Hřbitovní

Procházela se mezi chladnými hroby jako bezcitná bytost. Světýlka hořících svící na každém ze zdobených hrobů ji fascinovaly a ona cítila klid tohoto místa plného mrtvých. Lidé se na ni dívaly jako na bezcitnou, chladnou stvůru, ale netušili, že si prožila mnohem více bolesti i přesto, že je tak mladá. Tolik smutku, strachu a zklamání, že již u smrti někoho nebyla schopná vyjádřit své emoce. Vždy je musela skrývat a ukázat, že je silná a tak nedokáže plakat. Nepláče, nesmutní... tedy, alespoň to tak vypadá. Ale v nitru trpí a její srdce krvácí. Kdyby to byly fyzické rány, byla by již mrtvá. Ale ona žije, dokázala žít i přesto co dříve prožila. Sama, v domě plném traumatizujicích vzpomínek, v domě plném bolestného utrpení, v domě pošpiněném rudou krví...
Prošla mnoho uliček městského hřbitova a u té nejtemnější se zastavila. Otočila se a šla přímo k jednomu z hrobů. Velký, černý, mramorový hrob, který zdobil tento hřbitov, ale zároveň děsil ostatní. Slétali se u něj havrani a byl obrostlý tmavě rudými růžemi. Až u něj dívka padla na kolena a začala plakat. Až tehdy odhalila svou bolest. Teprve v téhle chvíli byli vidět její emoce. To všechno, to jak trpěla... teď teprve dala průchod svým pocitům. Seděla tam a plakala, vzpomínala a trpěla. Její slzy stékaly na chladný mramor. Byla tam velice dlouho... až pak se zvedla a chtěla odejít, ale ze hřbitova se již nedostala. Těsně před vysokou železnou branou upadla na zem a tak zemřela. Tak náhle, jen tak na místě, které měla tak ráda a dokonce i v den, kdy svou smrt žádala...
Už nechtěla trpět, nechtěla aby o ní ostatní říkali, že je bezcitná zrůda... ani neznali pravdu.