Smíření

Stovky stříbrných zrcátek plných slunce se mihotají na hladině jezera. Vítr je lehounce posouvá po hladině a najednou se rozhodne vyhnat je na břeh.
Odlesky zmizí pod zelenými keři, aby se znovu narodily uprostřed hladiny. Začíná nová hra na honěnou.
Sedím na malém ostrůvku s kamenným oltářem, spojeným s břehem bílou dřevěnou lávkou. Neodradila mně zamčená branka a když jsem jí přelézal , pocítil jsem drobný dotek deja vu .... snad to porušení zakázaného vstupu? Nevím. Pozoruji vlnky a poslouchám štěbetající ptáky. Ve vzduchu se převaluje opojná vůně kvetoucího Ibišku. Vznešený půvab a krása jeho květů ve mně probouzejí exotické představy. Odplouvám s přivřenými víčky do říše boha snů. Hypnos, syn temné noci Nyx a boha podsvětí temnoty Tartara, mi nadělí změť smyslných obrázků protkaných zmatkem neurčitelného. Přestávám rozlišovat skutečnost a záblesky snů. Proto mně nepřekvapí, že vedle mne najednou leží kráska. Dokonalé tělo v jemném závoji zakrývajícím jen to nejnutnější. Nahá by nemohla být smyslnější. " Krásný sen" pomyslím a přelud stále nemizí. Rozhlížím se kolem a poznávám všechno z té chvíle, když jsem přišel . Skutečnost. Ohlédnu se. Nezmizela, leží dál vedle mne a usmívá se.
"Jsi krásná" vydechnu
"Nevidíš do mně, jak to můžeš říct?"
"Promiň, jen pohled na tebe mi rovnou pohladil duši... Neviděl jsem ještě takovou krásu."
Znovu se usmála: " Ještě řekni že mně znáš ze svých snů"
" Znám tě ze svých snů, jak to víš?"
" Provázím tě celý tvůj život. Od narození. Znám tvé nejtajnější myšlenky, znám tvoje přání, znám tvé tužby. Znám i tvůj dech, znám tlukot tvého srdce."
Poslouchám její hlas a vnímám její poselství. Už nemusí mluvit. Najednou je vše tak jasné. Znám jí nejen ze svých snů. Znám ji celý život. Všechny ty doteky tajemna, všechny ty nevysvětlitelné okamžiky života. Náhlá vnuknutí co zachraňují život rychlou, nevysvětlitelnou reakcí. Všechny ty andělské doteky. Všechno co evidentně nepatřilo do tohoto světa. Za vším byla ona. S mocí kdykoli mne zachránit, s mocí kdykoli ukončit můj život. To ona mne přivedla pod strom, kde začala moje životní láska. To ona mne odvedla od kraje střechy, když jsem si myslel že pro mně skončil život. S ní jsem pochopil že nejsem odpovědný jen sám za sebe. Ona se mnou poprvé vyletěla do oblak a nechala mi ochutnat kouzlo prvního letu. Ona byla mým hladem po poznání.
Je mojí sílou a strachem. Mojí hrdostí i úctou. Mojí touhou, mojí pokorou. Vším co jsem, vším co umím.
"Proč jsi tady dnes? Proč ne jen v náznaku, Proč ne jen tvůj letmý dotek. Jsi tu celá, mohu se tě dotýkat, mohu s tebou mluvit... Co se stalo?"
Usmála se : "Přišel tvůj čas. Vezmu tě sebou na všechna ta místa tvých tužeb. Není to tak bolavé jak si lidé bláhově myslí. Je to osvobozující a plné kouzelného uvolnění. "
Vzala mne za ruku. Ještě mi nedochází o čem mluví, a její klid se do mně tím dotekem přelévá jak přílivová vlna z moře. S jejím dotekem ať přijde cokoli. A přicházejí ... všechny mé lásky, všechny okamžiky vrcholného štěstí mého života, všechna naplněná touha, všechna splněná přání... a odcházejí .. mé obavy, mé strachy, má poslední myšlenka. Propadám se do nekonečné studny konce života. A než stihnu pocítit smutek, naplní mne rozechvělá touha z očekávání nového života.
Sbohem,
ztrácím se s jejím polibkem na svých rtech...