Genetický projekt č.1247 - Kapitola 1. - Bílé stěny vězení

Našedlé stěny chodby neumožňovaly moc prostoru. Prostor vystačil šířkou tak třem lidem a dost. Minuly jsme se Sophií asi už desáté dveře, ale šly jsme dále. Bylo to naprosto normální, když mě Sophie táhla zase do kanceláře generála. Podle Sophie bych měla asi být víc jako děvče, než to co jsem. Ale ona nežila za zdí. Ona žila tady. Ona sem patřila, to já tu nebyla doma. Copak ten rozdíl nechápe? Copak to nevidí? Já jsem tu nedobrovolně!
Měla jsem ke všem tady odpor a vždy ten odpor v mém srdci bude. Ale asi bych se měla vrátit k tomu, proč mě vedou do kanceláře, místo toho, abych tu vykládala své vlastní hloupé neštěstí a nenávist vůči každé osobě tady v kasárnách.
Sama jsem už dveře ze železa otevřela dovnitř. Když jsem jimi vstupovala prvně, tak jsem přemýšlela, jestli náhodou na oné klice nezůstane otisk mých zpocených dlaní – no, měla jsem tu možnost to vyzkoušet mnohokrát a nikdy nic. Klika, jako by byla potu vzdorná.
Kancelář byla sice maličká, ale útulná. Po pravém boku se rozprostírala stěna poliček, které byly plné knih, šanonů a papírů. Nedovolila bych si mezi těmito knihami hledat nějakou obyčejnou knihu a ani vám bych to neradila - našli byste tu leda tak práva, soudní věci a spousta příruček, které by vám neposloužili, jako příběhy před spaním. Levý bok oproti tomu zdobily diplomy, ocenění, fotky, výstřižky z novin a sem tam i nějaká medaile – přesněji byly jen dvě. Když jste se dívali však před sebe, tak jste mohli vidět mohutný dřevěný stůl – nepovím, jestli dub, či buk, neboť dřevo je pro mě jako dřevo. Za tím mohutný stolem byste uzřeli polo plešatého, otylejšího muže ve světle modré košili s rozepnutým knoflíkem u krku. Vrásky na jeho tváři říkali, že mu je tak přes čtyřicítku. Tmavé oči z té tváře na mě hleděly zkoumavým způsobem a čekaly, až uhnu já svým zrakem. Zatím, co husté obočí nad nimi se mračilo.
„Už zase, slečno Greenová?" optal se mě ten postarší muž. Za stolem seděl v klidném rozvaleném posezení, které naznačovalo uvolněnost. Trochu netrpělivě si přesedl do rovnějšího posedu a ruce sepjal před sebou s očekáváním zpráv.
Právě generál Woodlayn byl tím nejvyšším tady v armádě a poslední dobou jsme se vídali až moc často, což bylo postupně víc a víc nepříjemné. Pravděpodobně pro obě strany.
„Kdyby to bylo, jako minule, tak myslím, že by to bylo lepší, ale ona jednomu rekrutovi zlomila na dvakrát paži, pak ještě k tomu mu zlomila dvě žebra a docela ho skoro zmrzačila. A možná ho i mohla zabít... Takhle to dál nejde, Pane." začala vztekle Sophie a jednou rukou - tou kterou sevřela v pěst - praštila o stůl. Nadskočila bych s velkou pravděpodobností, kdybych už nebyla zvyklá, kvůli častým návštěvám generála, že tohle dělá vždy, když se rozčílí.
