbyly ze zlaťáku, musil si koupit nový turban; všecko tedy, co měl z velikomyslného daru jeho dvou přátel, bylo něco koláčů a kus masa. Ale to brzy s rodinou snědl a pak musil zase ve svém ošumělém oděvu s neúnavnou pílí točiti svůj kolovrat a choditi vpřed i vzad po prostranství, aby vydělal sobě a dětem na chléb vezdejší.
Minul rok, a ejhle, Saadi a Saad opravdu přišli zase do Bagdadu. Obchody je tam přivedly, a při té příležitosti vyhledali, jsouce zvědavi, jak asi se mu vede, provazníka Hassana.
Jak se podivili, když přišedše na provaznické prostranství, spatřili domek Hassanův ještě chatrnější, a jej samého, rovněž tak hubeného a ošumělého, jako loni, s touž pílí mezi ostatními provazníky pracovati!
„Aj, Hassane!“ zvolal Saadi, hněvaje se, neboť myslil, že Hassan svůj dar promarnil, „nadál jsem se, že tě naleznu v jiném stavu.“
Ubohý provazník poněkud se ulekl, spatřiv své dobrodince, neboť se dávno již obával jejich výčitek. Sklopil oči a vzdychal.
„Nu?“ tázal se nyní též Saad, „tys tedy neužil tak dobře těch peněz, jak jsi nám vypočítal. Tys je prohýřil! Nebyl bych se toho do tebe nadál, Hassane!“
„Ó, milý pane,“ odpověděl Hassan, a poctivé oči zalily se mu slzami a tekly po vyzáblých tvářích, „činíte mi, Bůh ví, křivdu! ‚Nejsem tím vinen, že vaše šlechetná mysl a dobrota nic mi neprospěla. Nebyla to vůle Boží. Poslyšte, jak se to stalo.“
Vypravoval jim celý svůj smutný příběh s luňákem, a jakkoli to oběma připadalo poněkud podivno, přece nemohli o pravdě jeho slov pochybovati, když hleděli dobrému tomu muži do tváře a slyšeli jeho prostodušné vypravování. Útrpně naň patřili a opět významně na sebe pohlédli.
„Vedlo se ti smutně, ubohý příteli,“ pravil pak Saad, „a věř, že tě litujeme. Těšili jsme se, že tě nalezneme šťastného a zámožného. Avšak buď dobré mysli! Tu máš jiných dvě stě zlaťáků. Vezmi je, jsou tvoje s upřímným přáním, aby ti přinesly více štěstí, nežli předešlé.“
Kdož vysloví štěstí a radost ubohého provazníka?! Bylo mu téměř, jako by nesměl přijmouti tolik dobroty. Avšak oba přátelé potřásli mu srdečně rukama, a ubezpečujíce jej, že jim Bůh daroval dosti, aby se mohli sdíleti s jinými, odešli se slibem, že jej po roce opět navštíví.
„Ó, žehnejž vám tedy všemohoucí Bůh tisíceronásobně!“ zvolal za nimi Hassan v radostném pláči. „Je-li toho kdo na světě hoden, jste to vy!“
Podruhé tedy držel provazník své štěstí v ruce; podruhé stavěl si povětrné zámky a viděl se v duchu obklopena radující se rodinou.
„A tenkrát se mi nesmí tak vésti jako loňského roku,“ pravil. „Nebudu již tak neopatrný, abych vlékl celý svůj poklad v turbanu, nýbrž první péče má bude, abych jej jak náleží bezpečně uložil.“
S tím úmyslem opustil svou práci, chtěje se odebrati domů. Náhoda však tomu chtěla, že nezastal doma ani ženy, ani dětí. Žena odešla k jiným lidem do práce, a děti se mu kdesi potulovaly.
„Dobře,“ pravil, „večer až se zase všichni sejdeme, bude radost tím větší.“ – Ale kam by jen zatím svůj poklad uložil? To byla otázka, jež mu působila nemalou nesnáz, neboť v celém domku nebylo ani skříně, ani co jiného, co by se mohlo jak náleží uzavřití. Konečně padl jeho zrak na starou bednu, do níž jeho žena sypala popel.
