Červený kříž I.část

Opět na Zemi

Vrátila jsem se opět na Zemi. Tak, jak jsem ji opustila. Zase ta stará Brenda, pomyslela jsem si. Nacházela jsem se před dveřmi naší vily. Už z okna jsem slyšela každoroční sešlost, na den díkuvzdání. Nejprve jsem si chtěla zkontrolovat, že vše dopadlo dobře a vypadám zase jako já. Teda, ne že bych nechtěla být někdo jiný. Byla jsem nervózní. Dalo by se říct, že jsem celá tisíciletí neviděla svoje rodiče a bráchu.
,,Tak jdeme na to" vzdychla jsem a odemykala klíči dveře vily. Vešla jsem dovnitř a neuvěřitelně se mi ulevilo. Celá rodina plus přátelé mých rodičů seděli u stolu a smáli se, tak jak jsem to znávala. Chvilku jsem si všechny s poklidem a radostí prohlížela, avšak moje vzrušení přerušila polštářová bitva mého bratra Jacka. Ochotně jsem vzala polštář a mrskla jej po svém sourozenci. S úsměvem ve tváři jsem si připomínala staré dobré chvilky.
Takovýhle život mi vyhovuje, pomyslela jsem si, žádná apokalypsa, žádné starosti. No počkat, žádné starosti jsem neměla, když jsem byla v nebi. Byla jsem andělem. A to není vůbec těžká profese. Jen navádíte lidi, aby se k sobě chovali slušně a dbali na pravidla.
Nechtěla jsem to už dál prodlužovat a šla jsem se podívat do koupelny, jak vypadám.
Už jsem vyběhávala schody, když v tom mě zdola zastavil Jack.
,,Kam jdeš ségra? Bude se porcovat krocan" křikl na mě.
,,Musím se jít nejprve umýt, uklouzla jsem venku na trávě" zalhala jsem.
,,Jsi úplně čistá" odhalil mne málem bratr, ale to už jsem rychle běžela pryč.
Naposledy jsme na něj houkla: ,,Neslyším tě, řekneš mi to pak."
Doběhla jsem k velkému zrcadlu a zahleděla se do něj. Vypadala jsem stejně jako před pár tisíciletími. Zas ta nudná, ale zároveň krásná Brenda. Alespoň že mám opět své havraní vlasy, pomyslela jsem si. Ty jsem na svém těle vždycky nejvíce obdivovala. V nebi jsem musela kvůli andělování přejít na platinovou blond. Ta barva mi moc nevyhovovala a myslím, že na mně ani moc neseděla. Jsem ráda, že jsem se zase vrátila ke starým kořenům. Chvilku jsem si namotávala vlasy na prst, když v tom už na mě zezdola volala máma: ,,Brendo, oběd už je nachystaný, pojď honem dolů."
,,Už jdu mami" zakřičela jsem.
Skrz nervozitu jsem vyrazila ke stolu. Připadala jsem si, jak když mám jít na popravu. Moje přírodní bledá kůže najednou dostala rudý odstín.
,,Zlatíčko, podívej na sebe, jsi celá červená, nejsi nemocná?" starala se máma.
,,Nic mi není". Dotkla se mého čela, aby zjistila stav mé teploty. Poté projela i tváře.
,,Vždyť jsi hrozně zpocená, určitě máš horečku." Zatímco se mamka pokoušela shánět teploměr, sáhla jsem si přesně na místa mého obličeje, kam spadaly doteky mé matky. Cítila jsem se být znovu vážená a opečovávána. Takovýto pocit už jsem dlouho nezažila. Také jsem cítila ve vzduchu to silné spojení se svou matkou. Připadalo mi, že jsem si s ní byla teď blíž než dřív. Předtím jsem byla postrach. Zlobila jsem jako čert a rodiče si se mnou nevěděli rady. Porušovala jsem jeden zákon za druhým. Ale chci to změnit. Dostala jsem další šanci na nápravu a rozhodně ji nehodlám promarnit. Přestala jsem býti nervózní. Najednou jsem zas vychladla a moje kůže dostala opět bledou barvu. To už ale máma běžela s teploměrem. Náhle se zastavila a zadívala se na mě. Já se jen lehce usmála a matka s překvapením řekla: ,,Už nejsi rudá." Opět mi sáhla na čelo. ,,Ani teplotu už nemáš."
,,Vždyť jsem říkala, že jsem v pořádku" smála jsem se.
Moje matka je na tyhle věci odbornice. Pracuje v nemocnici jako sestřička a když někomu něco je, tak na to už má ona prostě čuch, jestli se to tak dá říct.
Vlídně jsem se i se svou maminkou usadila ke stolu a vychutnávala si maso z porcovaného krocana. Konečně jsem byla se svou rodinou a šťastná.