Arten - I. - III. Kapitola

Arten - 1. část

Letím. Nevím odkud, ani kam. Vím jen to, že se vznáším. Otevírám oči. Shlédnu pod sebe, a přes oblaka vidím nějakou zemi. Jak tak letím, objevuje se pode mnou voda. Vidím ostrov. Na něm sopka. Les, řeka, jezero. Přistávám. Pomalu ale jistě se snáším k ostrovu. Velicí mravenci nosili balvany. Stromy, které vypadaly z oblohy tak obyčejné najednou budily zajímavý pocit. Adrenalin? Ne. Spíš opojení, když jsem v koruně uviděl dřevěný most. Chvíli trvalo, než si oči zvykly na nové místo. Nevím proč, ale nedýchal jsem. Nedusil jsem se. Jako by bylo ve vzduchu tolik energie. Přistál jsem na palouku. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl přístřešek. Mířím k němu. Není to jen tak ledajaký přístřešek. Je pod ním schodiště. Vede do jeskyně. Beze strachu scházím dolů. Je tu vlhko. Jde vidět, že schodiště je staré, ale kvalitní. Je z mohutného, rýhovaného kamene. Zvláštní vzor. Vcházím do jeskynního komplexu. Je chlad. Ale né velký. Příjemné. Najednou se kolem mne otevře obrovský prostor. Slyším kapající vodu. Zvuk kapek dopadajících na vodní hladinu se rozléhá všude okolo. Vidím záři slunce, které proniká otvory v zemi. Kužely světla se odrážejí od stěn jeskyně. Upírám zrak na podivuhodné místo. Vidím oheň. Velký. Pozoruji v dálce obrovské hořící klády. Vidím postavy. Chodí kolem chatky na okraji jezera. Světlo dopadající na hladinu se rozlévá až do nejzazších koutů zatím co tma a šero bojují o vládu. Pomalu vyhrávají. Slunce pomalu utíká z nebe a zapadá. Dým z ohně ozařují poslední paprsky, až nakonec zmizí.
Přicházím k ohni. Potichu. Mlčím. Koukám na plápolající plameny. Všimla si mne jedna osůbka a jde ke mne. Je veliká. Snad 3× vyšší než já. Následuje ji jedna menší. Asi stejně velká jako já. V tom šeru vidím jen obrys. Ta velká má 4 ruce, a 2 masivní nohy. Celkem podlouhlé tělo a širokou hlavu. Koukám na malou postavičku, která se pořád blíží ke mne, zatím co se velká zastavila. Má malou hlavu, 2 ruce a 6 nohou. Tělo jako by zmizelo. Dovolil bych si říct, že něco mezi pavoukem a člověkem. Nevím. Chci utéct ze strachu. Něco mě ale drželo na místě. Možná zvědavost. Možná taky nějaká síla.
Už je blízko. Vidím jednotlivé nožky, jak cupitají po vydlážděném chodníčku, a začínám rozeznávat oči. Pomalu i ústa, která jsou podobná lidským, ale vypadají nějak jinak. Jsou něčím zvláštní. Čas jako by se zastavil. Všímám si, že ústa toho pavoukomuže se začínají pomalu otevírat. Slyším hlas. Sípá. Asi jako když otevřete sodovku. Zněl děsivě ale zároveň mile. Slyším jednotlivé slova, ale nerozumím. Pořád mlčím. Přichází blíž. Už je jen metr daleko. Cítím mráz probíhající po zádech. Nahnul se ke mne. Prohlíží si mne svýma očima. Cítím něco na mém rameni, ale není to ruka pavoukomuže. Něco za mou stojí. Během několika sekund jsem ucítil blaho. Úlevu. Podobný pocit, jako když se vám chce na záchod