„Aj,“ pomyslil si, „tam budou mé peníze nejlépe schovány. Nikdo si ani nepomyslí, že by v mém popelníku byly peníze, a kdo by vůbec mohl připadnouti na myšlenku, aby u mne peníze hledal? Uložím tam svůj měšec. Tak ujde i mé ženě a mým dětem, a nikdo nebude o ničem vědět, dokud se nevrátím.“
I udělal, jak si usmyslil. Když byl vyňal opět jeden z těch krásných zlaťáků na nákup potřebné potravy na večer, vložil měšec do popelníku a nasypal naň popele tak chytře, že nikdo nic nemohl zpozorovati.
Ježto bylo ještě časně a on byl práci tak uvyklý, že nemohl ani chvilku zaháleti, odešel zase k svému řemeslu a točil provazy se srdcem nejradostnějším až do večera, kterýž, jak doufal, bude nejšťastnějším v jeho životě. Pak zašel k pekaři a k řezníku. Brzy měl v rukou sáček chutných koláčů a pěknou skopovou kýtu.
„Tentokráte povečeříme s větší radostí nežli vloni,“ pomyslil si, vraceje se domů. A skutečně dostal se bez jakékoli nehody do svého domku. Ale opět si předsevzal, že nebude o svém štěstí vypravovati hned, ano i maso ukryl pod šaty. Jenom koláče podával dětem, které mu běžely naproti.
„Tu se podívejte, mlsouni!“ zvolal a smál se radostí. Děti přijaly dary s jásotem, ale matka hleděla na ně poněkud překvapena.
„Dnes jsem měl šťastný den, ženo!“ pravil vesele Hassan. „Dostal jsem ty koláče darem, a k tomu ještě něco pro tebe.“
S tváří radostí rozčilenou vytáhl skopovou kýtu.
„Je-li možná?“ zvolala manželka. „Bůh žehnej tomu dobrému muži, který nám to dal! Dnes tedy opravdu je šťastný den,“ doložila pak. „I mně se výborně vedlo. Pomysli si, muži, asi před hodinou přišel žid, kupoval popel a dal mi za mou zásobu šest drachem. Zdali jsem dobře nepochodila?“
Avšak mužův obličej, místo aby se ještě více vyjasnil, jak: se nadála, zbledl při těch slovech jako stěna.
„A ta bedna?“ vypravil ze sebe s namáháním.
„Ta bedna? Ach, to staré haraburdí,“ odpověděla žena, smějíc se, „to jsem mu dala nádavkem.“
„Nešťastnice!“ zvolal Hassan, „cos to učinila! Kde je ten žid? Musím za ním! Ó, Bože! ty nepřipustíš, aby mi štěstí opět z rukou vyklouzlo!“
Jako posedlý běhal po světnici, rval si vlasy s hlavy, trhal si šaty s těla a vrhl sebou konečně v pláči a v nářku na zem.
„Ale můj Bože!“ zvolala manželka, která patřila naň všecka ztrnulá, „co pak se to jen stalo? Vzpamatuj se přece, milý muži! Co záleží na té staré bedně?“
„Co na ní záleží? – Ó, ženo, ženo! Věz, žes prodala tomu židu sto a devadesátdevět zlaťáků!“
„Jak to?“ tázala se manželka, nyní rovněž blednouc.
Hassan jí s největší žalostí vypravoval, kterak ti dva páni se ho ujali ještě jednou, a že svůj poklad ukryl do toho popelníku, který ona teď prodala. Pak vyskočil a běžel za židem. Avšak marně běhal až do pozdní noci po ulicích velikého města. Marně bědoval a prosil každého, koho potkal, aby mu pomohl hledat jeho sto a devadesátdevět zlaťáků. Za prvé mu nikdo nevěřil, že by ty peníze byl měl, a za druhé nikdo toho žida neznal a nevěděl, kde by byl. Unaven a bez útěchy vrátil se konečně domů. Skopovou kýtu, která měla oslaviti radostný den, snědla nešťastná rodina s trpkými slzami – a otec byl opět chudým provazníkem jako prve.
„Není to vůle Alláhova, abych zbohatl,“ pravil smutně. „Musím se podrobit osudu a s pomocí Boží učiním to bez reptání.“
Tak se hleděl upokojiti a konečně se mu to podařilo. Tiše kráčel opět za svou prací a děkoval jen Bohu, že jeho rodinu zachovává ve zdraví.
Saadi a Saad byli zatím ještě téhož odpoledne odjeli. Jejich obchodní starosti vedly je daleko široko, i byli dlouho na cestách, nežli se vrátili domů, tak že skoro již zase minul rok, když přišli opět do Bagdadu.