Woodlayn nadzvedl lehce obočí a zkoumavě si mě prohlížel. Přesně v tu chvíli nastalo ticho. Nikdo ani nedutal, vlastně já i Sophie jsme čekali na jeho rozhodnutí a nepřišlo ani jedné z nás vhod promluvit – já už vůbec na to neměla právo, když jsem stále byla v zácviku. Kdybych mohla, tak bych si asi i z nervozity začala kousat nehty, ale první věc, co jsem se tu naučila, bylo to, že nesmíte nikdy dát znát slabou stránku, proto jsem upřeně hleděla na zeď před sebou a na tváři měla ten kamenný výraz, co by vám sotva něco prozradil. Dech jsem si držela na té klidné linii a tlukot svého srdce jsem radši nevnímala, aby mě nerozhodil. Nic jsem přeci neprovedla.
V jednu chvíli se Woodlayn propukl v smích, jako by mu někdo řekl dost dobrý vtip. Trochu jsem sebou cukla a udiveně nadzvedla své obočí, ani ne chvilku na to jsem se podívala na Sophii, která měla na tváři stejný výraz a dívala se na mě. Woodlaynovi buď přeskočilo anebo si z nás dělal srandu a sám se nad tím pobavil, ale to už těžko říct.
,,Ale, majore O'neilová, copak nevíte, že vojačky mají být takhle tvrdé a ne dívky v šatičkách?" zeptal se jí se značným pobavením Woodlayn.
Ah, tak takhle to je, Woodlayn si mě očividně nedokázal představit jako slušné děvče. No, nedivím se mu, protože to nezvládnu ani já. Trochu jsem se taky pobaveně pousmála, ale pohled radši stočila stranou – nechtěla jsem Sophii naštvat, přeci jen měla nade mnou dozor při tréninku, ať se mi to líbilo nebo ne. Tohle by jí jistě rozzlobilo. Woodlayn se tím to vysmál jejím slovům a já jakož to méně důležitá než Sophie, jsem jí nemohla ze své pozice ani plivnout na boty.
„Ale, Pane! Vždyť ho málem zabila! Ať si jí vezme na starosti Peter, když si jí sem přivedl," zvýšila hlas Sophie na Woodlayna, který se na ní ihned po takovémto jejím tónu na ní zamračil, protože to si neměla, co dovolovat. Očividně mě hodně nenáviděla, když řekla to jméno – věděla, že ho nenávidím.
Při jméně Peter se mi zježily všechny chloupky na zátylku a v ústech se mi tvořila hnusná pachuť, ale také jsem měla přitom jméně chuť zavrčet, jako pes, když cítí anebo vidí někoho, koho opravdu nemusí. Peter nikdy nebyl ten koho, byste chtěli znát, právě naopak byl to ten největší sucharský voják (přesněji plukovník), co se chtěl řídit všemi předpisy.
Předpisy se však nemusely tak doslova dodržovat, ale on na nich přísně lpěl do puntíku, a navíc i sukničkář. Ano, drby se šíří rychle i mezi zácvikáři. Stále jsem mu měla chuť rozmlátit ten jeho obličej za to, co mi udělal...

