Andělé smrti 2.

V práci jsem dnes skončila o dost později než obvykle a cestou domů jsem byla tak zapřemýšlená, že jsem si ani nevšimla toho chlápka co jde za mnou. Až později jsem zaslechla jeho kroky. Měl zjizvenou tvář, byl v černém obleku a měl takové až bílé oči. Jeho tajemný pohled byl tak mrazivý a bylo to poprvé, co jsem cítila strach. Přistoupil ke mně a oči mu rodě zazářily. "Nechte mne." vykřikla jsem a utíkala jsem domů. Jenomže cestou jsem zakopla a spadla jsem na zem. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděla. Až najednou se zjevil vedle mne. Nevěděla jsem kdo to je ani co mám dělat. Jen jsem se snažila vzdálit od něj. Ale on se pořád přibližoval. Chytil mne a já se nemohla ani hnout. Znovu mu oči zazářily a mně už došlo co to je. Je to... je to...upír. Jen se tak díval a pak jen řekl. " Tvým osudem to není. Čeká tě něco mnohem zajímavějšího a krutějšího. " a pustil mne. Odešel a já celou noc přemýšlela o tom co řekl. Jak to myslel.
Další ráno mne probudil křik havrana u mého okna a pocit, že mne někdo sleduje. Tak nepříjemný pocit. Kdo a co ? Měla bych se snad bát ? Kdo to byl ? A proč říkal takové věci ?
Nedá mi to spát. Od té noci mám noční můry. Na mých rukou je krev a já jsem jen svědkem nehezkých událostí, kterých se dokonce bojím.
Pronásledují mne vidiny. Pokaždé vidím něčí smrt. Ale když ten člověk zemře mám na sobě krev. Jako bych to zavinila já, ale já přitom seděla v koutě. Ani jsem se nemohla hýbat. Co se to děje.