Arten - Kapitola V - Nebezpečí je všude

„Co to sakra bylo?!“ zděšeně jsem se zeptal.
„Berkové… Již několik let se snaží ukrást naše vědomosti a za posledních 18 soubojů jsme celkem zeslábli. Pořád je sice porážíme ale…“ zamlkla.
„Ale?“ zeptal jsem se.

Podíval jsem se na ní a vidím, jak má v rameni nějaký klacek. Tedy přesněji šíp. Skácela se k zemi a já v tom okamžiku klečel u ní. Ptal jsem se jí, co mám dělat?! „Ulom ho na mých zádech….“ Vyhrkla z posledních sil. Opatrně ale rychle jsem ji otočil na její pravý bok, chytil jsem šíp, a chtěl jsem odlomit hrot, ale šíp byl neskutečně horký. Sundal jsem si triko, chytil přes něj hrot a druhou rukou jsem přidržel tělo šípu u Feriliných zad. Povedlo se. Zabalil jsem hrot do trika a podíval se na její obličej. „Vytáhni ho zepředu!“ zašeptala z posledního dechu. Opatrně jsem ji položil na záda a vší silou potáhl za konec. Zprvu to nešlo, pak ale povolil a já se rukou praštil do břicha. „Co teď???“ zeptal jsem se. Neodpověděla. Jediné co udělala, bylo to, že mě zase chytla za ruku.

Objevili jsme se někde v nějaké místnosti. Okamžitě jsem se rozhlížel po něčem, čím bych jí mohl ránu zavázat. Dost krvácela. No… spíše ji z rány teklo něco jako krev, akorát že byla zelená. Uviděl jsem nějakou hadru. Byla dost velká na to, abych s ní mohl obvázat celé její tělo. Posadil jsem ji na turka. Omdlévala. Z knih jsem se naučil, že je důležité, aby neztratili moc krve, a když jo, mají vypít „Kalydia“. Byla to tekutina podobná sirupu proti kašli. Já ale nevěděl kde jí sehnat. Zavázal jsem jí tedy ránu a hledal jsem nějaké lahvičky. Cokoli co by mohlo obsahovat kapalinu. „Podívej se nad postelí…“ vyhrkla Feril. Bingo! Našel jsem to. Okamžitě jsem vzal dvě lahvičky a podal je Feril. Zeslábla tak, že jí neudržela. Naštěstí spadla na mou botu, takže se nerozbila. Zvedl jsem jí, oddělal víčko a přiložil ji k jejím ústům. Pomalu jsem lahvičku nakláněl. Vypila ji celou. „Měla by sis odpočinout…“ řekl jsem polohlasem, přičemž v pozadí mého hlasu šli slyšet zvenku rány a skřípání probíhajícího boje. Znělo to opravdu děsivě. Najednou se dívám na ránu po šípu. Na kůži kolem rány začaly světélkovat jakési miniaturní jiskřičky a rána se zahojila během asi půl minuty. Jen jsem hleděl. Udivilo mne víc, když se Feril postavila na nohy a řekla mi:

„Jsem něco jako zdravotnice…“
„Aha. A proč ses neuzdravila hned na mostě?“ zeptal jsem se.
„Potřebovala jsem se zbavit toho šípu. A bez Kalydia nedokážu použít tu schopnost na sobě.“
„Jo vlastně… Četl jsem si o tom. Myslíš, že bych mohl být také jeden ze zdravotníků?“
„Zeptám se, jestli by byl možný výcvik. Teď se ale musíme dostat do Vědomny. Nemohu nás tam teleportovat – není jisté, že tam je bezpečno…“

Chvíli jsme plánovali jak se do Vědomny dostat, když mě něco napadlo. Mohli bychom se teleportovat kus od budovy abychom viděli jestli tam jsou nepřátelé, a poté se mohli dostat dovnitř bezpečně. Souhlasila. Pobrali jsme několik zdravotnických věcí. Většina byly lektvary. Feril měla takový speciální opasek na kterém byli speciální kožené držáčky na nádobky. Naskládala si tam od všeho něco a zbylé potřebné věci naskládala do něčeho, co připomínalo batoh. Akorát že se dával zepředu a po stranách měl dva větší úchyty. Mně také jeden dala. Připnula mi ho na hruď, chytila mne za ruku, zeptala se, jestli jsem připraven, a podívala se mi do očí. Kývnul jsem a už jsme byli schovaní za křovím.

Přesně jak jsme tušili! Byli tam. Hlídač, kterého jsem zahlédl tam ležel zraněný, obr co mne vyděsil byl mrtvý, a já přes okno viděl jak těsně před vchodem do hlavní knihovny bojuje poslední a zároveň nejlepší bojovník nejen o svůj život ale i o život na celém Artenu. Feril do mne šťouchla a ukázala na hlavní knihovnu. Přikývnul jsem. Opět jsme se teleportovali a já se okamžitě díval po knihách o bojových uměních a všechny jsem otevíral….