Jak Harry málem nestihl konsert

Probudil jsem se do krásného dne. Slunce bylo vysoko na obloze, ptáci venku cvrlikali a já se spokojeně převalil na druhý bok. Podíval jsem se na hodiny před sebou, které ukazovali, že jsou tři hodiny odpoledne.

No jo, ta včerejší párty s Nickem se nám trošku protáhla až do ranních hodin. Nevšímal jsem si kocoviny, která mě provázela a znovu jsem zavřel oči.

Z mého odpočívání mě vzbudil drnčící mobil. Natáhnul jsem se pro něj a dal si ho otráveně k uchu.

„Harry, sakra, kde vězíš?! Prošvihnul jsi zkoušku! Všichni zuří!“ Bylo slyšet, že je Louis opravdu naštvaný. Kdyby hlas zabíjel, asi bych byl mrtvý.

„Jakou zkoušku? Přece je ten koncert až zítra.“ Uvelebil jsem se zpátky do postele a více jsem se přikryl. Ani za nic mě jeho vtípek nedostane z postele.

„Co to říkáš za nesmysly? Koncert je dneska! Harry, pane bože!“

Nepřipadalo mi, že si dělá srandu, když po mně křičel. Podíval jsem se na kalendář, který byl položený na mém nočním stolku. Byla neděla a naše turné probíhalo po Anglii. Louis si nedělal srandu. „Zatraceně! To jste mě nemohli vzbudit dřív??!“ Doslova jsem vrčel, když jsem si na sebe natahoval kalhoty.

Jakmile jsem do nich strkal opasek, praskl mi. „Zatraceně!“ Chtěl jsem ho alespoň svázat, když mi mobil spadnul z ramene. Můj nový iPhone měl prasklinu přes celý displej. „To si snad děláš srandu!“ Ohnul jsem se pro něho a snažil jsem se ho zprovoznit.

Vypadalo to, že funguje, ale rozhodl se ze mě udělat si srandu a celý vypnul. A já jsem zjistil, že můj druhý mobil si ctěně hoví ještě v Holmes Chapelu.

Vykašlal jsem se na mobil a začal jsem matně vzpomínat, kde máme hrát. A pak mi to došlo. Máme mít koncert v Sheffieldu. To jsou tři hodiny cesty po dálnici od Londýna, kde jsem pobýval. Ještě jsem si včera ráno říkal, že ráno vyrazím brzo, abych tam včas byl.

Zatracený Nick a jeho stupidní párty! Kocovina mi sžírala hlavu a já marně hledal náhradní opasek, který se za žádnou cenu ukázat nechtěl. Vykašlal jsem se na to, shodil jsem ze sebe kalhoty, které jsem už tak měl pod zadkem a začal jsem hledat náhradní oblečení.

Povedly se mi najít jiné kalhoty, ke kterým jsem nepotřeboval opasek. Byl jsem rád, že jsem si sbalil už včera a věci si dal do auta. Rychle jsem si postavil vodu, abych si mohl udělat kafe a trošku se nakopnul.

Našel jsem si vhodné tričko s potiskem a hodil ho na sebe. Nedbal jsem na své obvyklé prstýnky a už vůbec ne na to, abych si česal vlasy nahoru. Popadl jsem hrnek s horkou vodou a opařil jsem si prsty.

Pustil jsem hrnek takovou rychlostí, že se roztříštil o podlahu a černá tekutina mi umazala kalhoty. Zavrčel jsem jak nejvíc jsem mohl a rozhodl jsem se na kávu a na převlékání vykašlat. Popadl jsem klíče od auta a běžel jsem k autu.

Div jsem neporazil všechny fanynky, které se mě rozhodly okupovat při vyběhnutí z hotelu. Rozčílilo mě to ještě víc a doslova jsem se s nimi pral o cestu k autu. Kde jsou ti bodyguardi, když je člověk potřebuje? Kde jsou ostatní??

Ne, já si prostě musím postavit svou hlavu a rozhodnout se dopravit na místo koncertu na svou vlastní pěst!

Vysvětloval jsem fanynkám, že opravdu nemám čas, abych se s nimi fotil, podepisoval se jim, nebo si s nimi povídal, ale jim to očividně bylo úplně jedno. Pak jsem uslyšel zvuk trhané látky a uviděl jsem, že jedna z fanynek drží v ruce kus mého trička a já měl teď holé břicho i záda.

Fanynky se doslova rozječely a každá mi sáhla na břicho, záda a koukala na obřího motýla, kterého jsem měl na břiše vytetovaného.

Opravdu jsem se už naštval a všechny jsem je od sebe odstrčil. Když jedna spadla na zem, zamumlal jsem omluvu a konečně se mi povedlo dostat se do mého černého Range Roveru. Nastartoval jsem a rychle jsem se rozjel.

Motal jsem se složitým silničním systémem z Londýna, když jsem před sebou uviděl dopravní zácpu kvůli opravám na silnici. Hlasitě jsem sprostě začal nadávat a praštil jsem do palubní desky. To neuneslo moje rádio, vypnulo se a už se nezapnulo.

Nezbývalo mi nic jiného, než nervózně čekat. Poklepával jsem nervózně nohou a až teprve teď jsem si všimnul, že jsem si neobul ani boty.

Dnešek nemůže být horší.

Můj mozek musel už úplně shořet, když jsem vylezl z auta a zaklepal na okýnko vedlejšího auta, abych požádal o trochu vody. A to byla osudová chyba. Když se okénko stáhlo, viděl jsem skupinku holek, které se okamžitě rozkřičely, že právě na jejich okno zaklepal Harry Styles. A ještě k tomu s holým břichem!

