Jedna mysl

Moderní společnost, USA roku 2039. Mladý Tom Harvey sedí nervózně na lavičce, domluvený se svým kolegou, co a jak provedou. Za chvíli už tu bude ona ... Jen nemyslet na ní, máme plán, vše je nachystané.

Sedí ve velkém, proskleném mrakodrapu ve 48. podlaží. Jsou to čtyři podlaží v sobě, uprostřed park se stromy, lávkami přes něj a on seděl na lavičce na jedné z těch mostků. Hlava v dlaních, rozkročené nohy a jen on věděl, jak nervózní výraz má. Celý park i mostky jsou obrostlé různými popínavými rostlinami a některé stromy vystupovaly i ven z budovy či do vyšších pater.
Domluveno s Ronem, kolegou z práce. Oba jsou IT specialisté. A Virginia … Už pět let spolu pracují a znali se na základní škole a teď je čeká něco speciálního. Plán byl, že Tom pozve Virginii na večeři, ale že se nejdříve setkají tady, ona nevěděla, o co se jedná. Rom měl mezitím přijít k nim a povídat, jak se svojí ženou Marií dnes měli jít právě do té restaurace oslavit výročí svatby, ale že jim do toho něco přišlo. Ron by Toma požádal, zda-li nechtějí jít místo nich a Tom by se zeptal Virginii – ta na dnešek měla volno, Tom si to ověřoval každý den – a mohlo by se jít. Předal by se lístek s rezervací a šlo by se.
Zatím vše šlo perfektně. Hlavně se nestresovat, vždyť o nic nejde, pozvání je přeci lehké, už tolikrát jsi ho dělal.
„Ahojky Tome, copak tak skleslý?“ ozval se krásně příjemný hlásek na Toma.
„A… Ahoj Vir, nic, jen … Mi není nejlépe, ale to je v pořádku,“ snažil se zamumlat a vychrlit ze sebe Tom s milým úsměvem.
Tom pokynul rukou, že se mohou jít projít, a tak to začalo.
„Víš,“ začal opatrně Tom, „dneska jsme s Ronem, Carlem a Francisem řešili jistý problém v systému pro Proterego, a zjistili jsme u nich jeden velký problém v zabezpečení a musíme na to do večera přijít na to kde, jinak nás jejich investoři a uživatelé ukamenují, a …“
„To není to, kvůli čemu jsi mě sem chtěl dostat, ne?“ Virginia nahodila svůj šibalský, pirátský výraz se zvednutým jedním obočím.
„Ne, to ne,“ Tom znervózněl, „hlavně jsem chtěl říci, že už jsme dlouho nebyli venku a tak …“
„Heeeeej! Lidi! Stůjte!“ ozvalo se jim za zády. Velice známý hlas jednoho z pracovníků. „Vás dva zrovna hledám, a ….,“ hluboký nádech, „ufff, mám tu jeden problém. Já se svou manželkou jsme měli dnes jít na výročí do restaurace California, ale nemůžeme, jelikož Mar musí do nemocnice kvůli možnosti na porod. Dneska už to stejně nemůžeme vrátit, a jelikož mi dneska Tom o tobě vyprávěl, že někam chce zajít, nechcete tam?“
„Jistě, půjdu ráda s Tomem, stejně dnes večer nic nemám.“
„Skvělé Vir, bude mi potěšením, ufff,“ jak šli mostkem, někdo do Toma vrazil a ani se neomluvil, „potěšením, ehm, tam s tebou jít.“
Ron se jen usmál, vytáhl z kapsy peněženku a podával Tomovi lístek s rezervací. Levá kapsa u kalhot, v ní je peněženka… Není… Není? Tom se otočí, rozhlédne a vidí postavu, která do něj vrazila, zahalená a otrhaná, sem určitě nepatří.
Tomovi se rozzářily oči, bez slova a vysvětlení se rozběhl za danou osobou, nešlo jen o peněženku a peníze, ale o jednu věc v ní. Zahalená postava to viděla a dala se na útěk také. Přivolané stráže tlačítkem na kabátě zareagovaly okamžitě, Tom jen ukázal na koho. Kudla – říkejme té zahalené osobě Kudla, jelikož Tom si vždy dával názvy všemu, čemu nerozuměl a nechápal – seběhla pár schodů a vklouzla ladným skokem přímo do výtahu. Stráž ještě stihla zaznamenat zmáčknuté podzemní podlaží a běželo se po schodech. Jelikož výtah tu byl funkční jen jeden a ten stejně jel na polovinu rychlosti kvůli údržbám na pár patrech.
Stráž se zatím rozdělila, aby počkali před východy, Tom mezitím běžel stále dolů. Už jen rozrazil dveře s nápisem „Vstup jen pro zaměstnance“ do podzemních garáží. A když tam vstoupil, zjistil, že výtah ještě jede. Ovšem cítil v zádech něčí pohled.
Než se Tom stačil otočit, kdo se na něj dívá, cinkl výtah, dveře se otevřely a Kudla vyběhla ven, aniž by bylo vůbec možno postřehnout kam a jak.
„Stůj Jane!“ ozval se hlas za Tomovými zády.
Kudla, tedy Jane, opravdu zastavila, otočila se a se sklopenou hlavou si klekla na koleno,
Vrať zde tomuto muži jeho peněženku a běž si radši ukrást z tamtoho automatu žitný chléb, je tam výborný.“
Jane opravdu položila tu peněženku na zem a s vytaženým hákem šla vykrást automat na pečivo a opravdu vzala místo peněz jen jeden chleba a odběhla pryč stejně rychle, jako když vylétla z výtahu. Mezitím stihla přiběhnout Virginie a v půlce schodů se zastavila při pohledu na cizince.
„Alberte?“ řekla pro Tomův údiv Vir na cizince.
„Jistě Virinko,“ přitakal Albert, „a pro tvého kolegu, který zde asi nechápe, jsem výkonný ředitel společnosti Proterego industries. Tady s naší milou Virinkou se známe od střední a na vysoké jsme si byli velmi blízcí, dělali jsme na dosažení synchronizace myslí, že?
„Ano, dělali, ale nikdy se nepovedlo, co tu vůbec děláš, Albe?“
„Ty víš co, přišel jsem se podívat na postup vaší společnosti a zde Toma a jeho skupiny. Jelikož se o propojení myslí vážně povedlo.“
„Ehm, nerad se vám dvěma hrdličkám zde pletu do zelí,“ nepříjemně si odkašlal Tom, „ale máme tu závažnější problém, co to bylo?“
„Vyčkejte oba času, zanedlouho bude neohlášená porada a tam vám vše vysvětlím.“

