Jak je v nebi

Andělé mne pozvali do nebe.
Bylo to pro mne neobvyklé.
Trošku mne bolely nohy,
schodů bylo mnoho.
Neviděla jsem žádné dveře,
ale cítila,
že jsem na místě.
Dýchala na mne ze všech stran
láska, klid a pohoda.
Když se objevil přede mnou skleněný kruh, 
něco mi říkalo, vstup , vstup!
Necítila jsem strach, necítila jsem nic  a vstoupila.
Kolem mne se objevily tisíce, miliony, stamiliony
malých, bezbarvých kuliček.
Byly všude. 
Najednou se rozestoupily a u mne zůstalo,
kdybych to počítala, jen pár desítek.
Já jsem Tvá máma, 
já táta, já babička z tátovy strany, já babička
z ............
A tak jsem uvnitř své duše cítila
své rodiče, prarodiče a mnoho praprapra......
babiček, dědečků, strýčků a tetiček.
Chtěla bych Vás všechny vidět,
pomyslela jsem, a vnitřní hlas odpověděl:
"Nikdy, nikdo nás už neuvidí, a ani Tebe, můžeš nás jen slyšet."
Vzpomněla jsem si na svou rodinu, prošla kruhem přes sklo
a šlapala po schodech dolů.
Když jsem přišla do obýváku,
manžel seděl na pohovce a sledoval televizi.
"Co se to děje?"
Vždy se mne ptal, kde jsem byla.
"Byla jsem v nebi."  Ale nikdo neodpovídal.
Šla jsem za synem, také neodpověděl.
A já pochopila, že cesta zpátky už není.
Ale nezoufejte, občas, když potřebuji vidět lidi,
sejdu po žebříku dolů a
sleduji Vás.  Ty malé bezbarvé kuličky,
které poletují kolem Vás, a Vy
je bez toho skleněného kruhu
nemůžete vidět, jsme my,
my andělé. 

Sedíme Vám na rukou, na nohou,
ve vlasech a i do Vašich srdcí, duše a těla vstupujeme.