„Jsem opravdu žádostiv,“ pravil Saadi, „jak se asi vedlo tenkráte našemu provazníkovi. Bohdá, že nám přijde s veselejší tváří vstříc, nežli loňského roku.“
„Zajisté,“ odpověděl Saad, „přeji toho tomu dobrému muži ze srdce.“
Hned první jejich cesta byla na místo, kde provazník pracoval.
„Ale, co to?“ zvolal Saadi, s podivením se zastaviv. „Nemýlí-li mne můj zrak docela, tož je zde opět týž vyzáblý a otrhaný Hassan-Alhabbal.“
„Opravdu,“ odpověděl Saad, vraště čelo, „ne, to už je přílišné! – Hassan-Alhabbale!“ zvolal k němu hlasem ne pravé vlídným, když se byli k němu přiblížili, „našich dvě stě zlaťáků opět ti nepomohlo?“
Ubohý Hassan zbledl a leknutím upustil konopí. „Ó, pane,“ odpověděl, „není to vůle Alláhova, abych zbohatl. Nehněvejte se na mne, opravdu jsem tím tenkrát rovněž tak málo vinen, jako poprvé.“ A vzdychaje, vypravoval jim, co se s ním dělo.
Oba přátelé i tenkrát byli pohnuti neblahou příhodou a žalostivou tváří, s jakou byla vypravována; přece však se nemohli zdržeti smíchu nad škádlivým osudem, jenž si s ubohým Hassanem tak krutě zahrával.
„Tys opravdu chudák,“ zvolal Saad, „i uznávám, že je to marné namáhání, chtít učinit z tebe bohatého muže zlatem. Tuhle,“ pokračoval, a sehnuv se, zdvihl se země kus kovu, „zkusím toho tedy olovem. Vezmi tento kus olova, příteli, snad ti více pomůže Po roce opět přijdeme a nadějeme se, že na místě tvé chatrné chýše najdeme nádherný palác.“
Pak odešli, smějíce se ještě a vrtíce hlavami nad neobyčejným tím neštěstím.
Ubohý Hassan zůstal samoten s kusem olova v ruce. Cítil se poněkud uražen posměchem těchto přátel a v prvním okamžení chtěl olovo zahodit. Ale pomyslil si: „Jsou to přece moji dobrodinci, kteří mi to dali, a nesmím se divit, že je konečně omrzelo, dařiti mne něčím lepším, když vidí, že jejich velikomyslnost dochází pokaždé tak špatné odměny.“ Vzdychaje, vstrčil olovo do kapsy a pokračoval ve své práci až do večera, kdy se opět navrátil do svého polospadlého domku.
Ještě ležel a spal, když nazejtří časně ráno kdosi klepal na jeho okno.
„Hej! milý příteli!“ zvolal hlas, „otevři! Jsem rybář Kodjah!“
Hassan vstal, jsa poněkud udiven, a otevřel okno: „Aj, sousede, co pak tak záhy chceš?“
„Inu, vidíš, jsem právě na cestě k řece, abych vrhl síť, ale pozoruji s mrzutostí, že na několika místech chybí olovo. V celém domku nenašel jsem ani kousku olova. A tu jsem si pomyslil, že snad má náhodou nějaké můj soused Hassan a že mi ním pomůže.“
„To sis dobře pomyslil, milý sousede,“ odpověděl Hassan. „Bůh ví, že jsem srdečně tomu rád, mohu-li ti malou službu prokázat. A to se dnes právě výborně hodí. Mám kus olova – dám ti je ihned.“
Ochotně vyhledal Saadův dar a pomyslil si při tom, že bude přece k něčemu užitečným.
Kodjah byl velmi potěšen a děkoval Hassanovi srdečně; přislíbil, že nejkrásnější ryba, již uloví, bude náležeti jemu.
„Nikoli, nikoli,“ odpověděl Hassan, směje se, „to by bylo příliš, abych ji přijal. To olovo není mi nic plátno, a těší mě, mohu-li ti posloužit. Měj se dobře – nechať ti přinese štěstí!“
Rybář odešel s vlídným pozdravem, ale prese všecko zdráhání Hassanovo přišel večer opět a přinesl mu v síti velikou rybu.
