Andělé smrti 1.

V době, kdy měla Shizuko 18 let, po té co se odstěhovala uzavírala se do sebe. Neuměla city ani předstírat na to aby je vůbec měla neuměla. Její mysl byla dosti potemnělá a nebyla nějak krásná. Shizuko byla lolita. Chovala se tak. Nosila loli oblečení, jedla japonská jídla a uznávala japonskou kulturu, ale každý její vztah s Ouji byl jen předstíraný. Byla to jen hra před ostatními aby její život vypadal dokonale. Ale jak může být život bez citů dokonalý ? Je to vůbec možné ? Vždyť člověk bez citů nemůže být ani šťastný... Nemůže prožít smutek, radost, lásku, nenávist...nic. Nic co cítí ostatní ona nezná. Pracuje na hřbitově, hodí se to k ní. Zajímá se i o magii jako většina dívek jejího druhu.

Její život ale nebyl obyčejný ode dne, kdy potkala Yuki. Lolitu, která ale narozdíl od ní vše prožívala. Byla tak bezbraná a slabá, ale také uměla milovat, nenávidět a všechno to co Shizuko ne.

"Copak chceš, co potřebuješ ?" zeptala jsem se. "Ou...nic. Promiň. Já...jen... jsem chtěla být ti kamarádkou." odpověděla Yuki.
"Neslyšela si... já nemám přátele, nepotřebuji je. Nech mně být a jdi svou cestou."
"Ale..." rozběhla se za mnou a chytla mne za ruku. Podívala se na mne starostlivýma očima.
"Hm..." vytrhla jsem svou ruku zpět." Nech mně být. Nerozuměla si mi snad."
Yuki se rozplakala, bylo jí to líto. Nevím proč, vždyť mne ani nezná. A upřímně...bylo mi to jedno. Nebudu se starat o ubrečené dítě.

A právě ona byla mou zkouškou bezcitnosti, jak jsem se později dozvěděla. Yuki mne vždy pronásledovala a snažila se se mnou spřátelit. Jako by to bylo možné. Je to tak zoufalé...

Během temné noci jsem přemýšlela o svém životě. Co mám ? Co mi chybí ? Je můj život dokonalý nebo tak jen vypadá ?
Přiměla mne myslet na věci, na které jsem nikdy předtím nemyslela... Ale můj názor je pořád stejný. Mám svůj osud přesně daný a nevzdám se ho.