Cesta za svobodou

Každý krok, každý pohyb, každičky nádech... všechno vnímám tak intenzovně. Kapičky rosy v trávě jež padají na má holá chodidla a osvěžují mou kůži, která se pod chladným dotekem kapiček napne. Vítr jenž cuchá mé dlouhé tmavé vlasy a štípe mě ve tvářích až zrudnou, a vůně přicházejicího jara.
Jaro... období, kdy se rodí nový život. Období, ve kterém vše začíná. Rostliny se probouzí po zimě a kvetou, jen můj život teď skončí. Konečně. Po celé té dlouhé době ve světě krutých lidí bez citů, lítosti, cti i vychování. Ve světě, kde si lidé spíš navzájem ubližují více než aby spolupracovali a snažili se náš svět udělat lepším.
Blížím se k tomu krásnému, vysokému útesu, kde jsem tak často chodívala vyčistit si hlavu. Osvobodit se od myšlenek a problémů. Jen jsem si lehla do měkkého mechu, zavřela oči a vnímala poryvy větru, poslouchala jsem šumění vody pod útesem, ptačí zpěv a kroky plaché zvěře. Každá jehlička, každý lísteček, každá kapička vody zapadala do nádherné písně přírody. Ale to jsou vzpomínky.... jak to bývalo. Teď už je toho moc a nedokážu to překonat. Už mám toho dost, unavuje mě zde žít.
Na samotném kraji útesu se ještě na chvíli zastavím, podívám se po okolí a nadechnu se čistého vzduchu kolem. To ticho je tak kouzelné... Když jsem pohla nohou, spadlo dolů pár malinkých kamínků, které cinkali o větší kameny útesu a hrály tak další melodii. Stačilo se jen otočit zády a nechat vítr aby mě vzal s sebou do podsvětí. Pomalými krůčky se tedy otočím, zavřu oči a ve chvíli kdy zavane jen lehoučký větříček, nechávám se unášet vstříc konci. Padajíc domů do ledově chladné vody, plné ostrých kamenů vyčnívajících z vody, řeknu jen pomalu a tichounce jedno jediné a krátké "Sbohem". Pak už jen cítím jak se do mě zařezává pár kamenů, pronikají mnou a ničí mé tělo... a ten chlad, je tak silný až ztrácím dech... ale nevadí mi to. Ba naopak, oddávám se úchvatnému podsvětí a posílám svou duši z mé tělesné schránky za svobodou.