. . .

Před rokem:

Rozhlížela jsem se kolem, abych si dala dohromady, jak jsem se dostala do tak bílé místnosti. No, i když úplně bílá taky nebyla, neboť tu byl ten šedivý stůl a podlaha, která bývala asi mramorovaná - když se to tu ještě udržovalo v čistotě. Mezi spáry dlaždic bylo vidět, že někdo tu už někdy přišel k úrazu, což mě možná zrovna v tu chvíli děsilo víc, než jsem si já sama byla schopná přiznat. Chtěla jsem být silná, už jen při tom, když jsem si vzpomněla, jak mě skoro rozcupovali ve chvíli, kdy jsem jim ukázala slabost. Ano, myslím to, když jsem poprvé spatřila tu bandu odtud a tu chvíli, kdy jsem naposledy viděla svůj domov.
Ještě dost dobře jsem si vzpomínala na to okolí, kde se váleli mrtvá těla na zemi a ve vzduchu visel pach ze zbraní a krve. Zatuchlý puch smrti a naprosté ticho, krom pár vzlyků nějakých zoufalých dětí a dospělých.
Pohlédla jsem na své tělo, na kterém už jsem měla uniformu armády - taková ta khaki barva. Přeci jen by už mohli zvolit jinou barvu, než která byla před zkázou světa. Proč jsme nemohli mít třeba něco černého? Či něco, co by vypadalo víc epicky, jako v těch filmech, co jsem sledovala v úkrytu s Alicí.
Před těmi všemi válkami, co poničili velké množství světa. Zajímalo by mě, jak tedy mohli vůbec lidé přežít, ale to se asi já už těžko dozvím vzhledem k tomu, do jakého roku jsem se narodila. Přesto mě zajímalo, jak to je možné.
Už nějakou dobu za zdí jsem snila o tom, jak vypadá město, ale zatím jsem neměla šanci spatřit ani jednu budovu, protože Gailserie byla přeci za Bezpečnou zdí. Zeď očividně nebyla jediným oddělením od města, ale byla tu taky tahle místnost a ještě spousta dalších místností, kde se dělali různé kontroly, jestli nejste nakažený, či jestli vás vůbec do světa, na druhé straně pustí.
Mohli jste dokonce brzy nabít dojmu, že jste jen laboratorní krysou, které odebírají krev, měří jí, zkoumají a další takové speciální činnosti. Nemohli přeci vědět, jaké je vaše normální chování, a při pokusech to je důležité, jinak by vám pak nemohli dát nějaké úžasné tabletky.
Nikdy si nevezmu žádné tabletky...
„Tady to musíš podepsat a vybrat si příslušnou sekci." řekl Peter. Jen jeho jméno jsem si nejlépe pamatovala, jelikož jen on se mi představil před tím, než mě nějak dostala samotná zvědavost sem... No dobře – lžu - byl to on, kdo mě dostal do auta a to konkrétně pod nějakou dávkou uspávadel, či něčeho takového. Vzhlédla jsem a trochu zmateně se na něho podívala, ale on se tvářil neustále stejně chladně s odstupem. Přisunul na mou stranu nějaké papíry s písmenky.
Kdybych byla negramotná, tak bych se sem ani nedostala. Ano, i na to tu byly zkoušky a nedivím se, mnoho lidí totiž za Bezpečnou zdí bylo negramotných a vůbec byli rádi, když měli nějaký slušný oblečení na sebe. Musíte chápat, že lidé mimo Gailserii měli důležitější věci na práci, než se učit číst - třeba shánět si obživu, přežívat kruté podmínky a přežívat nakažené, vlastně toho bylo víc, ale myslím, že to už teď není zatím tak podstatné. Nikdo vám před tím, než vás sem dotáhnou, neřekne o těchto zkouškách. Neřekne vám, že tu budete jako hovada předčítat a projdete padesáti devíti prohlídkami, než vás pustí vůbec dál.
Asi trochu přeháním ty počty prohlídek... No, trochu víc, protože to bylo to, co jsem opravdu nepočítala. Byla jsem ráda, když už jsem se teď necítila jako krysa v laboratoři, nýbrž jen jako laboratorní krysa ve své kleci.
Začala jsem si bedlivě pročítat smlouvu, dokud jsem nezaslechla jakési zacvakání ze strany, kde seděl právě Peter.
„To je čipovač... Dávají se tak 2 podstatné čipy... jeden do zápěstí a druhý na týl, kde máš míchu... jeden, aby tě očipovali, jak prašivý psisko a druhý, aby jsi nemohla mít po určitou dobu děti." vybavily se mi v hlavě tyhle slova Alice, která se mi snažila po celou dobu mého růstu vysvětlovat chod dnešního světa. Ukazovala mi i jizvu na zápěstí a na týle, které jí zůstali potom, co se čipů zbavila a začala zase žít za Bezpečnou zdí. Nikdy mi nepověděla, proč vlastně utekla z města.
