Zajíci a žáby

Zajíci se trápili. Přestala jim chutnat tráva, přestal je těšit svět.
Styděli se za svou zbabělost. „Sotva někdo v dálce zadupe, vezmeme
do zaječích,“ hořekovali.
A jednoho dne se rozhodli: „Než takhle žít, je lepší život skončit!“
A pak se v celém smutném houfu vypravili ke skalnímu srázu,
aby skokem do propasti udělali tečku za svou bázlivou povahou.
Na skále, která strměla nad jezírkem, seděly žáby. Seděly, ležely,
ale sotva uslyšely dupot přicházejících zajíců – naskákaly bezhlavě
do vody.
„Přátelé, viděli jste?“ zaradoval se nejstarší zajíc. „Žáby se nás
polekaly! Jsou ještě zbabělejší než my. Naskákaly do jezírka a utopily
se! Pojďme domů.“
To se ví, že zajíci poslechli. Šli a cestou dupali a tráva jim zase
chutnala a těšil je svět.

A jako oni, každý ať se rozhlédne kolem.
Když je mu zle, jistě potká někoho,
komu je ještě hůř.