Než došli nahoru, stihli si ještě promluvit, pak si už ale Vir s Tomem posadili do konferenční místnosti a čekali na ostatní. Nakonec přišel i ředitel firmy Unaligama, tam kde oba pracují, a začalo se s představováním Alberta – který z nějakých důvodů vřel krev Tomovi – a ten se chopil slova.
„Jak jistě víte, před osmi lety jsem byl ještě na vysoké zde v New Yorku a pokoušel jsem se se svými kolegy o navázání myslí. SynchMind jsme tomu vtipně říkali. Nikdy se nám to však nepovedlo a projekt byl ukončen po úmrtí našeho spolužáka Marcuse. To však po vystudování neodradilo společnost Absterego, aby tento potenciál nevyužila a já byl zapsán jako kandidát do jejich společnosti a měl jsem možnost ukázat jeden projekt na toto téma a povedlo se. Všechny jejich investory jsem zaujal a začalo se zkoumat s celým týmem vědců, a nakonec se nám povedlo přijít na správný kód na synchronizace ne dvou, ale i tisíce myslí. Stačí jen základní myšlenka, něco jako když počítači řeknete rovnici, že jedna plus jedna rovná se dva. Jelikož však řešíme problém se zabezpečím, byl tento úkol přidělen vašemu týmu a oddělení, a protože potřebujeme dva lidi, kteří nás navštíví a zjistí vše z první ruky, půjde se mnou Virginia a Tom a osobně na vše dohlédnou a předají vám všem potřebné zprávy.
Po schůzi se Albert ke dvěma již zmíněným otočil a řekl jim, že za půl hodiny mají přijít k jejich budově, venku je prý čeká firemní auto s řidičem.

Když do budovy vstoupili, oba od ostrahy dostali visačku, a hlavně jakési sluchátko do uší.
„Vítejte Tome a Virginie, je mi potěšením vás zde přivítat. Albert vás jistě již sblížil s problémem, který mě trápí,“ ozval se jim trošku robotický hlas do sluchátek.
„To je … Marcus!“ pomalu zařvala Vir na celou místnost.
„Ano Vir, jsem. Povedlo se mi totiž myslí přejít do přístroje, jenž si Albert nechal. Mé tělo sice odešlo, já však svou podstatou přežil.“
„Přesně tak,“ vložil se do rozhovoru Albert, „a teď si představte toto, obrovskou, nekonečnou možnost čehokoliv. Něco jako Matrix, jestli znáte ten film? No nic, představte si tisíc lidí napojených na sebe v programu, kde se normálně žije, kde jsou počítačem řízené objekty, postavy, počasí, města, naprosto vše a můžete si dělat cokoliv se vám jen zlíbí, už máme za sebou pár testu, které …“
„Asi nedopadly úplně nejlépe, když si s sebou berete dva nejlepší techniky z naší společnosti. Jeden, který na projektu už pracoval a jeden, tedy já, který má zkušenosti s lidskou myslí,“ dokončil myšlenku Tom.
„Ano, Tome, máš pravdu, úplně nepovedly. A proto jste tady, vyřešit jeden opravdu malý problém.“

Pokračování? .... Kdo ví