Navždy

Tohle byl ten den, kterého se vždy obávala.
Pomalu šla po ulici v černých šatech, černý klobouk na hlavě a hlavu sklopenou k zemi.
Do očí se jí řinuly slzy, ale snažila se neplakat.
Podpatky jejích bot klapaly po chodníku a ulice jako by kvůli ní utichla.
Myšlenkami utíkala za ním. Za člověkem, kterého ztratila.
Míjela obchody, lidi na ulici a nevnímala nic jiného, než poslední vzpomínku na něj.
Jak jej mohla ztratit? Proč se to muselo stát zrovna jemu?
Zvedla hlavu, rozhlédla se a přešla po ulici. Sevřela pevněji psaníčko ve své ruce a zadržela opět slzy, které se stále snažily prodrat na povrch.
Sledovala stále jedině cestu pod svýma nohama a snažila se myslet na něco, nebo někoho jiného, než na něj. Pokoušela se upnout na jinou vzpomínku, ale nešlo to. Nemohla přestat myslet na něj.
Pomalu došla k místu, kam měla namířeno. Hřbitov.
Prošla skrz otevřenou železnou bránu natřenou na černo a po chodníčku došla k místu, kde měl mít hrob.
Obřadu v kostele se nezúčastnila. Měla moc práce a hlavně si byla jistá, že by to celé nezvládla.
Došla k místu jeho budoucího hrobu a zastavila se zrovna ve chvíli, kdy začal mluvit farář.
Dívka, vlastně již mladá žena, vyslechla celý farářův proslov a při jeho posledních slovech ještě udržela slzy.
„Byl to milující syn, otec a také manžel. Navždy zůstane v srdcích nás všech.“
Farář ukončil svůj malý projev a spustili rakev do země.
Dívka přistoupila k hrobu a hodila na rakev, z nalakovaného jemného dřeva, bílou růži.
Po tváři jí stekly slané kapky, slzy, a odvrátila svůj pohled.
Odešla opodál, sledujíc všechny jeho přátele a rodinu, kteří jí popřáli upřímnou soustrast a ona na oplátku jim. Pak všichni odešli, tedy kromě ní.
Když už nikdo z jeho rodiny a přátel nebyl poblíž, došla ke hrobu a pohladila zlaté písmo na náhrobním kameni.
„Budu tě navždy milovat, to si pamatuj,“zašeptala a nesnažila se zastavit slzy.
Dala jim volný průchod a vzpomínala na vše. Na celou tu dobu, co ji on provázel.
Litovala každé hádky, kterou spolu měli… Ať už to byla hádka kvůli hlouposti. Věděla, že jej nikdy nepřestane milovat.
Vstala, upravila si šaty, setřela slzy, vzhlédla k obloze a usmála se. Kolem celého těla cítila hřejivý pocit, věděla, že je s ní.
Naposledy pohlédla na náhrobní kámen a hřbitov opustila.
Několik dní později se odstěhovala z města dál, do vlastního rodinného domku, který si s ním měla koupit. A žila tam. S nádhernými vzpomínkami na muže, kterého milovala. Na muže, kterého bude milovat navždy.