Cold

Trhavě se nadechnout, zastavit slzy a vstát z chladné země. Jednoduché na to, aby se tato slova dala vyslovit suchými rty, ale dost těžké na to, udělat to. Jen obyčejná tři slova, která znamenají vcelku hodně. Ale schází jim ještě jedno slovo. Jít. Trhavě se nadechnout, zastavit slzy, vstát a jít. Odhrnula jsem si vlasy z ubrečené tváře a zhluboka se nadechla; přesně tak, jak se to dalo. Utřela jsem si přebytečné horké slzy a zapřela se rukama o studenou podlahu. Svaly se zapojily a pomohly mi vstát. Zvedla jsem své lehké tělo, které se i tak zdálo těžké, a lehce zavrávorala. Necítila jsem nohy, pravděpodobně proto, že jsem dost dlouhou dobu seděla na zemi. Ruce se mi lehce třepaly a snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Smutně jsem se pousmála, zvedla ruce a zamotala vlasy do jakéhosi drdolu, aby mi nepadaly do očí. Opět jsem se přinutila k pohybu, tentokrát tak, abych vykročila vstříc drsnému světu. Prošla jsem svým pokojem, plným různých věcí, který se mi i tak zdál prázdný a zamířila do chodby a z ní přímo ke vstupním dveřím. Napřáhla jsem ruku ke klice, nadechla se a otevřela dveře. Do očí mě udeřilo bílé denní světlo a v nose jsem cítila studený venkovní vzduch. Vítr si pohrával s listy popadaných ze stromů a poháněl je v malých vírech na chodníku. Poslední sluneční paprsky pronikaly skrz bledé mraky a snažili se udržet ještě světlý den. Přitáhla jsem si svetr k sobě a vystoupila za práh. Vydala jsem se vstříc světlu, autům, lidem, šťastným rodinám a chladnému podzimu. Konečně jsem mohla poznat, jaký je svět doopravdy. Vnímala jsem každou maličkost, jako by mi mohlo něco uniknout. Nehodlala jsem se vzdát pohledu na ten svět, který byl krásný, ale děsivý zároveň. V hlavě panovaly myšlenky typu: „Proč se nestaráme o své okolí?“ „Proč jsou někteří lidé tak zlí?“. Jediné otázky, na které nikdo neznal pravdivou odpověď. A co je na tom? My všichni se musíme změnit, abychom pochopili, koho můžeme ztratit, anebo co. Protože nám na všem záleží i přesto, že to bereme jako samozřejmost. Celou tu dobu jsem procházela plnými ulicemi, kterými se poháněly hlučná auta se svými majiteli. Nepatrně jsem se usmívala a užívala si chladný den. Proč nežít zrovna v tuto chvíli?