„Podívej se, milý sousede,“ pravil, „tvé olovo přineslo mi tolik štěstí, jakého jsem už dávno neměl. Ale ty mi to musíš udělat k vůli a přijmouti tuto rybu, sice se budu na tebe hněvat!“
„Když je to takové,“ odpověděl provazník, „tedy tvého daru neodmítnu. Děkuji ti za dar srdečně. Aj, jaká to krásná ryba! To budou pravé hody pro mé děti. 2ehnej ti za to Bůh, milý sousede!“
Přišly i žena a děti a byl veliký jásot. Matka se jala ihned rybu kuchati a děti poskakovaly vesele kolem ní a měly dobrý pozor, jak tu velikou rybu čistila a tučné břicho jí rozpárala.
„Aj, podívejte se, co pak je to?“ zvolala žasnouc, pocítivši, že její nůž o cosi tvrdého zavadil. Přihlédla blíže a našla v útrobách té ryby veliký, skvělý kámen, průhledný jako sklo a sněhobílý! To bylo něco pro děti! Usmívajíc se, hodila jim tu hezkou hračku, jak to nazvala, a ony si s ní hrály, až byla ryba připravena, á matka je zavolala ke stolu. Tu arci byla líbezně páchnoucí ryba přednější, a všecky radostně poslechly vítaného zavolání.
Zatím se víc a více stmívalo. Venku byla již tma, a v jizbičce přece zůstávalo stejné světlo jako za bílého dne.
„I kýho šlaka!“ zvolal Hassan, jemuž to bylo divné, „čím to asi je? Vždyť jindy tou dobou vždycky už musíme rozsvěcet lampu.“
Pátrajíce ohlíželi se všichni po světnici – a ejhle! Zpozorovali, že světlo vychází z kouta u krbu, kam byly děti svou hračku položily. S podivením vzal Hassan podivný kámen do ruky, a nyní se přesvědčil již docela patrně, že to světlo skutečně vychází od něho.
„Aj, aj!“ zvolal radostně, „inu, toť mi ten kus olova přece více prospěje, nežli jsem se nadál. Tímto kamenem můžeme uspořit oleje. Položíme jej na stůl místo lampy.“
Ještě téhož večera učiněna byla zkouška, a kámen nahradil dvojnásob, ba trojnásob malou lampičku.
Nazejtří ráno nemohla se však Hassanova žena zdržeti, aby o tom nevypravovala několika známým. Ti to povídali dále, a tak se toho dověděl i klenotník.
„Počkej,“ pomyslil si, „tu se dá snad něco vydělat.“ A odebral se ihned do bytu Hassanova. Zastihl ženu doma samotnu a tomu byl velice rád.
„Dobrý den, milá paní!“ počal přívětivě. Žena Hassanova opakovala pozdrav, přece však se poněkud divila, nemohouc si vysvětlit, co jí ten bohatý pán chce.
„Divíte se, milá paní,“ pokračoval klenotník ještě přívětivěji, „že mne zde vidíte. Inu není to nic jiného, nežli že mi dnes ráno vypravovali lidé, že máte tak podivný kámen, a já jsem žádostiv, poněkud si jej prohlédnouti, budete-li tak dobrá a ukážete mi jej.“
„Mileráda,“ odpověděla žena a ihned jej přinesla. „Tuhle je, je to opravdu podivný a velmi užitečný kámen.“
Lakotnými zraky díval se obchodník na kámen, a jeho dlouhé prsty kvapně po něm sáhly. Usmívajíc se jeho velikému podivení, nechala mu jej provaznice v rukou, i trvalo dlouho, nežli se opět opanoval a nabyl lhostejné tváře. „To je velmi hezký kámen,“ pravil pak, pořád ještě si jej prohlížeje. „Rcete, milá paní, neprodala byste mi jej za zlaťák?“
„Zlaťák? Aj, to je arci hezká cena, ale já to přec nemohu učinit neboť mi přece jen víc prospěje, poněvadž při něm uspoříme drahého oleje.“
„Tedy za pět!“ zvolal obchodník, kvapně měšec vyndávaje, – a když provaznice prodlévala, rychle doložil: „Tu máte, dám vám deset zlaťáků, anebo docela dvacet, na tom mi nezáleží, ten kámen se mi právě líbí, i chci, abyste měli i vy z toho nějaký prospěch.“
To řka vypočítal jí ty peníze a chtěl kámen vstrčit do kapsy. Ale ženě byl jeho kvap podezřelý, a poněvadž byla opatrná a rozumná, soudila, že kámen může míti hodnotu ještě mnohem vyšší. Protož odpověděla rychle: „Podržte si své zlato a vraťte mi kámen. Já vám ho prodati nemohu, dokud se neporadím s mužem.“
„Vy jste blázínek!“ zvolal klenotník nevrle; ale přece nechtěl dát na sobě znáti, jak mu na tom záleží, aby koupi uskutečnil. Vrátil jí tedy kámen, stavě se, jakoby odcházel. Když ho však žena nevolala, jak očekával, opět se vrátil a pravil, ale s tváří, pokud možná bylo, lhostejnou: „Nuže, abychom věc ukončili, nebudu hledět na několik zlaťáků. Vezměte jich za ten kámen třicet, ačkoli nestojí ani za polovici, a já jej kupuji z pouhé záliby.“
Ale žena, vědouc nyní ještě patrněji, že je ten kámen velmi drahocenný, ani teď nechtěla svoliti.