Teď mě napadalo, proč Alice utekla, když právě mezi lidmi mimo město panují věty o tom, jaký to je tu ráj. Je to jako dětské povídačky, které se lidé snaží držet jen, aby měli pro co žít. Jen, aby jim nějaký záblesk naděje stále zůstával na dosah. Jen, aby tu nějaké to světlo v jejich temném životě bylo. Sama jsem se ujistila, že raději vystřílí skoro celé město, vezmou některé, a po té teprve můžou být spokojení, jak se zbavují nakažených
Lehce mě to zastrašilo a já sebou cukla. Věděla jsem, že to musí bolet a navíc po slovech nenávisti, co mi vnutila Alice do hlavy, jsem se nechtěla už vůbec nechat očipovat - jako psisko. Vlastně se ve mně vzbouřil každičký sval a velel mi utéct. I má pomatená mysl křičela, jak musím pryč. Neměla jsem se nechat uklidnit při vstupu sem, že to bude lepší. Nic nebude prostě dobré, natož lepší.
„Chci zpátky, pryč odtud," řekla jsem rázně a rozhodně.
Peter vzhlédl od stroje, s kterým si do teď hrál a s trochu větší nechápavostí mě sledoval.
„Neboj, to nebude bolet," odvětil v klidu, ale v jeho hlasu jsem uslyšela lež, a také jsem více cítila nenávist vůči čipům. V hlavě mi zněly Aliciny slova, která mi vyčítaly, že bych si nechala něco takového dát pod kůži.
„Chceš snad být prašivý psisko?! Chceš?! Chceš být sledována kdekoliv?!"vybavily se mi zrovna tyto slova, která na mě Alice křičela, když jsem jí jako asi 10letý dítko pověděla o tom, jak moc bych chtěla žít za zdí. Věřte, že po druhé jsem to už nikdy neřekla.
Rychle jsem vstala a zkusila vyrazit nejrychleji ke dveřím, dokud to bylo ještě možné.
„Steve, chyť jí!" vyhrkl Peter, který se pohotově vyhoupl na nohy, a nějaký ruce mě hned pevně sevřeli tak, že jsem se nemohla vysmeknout a ani hnout. Cítila jsem se, jak kořist, kterou ulovili někde v lese, odvezli jí na místo, kde se nemohla zorientovat a nakonec vás ještě očipují, aby nad vámi měli dohled, to už se mi fakt příčilo.
Snažila jsem se Stevovi vykroutit, vysmeknout, či mu vyklouznout, ale bylo to naprosto marné s tím, jak pevně a jistě mě svíral pažemi k sobě – jako by to už zažil víckrát. Mohla jsem zkoušet křičet, – což jsem i dělala – ale bylo to naprosto k ničemu.
Peter se dvěma dlouhými kroky přesunul přímo ke mně a vrazil mi čipy, tak jak přesně Alice říkala. Jeden do zápěstí a druhý do týla.
Sykla jsem bolestí, ale jakmile mě Steve pustil, tak jsem první ze všeho udržovala balanc. Bylo zvláštní, jak za takovou chvíli se v mých žilách vyburcoval vztek, ale i adrenalin, který začínal pomalu, ale jistě tlumit prozatím bolest toho, že mi vsadili čipy pod kůži.
„Teď už stačí, jen abys to podepsala," podotkl Peter a na jeho tváři se objevil spokojený výraz, jako by se mu něco povedlo, tak jak chtěl. To mě jen víc popudilo v tom, co jsem chtěla udělat. Nechápala jsem, jak ještě furt může věřit tomu, že mu to podepíšu... Tu blbost!
„Tak ty si myslíš, že ti to podepíšu?! Sleduj," štěkla jsem na něho. Vzala jsem všechny papíry a roztrhala je na čtyři kousky, které jsem hodila někam do stran. „Vidíš to?" uchechtla jsem se ještě s provokací a konečně jsem měla lepší pocit. Pocit, že jsem silnější, a že mě jen tak nezlomí někdo, jako jsou oni.
„Děláš chybu, když to nepodepíšeš, tak není úniku, ale dostaneš se do horších podmínek, než které jsi měla za Gaislerieskou zdí," varoval mě, ale poněkud v klidu.
„S radostí. Radši umřu, než tohle," odfrkla jsem s jistým znechucením nad tím, jak se zachoval a vrývala si tuhle nenávist hluboko do srdce, abych na ní nezapomněla. Netvářila jsem se na něho příjemně, vždyť si to ani nezasloužil a naprosto jsem si byla jistá, že se mu nechci podvolit.
„Jak chceš," ušklíbl se a na Steva rukou zamával, aby už šel. Vytáhl další papíry ještě s nějakou obálkou a položil je na ten stůl, kde před chvílí ležely ty smlouvy, a tak též - jako Steve - odešel za dveře.
Svině.. Copak si myslíš princátko, že tě budu poslouchat?! Jdi první žít za zeď a pak se podívej na své chování tedy pokud přežiješ. vztekala jsem se ve své mysli. Necítila jsem nic jiného než vztek a tak nějak svou tvrdohlavost se nevzdat.
Přesto jsem se pomalu došourala ke stolu a ze zvědavosti otevřela obálku, co nechal na dalších smlouvách. Byl to celkem rozsáhlý dopis a dokonce vlastním rukopisem. Ne tak rozsáhlý nebyl, jen vám nemohu říct, že to byl malý papír a sotva pár řádků, aby to nezranilo přeci jeho maličké ego.