a najdete toalety. Nevím proč, ale dotyk na rameni byl jemný. Teplý. Na jednu stranu podivný, ale na tu druhou krásný. Uvolnil jsem se, a něco mi v hlavě pošeptalo, ať pozdravím. "Ahoj" řekl jsem polohlasem. Ruka zmizela. Z ničeho nic se kolem postav rozlila podivná záře. Najednou jsem podle té záře uviděl, že nejdou jediní v jeskyni. Stěny se rozzářily, jezero také. U chatky zazářilo něco velmi jasně. Ne tou bílou barvou jako vše okolo. Tmavě zelenou. Bílí pohasli, ale zelený zářil dál. Nevím proč, ale měl jsem pocit, jako by to byl vůdce. Postava se vznesla. Blíží se. Letí celkem rychle. Už je u mne. Ostatní se vzdálili a Zelený se snesl ke mne. Byl zajímavě oděn a vypadal staře. Nejspíš šaman nebo vůdce. Nevím. Přiblížil se. Záře zmizela, a já ucítil zvláštní prázdno. Na nic jsem nemyslel a zadíval se do očí Zeleného. Byly velké, výrazně zestárlé, zbarvené do výrazné, oranžovo-modré barvy, ale přesto milé, klidné a přívětivé. Přiklonil se. Přivřel oči, a šlo poznat, jak by se rád uklonil, ale bolest jej nepustila. Taky jsem se jako omámený uklonil. Všechny pocity nebezpečí, strachu, a nejistoty opadly, když příjemným, hluboce posazeným hlasem pronesl "Vítám tě, cizinče." Poprvé na mne někdo promluvil. Poprvé jsem slyšel lidský hlas. Poprvé jsem věděl, že nejsem brán za nepřítele. "Pojď za mnou…“ pronesl vyzývavě. Neváhal jsem, a šel.
V chatce bylo mnohem více místa než se dalo čekat. Byly tam jen dveře přímo pro Zeleného - nikdo jiný dál nemohl. U dveří stáli dva hlídači. Byli ozbrojeni zajímavým kopím a mečem. Kopí bylo lehce prohnuté. Mělo výrazné, svítivé vzory u hrotu. Meče byly obyčejně zavěšené na poutku. Okolo ostří byly nějaké nápisy zvláštním písmem. Připomínalo něco mezi arabštinou a hebrejštinou. Rukojeť byla velmi masivní. Byly to první zbraně, které jsem uviděl a už tak na mne udělaly takový dojem, že jsem se cítil mnohem bezpečněji. Zelený mě pozval dále. Vstoupil jsem do místnosti. Na stěnách zářily zajímavé svítilny. Asi jako obyčejné žárovky až na to, že nebyly nikam zapojeny. Svítily příjemnou, lehce namodralou barvou. Na stole bylo prázdno. Snad kromě něčeho jako papír tam nebylo nic. "jak se vlastně jmenuješ?" uslyšel jsem. "Deny…“ řekl jsem. "A kolik ti je geesů?" Zarazil jsem se. "Čeho?" "Geesů. měl jsem tušit, že nevíš co to je…“ řekl Zelený s úsměvem. "Je to něco jako oslava dne kdy ses zrodil." vysvětlil. "Jo ahá. U nás to jsou roky. 17" odpověděl jsem slušně. "A odkud vlastně jsi?" pokračoval klidným hlasem. "Asi to neznáte - ze Země, Evropa, Česká republika…“ - "Stačí!" zarazil mne s tónem jako by tušil kam mířím. "Vítej na Artenu." "Kde to je?" "Tak daleko od Země, že si to ani tvá mysl nedokáže představit." řekl s lehkým výsměchem. "A jak jsem se sem dostal?!" vyjekl jsem vyděšeně. "O to bych se nestaral - můžeš být jen rád." pokračoval, "Pojď - provedu tě po okolí." Vzal mne za ruku a vytáhl mne ven.