„Pošetilá!“ zvolal obchodník prudce, „vezmi tedy čtyřicet, ačkoli tím přijdu na mizinu.“
„Pane, nechci vás přivést na mizinu,“ odpověděla, „jen mi ten kámen nechte, vždyť já najdu jiného klenotníka, který mi dá zaň více.“
„Více? Mýlíš se, ale nechceš-li mermomocí jinak: zde je padesát zlaťáků!“
Marně nabízel sto – dvě stě – tři sta zlaťáků. Zmáhající se jeho horlivost jen ještě ji více utužila. Tu počal vyhrožovati – a kdo ví, co by se bylo stalo, kdyby nebyl na štěstí v tu chvíli Hassan vstoupil do světnice. S podivením zaslechl již z daleka hlasitou hádku ve svém domě a nevěděl, co si má o tom pomyslit, když toho vzácného pána tam spatřil. Jakmile však vstoupil, obrátil se klenotník k němu, doufaje, že lépe pochodí.
„Milý Hassane,“ pravil, „přišel jsem, abych koupil tvůj hezký kámen. Líbí se mi náramně, a ježto jsem milovník zvláštností, rád bych jej měl. Nabízel jsem tvé manželce již tři sta zlaťáků, ona jej však ve své pošetilosti nechce dát, ačkoli je to už více, než by kdo jiný zaň mohl nabídnout. Doufám, že budeš rozumnější.“
Avšak ani provazník nebyl na hlavu padlý. Jakkoli náramná radcst, že má takový poklad, mysl jeho poněkud rozčilila, přece mu neušly lakotné zraky, jimiž klenotník bezděky na skvělý ten kámen pohlížel, a veliká suma, kterou s takovou horlivostí nabízel, vzbudila v něm tutéž myšlenku, jako v jeho manželce.
„Ne, ne, milý pane.“ pravil, kámen do kapsy strkaje, „já vám svůj diamant za tu nízkou cenu neprodám. Vímť velmi dobře, zač stojí, a pod tu hodnotu jej neprodám.“
Obchodník hlasitě vzdychl při těch slovech, neboť poznal, že ti lidé nebyli tak hloupí, jak si myslil. Přece však se nedal od« strašiti. Nabízel dále sto – a pak ještě sto zlaťáků, ale Hassan pořád vrtěl hlavou. Tu upadl zcela v zoufalost a stal se tak nestydatým a dotíravým, že dobromyslného provazníka na konec přešla trpělivost. Chopiv jej za ruku, vyvedl jej z domu a zamknu za ním dveře.
Pak padnuv na kolena, zdvihl, rozkoší jsa unesen, ruce k ne běsům: „Alláh jest veliký! Alláh jest nejvýš dobrotivý! Velebenc budiž jeho jméno – ženo, poklekni se mnou a děkuj mu za jeho nekonečnou dobrotivost!“
Jasné slzy radosti kanuly mu po tvářích, i zůstal klečet dlouho, vroucně se modle. Pak jej pojal cit radosti tak mocně, h vyskočiv jako dítě, jásal a tančil po světnici.
„Matko!“ zvolal, „víš-li pak, že jsme teď tak bohati jak sultán? Ano, my jsme bohatší, neboť pro nás je suma, již nár obchodník nabízel, více, nežli sultánovi jeho říše!“
Žena klečela ještě na kolenou, nejmladší dítě pevně tisknou k prsoum. „Bůh jest milostiv, budiž jeho jméno velebeno.“ Ví nemohla pronésti.
