Arten - Kapitola IV.: Nový den, noví známí

Koukám na ní, ona na mě, a se slovy "No pojď!" mě tahá z postele. Chvilku mi trvalo než jsem se vzpamatoval. To ty její oči. Zářily zlatavou barvou. Byly jako dvě malá sluníčka. Koukám se přímo na ně, a pozoruji, jak něžně mrkají. „No nekoukej na mě tak zamilovaně a vstaň! Čeká tě náročný den…“ řekla. Myslím, že jsem se zamiloval. Ty oči mne okouzlily tak neskutečným způsobem… byl jsem však na pochybách, že by se takováto nádherná žena zajímala o někoho, jako jsem já… Vstal jsem z postele. Jsem nehorázně lenivý, takže mi to dalo zabrat, ale co bych pro tak milý hlásek neudělal. Postavil jsem se na nohy a vylezl ven před chajdu. Rozhlížím se kolem sebe a hledám tu slečnu, co mne okouzlila. Vidím ji opodál, jak pomalinku kráčí směrem k městečku. Utíkám za ní. Hned co jsem jí dohnal se zastavila, otočila a řekla:

„Já jsem Feril. Poslali mě pro tebe, abych tě dovedla na náměstí.“
„Aha, já jsem…“
„Já vím, kdo jsi… mluví se o tobě v celém Artenu. Mimochodem, těší mě, že jsem tě mohla poznat hned po ránu.“ Přerušila mne.
„To se to rozneslo tak hodně? Vím, že jsem první cizinec, a taky doufám, že poslední neboť naší lidé by to zde jen zdemolovali. Neumí si vážit přírody a ani sebe navzájem.“
„No, snad nejsi taky takový… byla by škoda tě zabít.“
„Zabít? To nebude třeba. Jsem jiný než ostatní… nikdo tam venku mě neměl rád protože jsem se na vše díval s nadhledem.“
„Doufám, že nebude. Líbíš se mi…“ pousmála se. „Pojď už! Čekají na tebe…“

Překvapilo mne, když řekla, že by mne museli zabít, ale o to víc mě rozhodilo, když mi řekla, že se jí líbím. Přicházíme k náměstí. Je celkem velké a uprostřed něho stojí socha. Ta však mou pozornost nezaujala. Ta směřovala k takovému „pódiu“, které všichni pozorovali. Bylo na druhé straně náměstí, a já už slyšel, jak Zelený říká mé jméno. „Pojď!“ vyhrkla na mne Feril a chytila mě za ruku. V mžiku jsme byli na pódiu. Všichni jásali a tleskali, a já byl v šoku, co vše vidím. Nespočet různých lesních lidí hned u pódia, pár menších nestvůrek ještě před nimi, v prostředních řadách byli nestvůry ještě o něco větší a úplně vzadu stálo asi 7 obrovských obrů. Strnul jsem. Né strachem ale úžasem nad tím, jak v míru pospolu žijí. Tuhle myšlenku jsem ale asi o minutu později zahodil, když mne Feril opět chytla za ruku a zase se se mnou teleportovala do korun těch obrovských stromů k jedné chatce. Když jsem se přiblížil k zábradlí, viděl jsem jen to, jak se nad náměstím vznáší prach, který problikával ostře rudými barvami.