Opravdu jsem myslel,že někdo se skusem německého ovčáka bude mít kuráž mi nakopat zadek, ale jak vidím. Nemáš na to, i kdyby jo nikdy by ses mi nevyrovnala. Pokud mi chceš dokázat opak, nakopni mě a podepiš papíry. Když vyhraješ, udělám, co budeš chtít. Ale pokud to chceš vzdát, tak v mých očích budeš jen dalším zbabělcem tohohle světa, co se nedokáže postavit životu.

Peter Lachowski

Lehce jsem se nad tím psaníčkem zašklebila.
Ty psisko... Suchar a ještě k tomu hazardní hráč? Pff, si myslíš, že tě neporazím?! To ty pak budeš brečet, že už žít nechceš... To ty tu budeš ten poražený... Pomstím se ti...
Zmačkala jsem psaníčko do kuličky a mrskla jím vztekle o zeď. Ale ani to nepomohlo od mého vzteku, sevřela jsem obě ruce v pěst, abych se nějak držela. Nepomáhala to. Nebylo divu, že za chvílí jsem vzteky udeřila pěstí do zdi, kde jsem vytvořila menší prohloubeninu, a také malinko víc odpadla omítka. S touto ránou odešla i většina vzteku a také adrenalin, co tišil všechnu tuhle bolest a zvládal jí skrýt pod vztek. Všechna ta ublíženost se vyplavila na povrch a já věděla, že tu nikdo není, tak že jsem se tomu ani nebránila. Být někdo v místnosti, tak právě má hrdost mi nedovolí vypustit ani menší slzu.
Sesunula jsem se k zemi a po tvářích mi začaly stékat slzy. Měl pravdu. Není odtud úniku a nikdy nebude, alespoň ne pro mě... Bezmoc mě svírala ve své náruči a s výsměchem mi ukazovala, co už nikdy nebude. Nikdy už nebýt volná, ale navždy budou má zápěstí svírat pomyslné okovy. Zklamala jsem i Alici. Zklamala jsem všechno, čemu jsem věřila a mé sny o tomto městě, se rozdrtili na pouhý prach. Vše to byly jen hloupé sny, které jsem si vyfantazírovala. Nic už nebude jako dřív.
Vstala jsem ze země a dokopala se aspoň k podepsání obou smluv, než jsem si znovu sedla na zem, a co nejpevněji objímala své nohy, abych se cítila bezpečněji, než předtím, i když pravda, moc to nepomáhalo. Mohla jsem to vzdát už teď, ale ta malinká kapka naděje mi to nedovolovala. Chtěla jsem ještě zkusit bojovat s hrdostí šelmy.
Chtěla jsem se hlavně pomstít té jedné osobě, co mě sem dostala, až potom to budu moct vzdát... Ale teď jen trpělivost mohla přinést růže...

. . .

Měla jsem dost dobrý důvod proč nechtít skončit pod jeho velením a už vůbec ne v jeho blízkosti. Ani pro jednoho z nás by to nedopadlo dobře. No spíš pro něho, já bych dosáhla svého, že bych mu konečně něco udělala a nakonec by mě ještě nechali vyhnat někam za zeď Gaisleirie, kde to sice není pěkný, alespoň konečně někde v háji. Volná. Ovšem věděla jsem, že by mě nepustili tak lehce ven. Raději by mě nechali shnít ve vězení za to, že jsem zabila plukovníka, co měl hodně vyznamenání. Nechápala jsem dodnes jak takový člověk jako on jich mohl získat tolik. Za co? Za vymetání baru? Za otravování ostatních? Ale dát mu ránu do břicha v tuhle chvíli, by bylo asi jako cvrknout do malé kuličky – nezáživné – raději jsem si chtěla počkat na to domino, které budu moci shodit. Já byla lepší než on a věděla jsem, že jeho ego musím nechat trpět, ale ještě ne teď. Potřebuji získat čas, abych vztek schovala a mohla kráčet kolem něho hlavou vzhůru a s výsměchem, že tu chodím a čekám, až mi dá tu možnost vidět ho upadnout.
„Ale majore O'neilová, přeci byste jí neměla za zlé její vynikající vojenské chvaty, které se nemusela učit tak dlouho, jako ostatní. Navíc ten jeden týden to už vydržíte, než je rozřadíme do skupin, do kterých se budou vaši Nezvolení hodit," řekl jí na to poklidně Woodlayn.
Sophie už chtěla otevřít pusu a začít protestovat, ale při zamračení Woodlayna jí zase zavřela a jen poslušně přikývla hlavou, že rozumí. Vypochodovala jsem ven z kanceláře, podle rozkazu, který zamávala Sophie rukou. S ní samozřejmě hned za zády a jejím vzteklým funěním skoro až na krku.
,,Mazej do haly, ještě něco vyřídím," se značnou rozmrzelostí mě vykázala zpět do tréninkové haly.
Rozmrzelá a naštvaná byla určitě z toho, že mé přeřazení Woodlayn odmítl. Já byla spokojená, ale Sophie očividně už moc ne, přesto jsem se vydala tedy zpátky do tréninkové haly. Musím se začít snažit, jinak opravdu brzo skončím u Lachowskiho, jen kvůli hloupým problémům.

Pokračování příběhu - https://nikedawolfer.wixsite.com/nike/pribehy
Anebo na - https://www.wattpad.com/user/Nikeda_Wolfer