Arten - 2. část

Šli jsme po schodech ven z jeskyně, a pokračovali lesem. Došli jsme k obrovskému stromu a Zelený řekl nějaké zaklínadlo. Ve kmeni toho stromu se objevily dveře, které se hned otevřely. Byly celkem velké, a tak mohutné, že by je ani tank neprorazil. Za dveřmi se objevilo schodiště. Byla tam tma, a proto tam Zelený vyčaroval ty stejné lampičky, jako měl u sebe doma. Bylo to úžasné. Nádherné točité schodiště bylo zdobeno zábradlím na kterém byly podobné znaky jako byly ty na mečích hlídačů. Když jsem se postavil do středu kmene a podíval se vzhůru, málem jsem až omdlel. Povídám Zelenému: "To půjdeme až tak vysoko?!" Pousmál se. "Ne. To by nám trvalo dlouho." Mávnul rukou, jakoby vyvolal nějaké kouzlo. Hned v zápětí jsem se spolu s ním vznášel na nějakém mráčku nebo co. Koukám zděšeně na něj a on se jen pousměje. "Neměj strach…“
Uběhlo jen pár sekund a už jsme byli nahoře. Byla tam obrovská místnost. Nejspíš něco jako knihovna, jelikož jsem zahlédl nějaké knihy. Slezli jsme z mráčku a Zelený šel směrem ke dveřím, které byly zamčené jakýmsi kouzlem. Celé světélkovaly různými barvami, až se mi z toho točila hlava. Přišel k nim a záře zmizela. Dveře se začaly otevírat, a já už nakukoval dovnitř. v ten moment se ke mne otočil, řekl "Vydrž chvíli." a vešel dovnitř. Dveře se za ním zavřely a já znervózněl. V té místnosti bylo několik zajímavých postav. Vypadali jako nějací lesní lidé. Elfové nebo tak něco. Moc jsem je nepozoroval, protože jsem nechtěl vyvolávat podezření. Najednou se spoza mne ozval hluboký hlas. "Co tu děláš?!" Zlekl jsem se, a ihned otočil. Najednou vidím obrovského hromotluka, jak na mě zírá jeho černýma očima. Byl ke mne skloněný tak to tak nevypadalo ale, když jsem mu vysvětlil, že čekám na Zeleného, narovnal se. Až v ten moment mi došlo, jak je obrovský, a taky jsem pochopil, proč byly vstupní dveře tak vysoké. Zamumlal něco pod nosem, otočil se, a odešel. Všiml jsem si, že má na zádech kladivo. Ale né ledajaké. Nevím proč, ale připomínalo mi Thórovo kladivo, akorát že asi 10× větší, a kolem rukojeti byl tmavě černý dým. Působilo to strašidelně. Zelený mě už ale volal, ať jdu za ním, a tak jsem přestal zkoumat toho obra a šel jsem.
Místnost rozhodně nebyla prázdná. Byl tam nespočet knih a zajímavých artefaktů. Nejzajímavější však byl stůl, který stál u okna. Nebyl jsem tak obyčejný. Ležel na něm nějaký pergamen který se vznášel a zároveň na něj psalo očarované pero. Vyděsilo mne to, že pokaždé co mi v hlavě proběhla jakákoli myšlenka, pero začalo psát. Zelený mě pozoroval spoza toho stolu a koukl na pergamen. Prohlásil jen "Hlavně nemysli na to pero. Nemělo by tě pak rádo…“ Zděsil jsem se, a koukl na pero. Jak jsem se tak na něj soustředil, začal jsem přemýšlet, jak může psát tak rychle. V ten moment přestalo psát. Zvedlo se z pergamenu a přilítlo ke mne. V tu chví jsem si všiml malinkých očíček. Přilítl malý kousek pergamenu. Pero něco napsalo a pergamen se otočil na mne. Byly tam nějaké symboly, kterým jsem nerozuměl. Zelený jen řekl "On ti nerozumí…“ Pergamen přiletěl k němu. Koukal na něj a jen se pousmál. "Vzkazuje ti, že se na něj nemáš dívat a přemýšlet o něm." a zasmál se. Pero se vrátilo ke stolu a já jsem stál jak sloup.
"Tak co bys rád věděl?"
"Jak jsem se tady dostal?" odpověděl jsem.
"To nikdo neví. Jsi první cizinec, kterého jsme tu potkali."
"A dostanu se někdy zpátky?"
"Možná…“ řekl nejistě "Ale to by neměla být tvá starost" pousmál se.
"Jenže já musím do školy a matka mne bude hledat!!!" zakřičel jsem.
