Vyvolená

Sledovala jsem, jak strážce vytáhnul bič, přistoupil blíže ke chlapci u sloupu a pak jej prudce udeřil. Když bič rychle, silně a tvrdě dopadl na chlapcova záda, slyšela jsem výkřik. Nedošlo by mi, že to byl můj vlastní výkřik, kdybych si nedala ruku před otevřená ústa. Sledovala jsem záda chlapce, na která dopadl bič s tou ohromnou silou. Trikem mu prosakovala rudá krev a mně do očí vhrkly slzy.
Co se to děje? A proč?!
Aniž bych si to uvědomila, rukama jsem rozdělila několik lidí před sebou od sebe a vběhla přímo k tomu chlapci, zrovna ve chvíli, kdy na něj začal znovu dopadat bič. Stoupla jsem si před něj, zaťala ruce v pěst a pokusila se zastavit výkřik, když na mou tvář, dekolt a hrudník dopadl bič. Všichni to sledovali, šokováni mým jednáním. Ještě nikdo se nepostavil strážci.
Po tváři mi stekla slza a rána mě pálila. Cítila jsem, jak se z ní vyřinula trochu krve. Ale stála jsem před tím chlapcem. Odhodlaná jej bránit před dalšími zbytečnými ranami.
Strážce na mě hleděl tvrdým pohledem a obočí se mu nakrabatilo.
„Okamžitě odstup, nebo dostaneš horší trest!“okřiknul mě, ale já se ani nehnula.
Stála jsem na místě, připravená na vše, co se mohlo stát.
Chlapec za mnou se rozkašlal a já se ohlédla. Pohlédla jsem na něj. Zíral na mě jasně modrýma očima, rty, lehce pootevřené, měl natrhnuté a krvácely mu a v tváři vypadal zmučeně, ale odhodlaně.
Otočila jsem se zpět ke strážci.
„Za co má trest?“zeptala jsem se.
Strážce se zasmál a kývnul bradou směrem k tomu chlapci.
„Porušil zákony. A ty je teď taky porušuješ.“odpověděl mi.
Pochopila jsem. Jestli okamžitě neodejdu, zabije toho chlapce a mě také.
„Co provedl?“zeptala jsem se a strážce semknul rty do úzké linky.
Čekala jsem to. Byl to jen zahleděný strážce, co nehodlal předstírat, že nastolil pořádek a tak ubližuje nevinnému.
„To tě nemusí zajímat,“zavrčel a ruku dal k pasu.
Pistole.
„Bohužel, zajímá mě to. Je totiž nevinný,“odpověděla jsem a připravovala se na nejhorší.
Strážce vytáhnul pistoli, uchopil ji do obou rukou a namířil ji na mě.
„Varuji tě. Ještě jedno slovo a zabiju tě,“zašeptal varovně.
Pravděpodobně mi chtěl jen vyhrožovat, aby se mě zbavil. Ne, odmítám poslouchat.
Vzdorně jsem zvedla bradu a zírala mu do očí.
„No tak do toho,“řekla jsem.
Odjistil pistoli a pak vystřelil.
Myslela jsem, že kulka prolétne mým tělem a zabije mě hned. Mířil mi na srdce.
Ale když se mě dotkla, pocítila jsem jen lehké zašimrání.
Nic.
Zůstala jsem stát, ohromená tím, co se stalo.
Strážce na mě hleděl, a znovu vystřelil. Jednou, dvakrát, třikrát. Vždy na srdce. Ale nic se nestalo.
„Vyvolená,“syknul tiše, ale nikdo jej neslyšel. Jenom já. Aspoň jsem si tím byla jistá.
Chlapec za mnou zakašlal a já se otočila. Vstal a z obličeje mu tekla krev.
Dokulhal ke mně a rozhlédl se. Pak pohlédnul na strážce.
„Máš pravdu, je to ona,“odpověděl mu chlapec, uchopil mě za ruku a pak mě přenesl někam jinam. Než jsem omdlela, viděla jsem jen záři slunečních paprsků.