Děsné sny 12.

Jednoho dne jsme znovu hledali mé srdce. Dorazili jsme na místo mého znovuzrození. Společně jsme jej vykopaly a pak mne strhnul do nádherného polibku a já měla své srdce zpět, plné lásky a citů, ale udělala jsem chybu. Derek mne probodl dýkou se slovy "Promiň.Odpusť mi, ale musím ukončit tvou vládu nad světem. tak jak to bylo dříve to bude lepší. je to má povinnost, můj osud." Plakal, a já se slzami v očích krvácela a pomalu umírala jsem. Tolik bolesti.
A už mi došlo proč se to stalo. Měla jsem se změnit a očistit se od hříchů minulého života, ale naopak jsem vše ještě zhoršila. A teď mne svět trestá.
"Odpouštím ti, nedělej prosím stejné chyby jako já a..." zemřela jsem. Má duše odletěla do pekla. Ne místo nekonečného mučení, týrání, bolestí a strastí. A tam také patřím. Duše ostatních mají ještě šanci. Tak doufám že se ve smrti zase shledáme.

Láska to byla pravá. On měl však svou povinnost osvobodit svět. A já to chápu. Odpouštím mu.Muselo to být pro něj těžké, neměl v plánu se zamilovat, ale stalo se.Splnil co mu bylo osudem dáno.I já v reálu jsem zemřela.Tento sen jsem žila víc než svůj život a neprobudila jsem se. V realitě jsem zemřela také. A teď po stovkách let se s Derekem scházíme v posmrtném životě.


PS: Možná bych psala povídku o jejich posmrtném životě. Něco jako další díly, pokračování. Ale s jiným názvem. Ještě nevím no.