"Uklidni se. Můžeme ti pomoct se dozvědět hodně věcí. Vidíš ty knihy?" ukázal na knihovnu.
"Ano?"
"Ty všechny obsahují vědomosti o všem, co je ve vesmíru. Cokoli tě zajímá tady najdeš." řekl s hrdým pohledem.
"Páááni!"
"Ano. A já ti všechny zpřístupním. Ale první věc, co bys měl umět je Parylština, náš jazyk."
"A jak se ho mám naučit?"
"Pojď ke mně."
Nejistě jsem přikročil blíže, a on vytáhl nějakou lahvičku. Vypadala, že je prázdná. Oddělal víčko a vyletěl malý mráček. "To je můj malý pomocník. Pomáhá mi se učit nové věci a kouzla. A tebe teď naučí naši řeči." vysvětlil. "Běž! Zkoumej vše, co tě zajímá, a on půjde za tebou!"Vyrazil jsem k první knížce která mne zajímala. Byla o lásce. Čekal jsem, že se dozvím třeba to, jestli někdy potkám vysněnou lásku nebo jestli alespoň existuje holka, která by se mi líbila. Otevřu knihu a tam nic. Slyším jemné chichotání. Kouknu vedle sebe a mráček poskakuje jak na jehlách, a málem z něj začalo pršet. Sklonil jsem hlavu a knížku vrátil. Zelený to viděl a jen mi řekl "Né vše je napsáno v knihách. To, co již víš tam nenajdeš." Kývnul jsem, a pokračoval k další knize. Dějepis naší Země. Ve škole jsem s ním měl vždy problémy a tak jsem si řekl, že by mi to mohlo pomoct. Otevřu jí, a vidím stejné znaky, jako byly na pergamenu. Každá stránka byla stejná. Nic jsem nerozuměl. Najednou jsem cítil divný pocit v hlavě. Jako by mi ztěžkla. Zavřel jsem oči. Po chvilce pocit ustal a já znovu koukl do knihy. Nic se nezměnilo. Zelený jen řekl "začni na začátku…“
Přejíždím zpět na první stranu a najednou ty znaky začaly světélkovat a lítat do mé mysli. Chvíli to pro mne byl zmatek, ale najednou jsem začal všemu rozumět. Otáčím na další stranu. Opakuje se to, tentokrát už ale rozumím hned. Další a další stránky jsem už skoro sotva viděl a už jsem je věděl. Konec knížky, a já si z ní pamatoval vše. Uměl jsem celý dějepis. Ale kterou si vezmu dál? Přemýšlel jsem. Rozhlížím se po knížkách a vidím "Bojová umění". Mířím k ní a čtu. Naučil jsem se jejich nejlepšímu bojovému umění. Zelený mne ale varoval, ať jej nepoužívám, protože nejsem dostatečně silný. Kývl jsem. Koukám po dalších knížkách. Chemie, Biologie, Psychologie, Vaření… Vše co jsem chtěl, jsem našel. Jediné, co mi chybělo, byly počítače. Tedy kniha tam byla, ale bez listů. Kouknu na Zeleného, on na mě, a povídá "Měl bys jí napsat…“ "Jááá?!?!" vyhrkl jsem. Jen se usmál, a ukázal na stůl. Sedl jsem si na židli. Přilítlo několik pergamenů, pero se připravilo nad prvním z nich, a zelený mi jen řekl "Vzpomínej na cokoli o počítačích. Pero už to za tebe zařídí."


