Věštec

Jeden provazník se prohlásil za věštce a hadače budoucnosti.
Neprovdaným pannám hádal, jakého dostanou ženicha, provdaným
kolik budou mít dětí, vojákům předvídal čest a slávu a kupcům
dobré obchody.
Lidé potřebují slyšet dobré zprávy a rádi za ně zaplatí. Věštci se
dařilo a penízky si ukládal doma do truhly.
Jednou, když zase věštil na rynku, přiběhl jeho soused a už
zdálky rozčileně volal: „Zloději, sousede, zloději!“
„Kde tu vidíš zloděje?“ smál se věštec. „Vrať se domů a neruš
mne, když se dívám do budoucnosti!“
„Ty se vrať honem domů!“ křičel soused. „Zloději tě navštívili,
dveře vyvrátili a utekli s tvou truhlou!“
Věštec nechal hádání a upaloval k svému příbytku. Soused nelhal.
Truhla plná nastřádaných penízků byla pryč.
Okradený bědoval a naříkal, ale lidé ho nelitovali. „Jak ses mohl
opovážit a hádat, co se přihodí nám? Vždyť neumíš uhodnout, ani
co se stane tobě! Vrať se zase k pletení provázků, tam jsi nám
užitečnější.“

Tak dostanou za vyučenou lidé,
kteří se holedbají, že vidí do života
jiných lidí a přitom nevědí,
co se děje v jejich vlastním domě.