Hlava mi asi ustřelila z jejich řevu a já se rychle vrátil do auta. Kolona se rozjela. To byla moje záchrana.

Cesta na dálnici byla naštěstí klidná a já jsem sešlapával plyn, jak nejvíce to šlo. Neměl jsem už moc času. Divoce jsem přejížděl bez blinkrů z jednoho pruhu do druhého a objížděl pomalu jedoucí auta.

Doufal jsem jen v jedno. Aby okolo nestáli policajti…

„Porušoval zásady bezpečné jízdy, překročil rychlost, nebyl připoutaný a ještě nemá papíry!“

Jo, je to přesně tak, jak vidíte. Policista se na mě díval vražedným pohledem a diktoval všechny předpisy, které jsem porušil. Stáli jsme na krajnici a já byl opřený o jejich auto.

„Vy tomu nerozumíte! Já mám za dvě hodiny vystupovat! To nevíte, kdo jsem??“ Rozčiloval jsem se.

„I kdybys byl sám britská královna, tak na tebe platí předpisy! Odvést. A zavolejte odtahovou pro to jeho auto.“

Za to, že jsem byl drzý, jsem si měl odsedět pár dva dny za mřížemi. Chodil jsem v cele předběžného zadržení sem a tam jako tygr v zoo a rozčiloval jsem se, že zničí sen milionům holek.

Policista měl ze mě očividně srandu a fotil si mě. Začínal jsem se opravdu vztekat a kopnul jsem do mříží. Tím, že jsem neměl pevnou obuv, která by mě chránila, jsem si dost zavařil. Můj palec byl v jednom ohni.

Policista se z toho rozesmál a řekl mi, že mi donese nějaký led.

„Já ti prdím na led!“ Můj pohár trpělivosti přetekl a já začal zuřivě chrastit s mříží. Nepovolila.

Policista se vrátil s ledem a přes mříže mi ho podal. Byl jsem tak vzteklý, že jsem měl chuť mu tu kostku ledu vrazit mezi oči. Vůbec jsem neměl pojem o čase, protože jsem neměl u sebe ani hodinky.

„Tak, Stylesi, jsi volnej.“ Oznámili mi. „Složili za tebe kauci.“

Jakmile se mříže otevřely a já vyfasoval klíče od auta, okamžitě jsem se k němu rozběhl. Nehleděl jsem, kolik je hodin a vyrazil jsem kupředu. Zase jsem porušoval všechny předpisy a to se mi vymstilo.

„To si děláš srandu!“ Zuřil jsem, když jsem zastavil na krajnici. Prasknuly mi obě zadní pneumatiky a já měl jen jednu rezervu. „Ty blbej kráme!“ Kopnul jsem do auta, když jsem vylezl. Nemělo to cenu měnit pneumatiku. Smířil jsem se s tím, že dnešní koncert prostě nestihnu.

„Tohle už prostě nemůže být horší!“ Zoufale jsem se opřel o auto a prohrábnul jsem si vlasy. Zmýlil jsem se.

Začalo pršet.

A víte co? Už mi to bylo celkem jedno. Moknul jsem tam a litoval jsem sám sebe, když se po smolném dni na mě usmálo štěstí. Zastavilo u mě auto s nějakou milou rodinkou. Dvě maličké holčičky ze mě byly unešené a já je pomazlil. Jejich otec mi nabídnul svou rezervu a oba jsme rychle kola vyměnily.

Dali mi své e-mailové adresy a já jim slíbil, že se jim ozvu a něco jim dám.

Okamžitě jsem skákal do auta a pokračoval jsem směrem do Sheffieldu. Bylo to jen tak, tak, když jsem skákal z auta a doběhnul jsem do šatny.

Všichni se začali skvěle bavit na můj účet. Byl jsem polonahý, špinavý, mokrý, zraněný, naštvaný, znechucený a ke všemu jsem zrovna nevoněl.

„Je skvělé, že se bavíte!“ Otočil jsem se, abych se alespoň převléknul, když jsem se zamotal do šňůry od fénu Lou.

Ztratil jsem balanc a spadnul jsem na zem. S sebou jsem vzal celý stojan s oblečení. Ne, že by ten stojan spadnul na opačnou stranu. On spadnul na mě a já se zmohl jen na hlasitý výdech.

Pohotově mi ale všichni pomohli. Sice se mi smáli, ale konečně jsem byl připravený vyrazit na koncert.

Bolela mě sice hlava, ale atmosféra byla naprosto úžasná. Fanoušci s námi zpívali a já si to po nevydařeném dni opravdu moc užíval. Mával jsem jim, snažil jsem se i přes bolest předvádět a všude jsem skákal.

Následoval náš přesun do pódia mezi diváky. Nadšeně jsem na něho vyskočil a různě jsem se klimbal. To jsem neměl dělat, rozbolel mě palec. Chtěl jsem se za něho chytit, ale jakmile jsem se postavil na jednu nohu, ztratil jsem rovnováhu a začal padat. Už jsem se viděl na zemi jako placka, společně s fanynkami, ale naštěstí mě Louis, Zayn, Liam i Niall pohotově chytili.

Visel jsem tam jako hruška, než mě vytáhli nahoru.

Naštěstí už zbytek koncertu proběhl v pořádku. Radši jsem nic nedělal a zpíval jsem na jednom místě.

Jak jsem děkoval všem svatým, když jsem se dostal do hotelové postele. Byl to náročný den. Nejraději bych ho vymazal ze svého života. Palec mě ukrutně bolel a hlava taky.

…

„Harry, sakra, kde vězíš??!“

Uběhnul týden, když Louis po mně zase řval.

A já jen doufal, že se zpátky do Londýna dostanu živý a zdravý…