Arten - 3. část

Zavřel jsem oči, nadechl se, a vzpomínal. Zapojení grafické karty, přetaktování procesoru, nastavení BIOSu, instalace operačních systémů, programování… Seděl jsem tam dobrou hodinu. Kecám. Možná že i 2. Nevím. Čas byl celkem zvláštní, ale to momentálně nebylo mou starostí. Když jsem zase otevřel oči a rozhlídl se kolem sebe, Zelený tam nebyl, Pero leželo vedle tří knih a zdálo se, jako by bylo přemožené. Vstal jsem, a vyšel z místnosti. Nikde nikdo, akorát strážný stál u zdi. Přijdu k němu, a chci se ho zeptat, kde všichni zmizeli, ale z úst jsem vyloudil jen jakési "Cthal t- ptola?" Zarazil jsem se, když jsem od strážníka uslyšel "Udret k- ipalon teha... kt- asat heten kdam." Tomu jsem ale zřetelně rozuměl. Znamenalo to "Všichni jsou na terciálním shromáždění… měl bys tam jít taky." Neodporoval jsem. Zavolal mi ten jejich "výtah" a poslal mě dolů. Když jsem vyšel z Vědomny, potkal jsem o kousek dál stojící ceduli s nápisem "Udret teha" a s nějakými dodatky. Pro mě ale bylo důležité, že jsem se dozvěděl, že je na jakémsi náměstí. Šipka mě vedla přes miniaturní lesík. "To je v pohodě. Nic se mi nemůže stát…“ Hned jak jsem to dořekl, něco mě praštilo no kolena takovou silou, že jsem v mžiku ležel na obličeji a nebyl schopný se pohnout. Cosi mě vzalo za nohy. Někam mě to táhlo ale já se nebránil. Ne že bych nechtěl. Snažil jsem se alespoň křičet ale jakoby mne tělo neposlouchalo. Po chvilce tahání mě něco převalilo na záda, a něčím mi to zakrylo oči. Nic jsem neviděl, protože jsem je měl plné prachu. Něco tam hlučelo a já sem tam rozuměl pár slov jako třeba cizinec, vetřelec a podobně. Najednou vše ztichlo. Tak kruté ticho jsem ještě nezažil. Normálně v tichu slyšíte alespoň svůj dech, ale ten já nepotřeboval, takže jsem slyšel jen tlukot svého srdce. Trvalo to snad věčnost nebo pár minut? Nevím.
Najednou slyším Zeleného. Díky bohu. Vysvětluje jim něco ve smyslu, že nejsem vetřelec. Nakonec mě odkryjí, ale hýbat se pořád nemohu. Odtáhli mě do nějakého malého domečku. Vypláchli mi konečně oči a položili na... na ... no něco jako postel. Po chvíli Přišla mi ještě neznámá postava. Vypadala velmi staře a všichni ji uctívali. Pamatujete na Yodu z filmu Star Wars? Byl mu velmi podobný. Až na ty šediny a výšku. Měl na zádech takovou zvláštní vyřezávanou hůl s jakýmsi krystalem na konci. Chvíli tam s nimi něco žvatlal, až mi to lezlo na nervy a chtěl jsem je seřvat, ať už mi pomůžou ale… nemohl jsem, protože jsem byl chromý.
Dočkal jsem se. Konečně opět stojím na svých nohou.
"Už je vše v pořádku." otočil se ke mne Zelený.
"Děkuji. A tohle je kdo?" odvětil jsem.
"Jsem Thaber. místní léčitel a kouzel…“ odpověděla mi mě nová tvář.
"Něco jako šaman." přerušil jej zelený.
"Neměl bys skákat staršímu do řeči!" naštval se.
- připadal jsem si zvláštně vidět vládce a místního šamana. Hlavně protože mě zarazilo, že šaman je zde vyšší autorita než vládce.
"Omlouvám se Vedar Thabere." sklonil uctivě hlavu.
Odpustil mu - co jiného mu zbývalo.
"Měli bychom jít ubytovat Denyho. Přecejen je tu nový a měl by dostat nějaké základní potřeby…“ prohlásil Thaber
Došli jsme ke skoro rozpadající se boudě. Takřka zřícenina porostlá mechem a jinými šlahouny, které z toho dělaly naprosto přírodní boudu. Uvnitř bylo až na jednu postel. Byla celá rozvrzaná a smrděla. Ale byl jsem spokojen. Stejně již byla taková tma, že jsem sotva viděl svůj nos, když všichni odešli. Přikryl jsem se jakousi hadrou a spal. Když jsem se vzbudil, vyděsila mne další nová postava. Zprvu jsem se lekl div jsem infarkt neschytal, ale když jsem zaostřil rozespalé oči, byl jsem jako omámený. Byla to první lesní žena, kterou jsem spatřil.