O.o

Pomalý, avšak nejistý nádech a posunutí křehkého těla pro ni bylo obtížnější, než čekala. Zplihlé vlasy si pomalým pohybem dala do pevného drdolu, který je upevnil ve svém sevření, a promnula si vyhaslé oči. Nohama se dotýkala studených kachliček staré koupelny a koukala na svůj odraz v zrcadle, který vypadal snad ještě hůř, než doopravdy. Jedním pohybem ze sebe shodila bílou nemocniční košili a sledovala její spád na zemi. Rty měla suché a popraskané a v krku měla sucho. Kdyby byla schopná, pokusila by se promluvit, jenomže i toto pro ni bylo složité. Odvrátila svůj zrak od rozbitého zrcadla a nasměrovala jej na vanu napuštěnou horkou vodou, z níž se vypařovala pára. Rukama se dotkla okraje vany a nohy ponořila do horké vody. Ještě před několika týdny nebo měsíci by z horké vody okamžitě vylétla, jenomže teď do ní padla jako kousek papíru. Přesně jako její kůže, která pokrývala kostnaté tělo. Kosti jí vystupovaly tak moc, až to bylo opravdu nezdravé a člověk se na ni sotva mohl podívat. Ulehla do vany a zavřela své unavené oči. Jak dlouho ještě to vydrží? To byla otázka doktorů, jiných pacientů, jejích rodičů a taky jí samotné. Už přestala počítat dny a noci, které strávila v nehostinné budově zvané nemocnice. To místo bylo prokleté, alespoň jí to tak připadalo. Tolik negativní energie na ní nedopadalo ani na hřbitově. Nezáleželo na tom, jak dlouho tam byla. I tak měla děsivé noční můry o umírajících lidech přesně v tom samém pokoji. Cítila, že ji obklopovala nějaká energie, která ji nenechávala ani chvíli klidného spánku. Tmavé kruhy toho byly důkazem a to dost dlouho. Zhluboka se nadechla a posléze vypustila vzduch ze svých plic. Její kůže byla měkká jako rozmočený papír, který těsně před koupelí ponořila do oné vody. Papír… Byla stejná jako papír. Hubená, až přímo kostnatá, bílá kůže a jen dva tmavé kruhy přímo pod očima. Život jí pomalu opouštěl, aniž by si to vlastně uvědomovala. Jen pouze nevěděla, zda to bylo její neochotou k jídlu anebo tím místem, na němž se nacházela. Na chviličku usnula, jenomže její kratičký spánek přehlušil její vlastní křik. Rychle otevřela oči a spatřila před sebou obraz svého přítele, který se na ni smutně usmíval. „Doufal jsem, že budeš žít dál.“zašeptal směrem k ní a pak zmizel. Vytřeštěně hleděla před sebe a sotva dokázala dýchat. O pár hodin ji z vany musely vytahovat sestřičky, bohužel ne už živou.