„Ale tomu člověku,“ pokračoval Hassan, „jejž jsem právě z domu vyvedl, kamene neprodáme. On je podvodník a nepoví nám pravdu. Seberu se a dojdu k jinému klenotníku.“
Úmysl svůj ihned vykonal.
„Aj, aj, totě překrásný drahokam!“ pravil klenotník. „Odkud jej máte, milý muži?“
Hassan mu vypravoval prostě příběh s rybou.
„To je divná věc,“ pokračoval klenotník, kámen se všech stran prohlížeje. „Poslyšte, dobrý muži, je dobře, že jste se obrátil na mne, neboť nejsem takový, jenž by toho použil, aby podvodem zbohatl. Povím vám poctivě, jak se to s vaším kamenem má. Je to diamant nejvzácnějšího druhu, a já vám dám zaň sto tisíc zlaťáků.“
Při těch slovech vytřeštil Hassan oči a otevřel ústa. Domníval se, že sní. „Sto tisíc zlaťáků!“ zvolal. „Snad si tropíte ze mne žert?“
„Nikoli,“ odpověděl klenotník usmívaje se, „zde jsou! Můžete si je vzíti hned; či chcete raději, abych vám je schoval, až se vám zlíbí přijít si pro ně? Čiňte, jak se vám líbí. Zde je poukázka.“
Hassan volil raději poukázku, neboť by mu nebylo bývalo možno ve svém domku uložiti sumu tak náramnou. Vzal dlužní úpis, avšak náhle se vzpamatovav, prosil klenotníka, aby mu polovici dal ihned.
Jak se pak dostal na provaznické prostranství, nevěděl. Všecky domy poskakovaly před jeho blaženými zraky, i myslil, že poskakuje s nimi. Ale místo, aby šel do svého domku, odebral se k rybáři.
„Sousede,“ zvolal, klada měšec na stůl před žasnoucího Kod-jaha, „víš-li ještě, jak jsi mi před týdnem přinesl tu velikou rybu? Nu, vidíš! Nyní jsem s to, zaplatit ti za ni, jak zasluhuješ, padesát tisíc zlaťáků! Co tomu říkáš?“
„Ale, člověče,“ zvolal starý rybář, „co ti to napadá a co to vše znamená?“
„Co to znamená? Inu, vidíš, padesát tisíc zlaťáků dal jsem ti presentem! Či snad myslíš, že jich není tolik? Pravím ti, že neschází ani jeden, a já pro sebe mám ještě tolikéž.“
Rozvázal měšec a vyňav z něho hrst lesklých zlaťáků, hodil je na stůl. Ubohý rybář byl jako pomaten.
„Hassane!“ zvolal, „povídej mi, co to všecko znamená, sice budu mít opravdu za to, žes ty anebo já že jsem se zbláznil!“
„Nikoli, nejmilejší příteli,“ odpověděl provazník rovněž vážným hlasem, utíraje si slzy. „Nikdo z nás se nezbláznil, ale Bůh je nejvýš dobrotivý, nikdo nemůže jeho jména dosti vynachváliti. Co zde vidíš, je skutečně všecko zde a tvůj majetek. Zajisté už jsi také něco slyšel o podivném kamenu, jejž jsme v útrobách té ryby nalezli, a který tak jasně svítil, že jsme mohli lampy ušetřiti. Nu, a teď si pomysli, dnes jsem se dověděl, že ten kámen je drahocenný diamant, a klenotník mi zaň zaplatil stotisíc zlaťáků. Sto tisíc, sousede, – už se ti nemate mysl? Polovici z nich vidíš zde před sebou ležeti. Náležejí ti po právu, neboť ryba byla tvoje, a jakkoli jsi mi ji daroval, nevěděl jsi, že v ní vězí takový poklad.“
S největším úžasem poslouchal Kodjah toto vypravování. Radostně přál sousedovi štěstí k tomu Božímu požehnání, ale dlouho se zdráhal přijmouti tu nesmírnou sumu peněz. Hassan však nepovolil a konečně odešel, ubezpečuje ho, že ho již nechce ani vidět, jestliže o tom promluví ještě slovo. Pak zašel k pekaři a řezníkovi, po třetí, a tentokráte požil se svou rodinou lahůdek, jichž nakoupil, v nezkalené radosti.

pokračování - příště