Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Nikola (93)
Logo
Trest krví, 1. Kapitola
<>
icon 12.06.2019 icon 0x icon 290x
„Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Jakou máte odplatu, když milujete jen ty, kdo milují vás? Nedělají snad totéž i výběrčí daní? A co mimořádného děláte, když zdravíte jen své bratry? Nedělají to snad i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
(Mat. 5,43-48)


Kapitola 1. Nový člověk


Starý pajzl. Jedině tak by se mohl nazvat tenhle podnik, ve kterém se právě nacházím. Staré dřevěné, a hlavně rozpadající se stoly a lavice. Celá místnost je osvětlena pouze pár svícemi a velkým krbem nacházející se přesně na opačné straně od pultu šenkýře. Uprostřed celé místnosti sice vyčnívalo veliké ohniště s kotlíkem nad ním – většinou tam však bývá pěkně mastná pečínka, už jen podle mastných fleků na zemi – dnes však bez ohně a bez jakékoliv polívky v něm.
„Hej, oškubo,“ zavolala na mě ženská značně při těle, „tu je hrachová kaše, kus šunky a pivo!“
Podíval jsem se do jejích obrovských, krví zalitých, zelených očí. Dívala se na mě, jako by chtěla sežrat mě, můj kabát, hůl i stůl u kterého sedím. Její neuvěřitelně tlusté tělo, zástěra a zamaštěné vlasy ukazovaly na hospodskou. Viděl jsi jí při příchodu, vždyť si o Tobě povídala s manželem, že jsi celý oškubaný, pomyslel jsem si. Abych také nebyl oškubaný, už dva týdny se trmácím z Prahy sem ke zpropadené Olomouci. Navíc v téhle době není ani žádná stezka bezpečná. Už jen kvůli všem, kteří se šli schovat do lesů díky našemu lišáckému panovníkovi, který tu před deseti lety udělal dost nepořádek se svým vojskem.
„Vezmeš si to, nebo to už nechceš?“ s úsměvem na tváři prohlásila hospodská, zřejmě se těšila na to, že by se mohla najíst z peněz hosta.
„Samozřejmě má paní, klaním se vašemu kuchařskému umu a je mi největší ctí a potěším zde přebývat a jíst jídlo, jenž jste mi nabídli.“ velice galantně jsem lehkým tónem dodal a přesně podle očekávání hospodská ztratila hlas a odešla.
Nemají tu ani jídelní nástroje… Barbaři, i když to tak bylo v polovině všech hospod, svou lžíci a nůž jsem nechal ve vaku ve stájích. Zkus alespoň pro jednou jíst a neposlouchat cizí rozhovory, prosí První. Stejně to nevydržíš a podíváš se k vedlejšímu stolu, chechtá se Druhý, vždyť tam přeci sedí … Pravda, kdo tam sedí? A stejně se podívám … Tři muži. Jeden tlustší, černá kutna, cingulum přes pas, tonsura . Zřejmě zdejší kněz. Druhý muž byl, ještě otylejší – mohl by se utkat ve váze s paní Velkou pusou, nám již známou hospodskou – měl krásný fialovo černý kabát na červené tunice a zelený chapeton s nádherným zlatočerveným prošíváním a zvláštním znakem. Dvě ryby zamotané do sebe s mečem mezi nimi. Rybářská vesnice zřejmě. Takže buď zdejší kupec anebo rychtář vesnice. A poslední muž a asi ten nejzajímavější. Velice běžný oděv, prostá tunika, i když možná trošku dražší krpce, kapuce, díky které muži nejde vidět do tváře, ale co je u něj zvláštní je meč u opasku. Drahý, zdobený, nejspíše pro šlechtice. Na jílci je něco napsaného, záštita pozlacená a v hrušce meče nějaký drahý červený kámen.
„Přejete si něco pane?“ ozvalo se odněkud.
„P… prosím?“ odpovím a zároveň si všimnu, že v ruce držím šunku už asi dvě minuty podle toho, jak je studená. „Co jste říkal?“
„Jestli si něco přejete říci?“ farářův temný, ale klidný a plynulý hlas mě na chvíli zarazil.
„Samozřejmě ne, Otče, jen mám za sebou dalekou cestu a velice mne zaujal váš společník s jeho mečem, jsem totiž veliký obdivovatel mečířského umění.“
Farář najednou zvedl jedno obočí. „Ale samozřejmě i odpůrce všech nekřesťanských a nečistých válek, Otče,“ dodal jsem urychleně a sklopil zrak jako v kostele.
Dívali se na mě všichni tři. „Vidím, že jsi poutník mladý pane,“ začal ten široký a bohatý, „doufám tedy, že se zítra přidáš na nedělní mši po našem boku.“
To nebyla otázka, ale prachsprostý rozkaz. Jeho slizký úšklebek, dvě bradavice, pár vyražených zubů a rána přes levé ucho a lícní kost z něj dělal člověka hodno zhnuseného výrazu všech lidí, co by se na něj jen podívali.
Já však zůstal v klidu a jemně jsem odpověděl: „Ale jistě, co vás nemá? Co bych to byl za křesťana, kdybych nechválil Boha a nepřišel jako každá správná ovečka našeho Pána. Můžete mě očekávat. Ale když mě nyní omluvíte, rád bych se odebral ke spánku, ať jsem na zítřejší mši zcela ve své kůži,“ něco tu nesedělo a já se musel co nejrychleji dostat z tohoto místa.
„Jistě, nechť je Bůh s vámi, synu!“ se stejně slizkým úsměvem odvětil farář. Rychtář se stále jen smál svým bezzubým úsměvem. Já kývl, odstoupil od stolu a šel nahoru do svého již zaplaceného pokoje.
„Kampak, kampak vzácný pane?“ další hnusný hlas, ale již známý ženský a velice drsný.
„Večeři jsem zaplatil hned, jak jsem přišel k hospodskému a vzal si pokoj, nehrajte to na mě,“ tohle zkoušelo až moc lidí, dvojité zaplacení. Bez toho, aniž bych se podíval, jak se tváří jsem se otočil na patě a odkráčel zbylé schody. Nezavolala, řekl První. Nezavolala na mě, takže můžeme jít. Asi už to věděla, jen mě chtěla vyzkoušet.
Místnost byla, slušně řečeno, pavoučí hnízdo. Dalo by se říci, že zde bylo více pavučin, než bylo sena na té posteli. Což ani nebyla postel, byly to čtyři klády zaseklé do sebe s měkkou výplní.
Teď už jen odložit všechny věci na stolek a jde se spát. Než však usnu, musím si to probrat od začátku.

Praha, začátek 15. století podle Juliánského kalendáře. A Pražský hrad bez krále. To však nic nemění na tom, proč tu jsem.
„Zélénínáá! Mrkve, brambory, hrášek! Ovocéééé! Jabka, hrušky a švestky!“ zařvala nějaká baba tisíckrát řečenou frázi každé ráno na trzích.
Kručení v břiše přehluší První: Možná bychom mohli projít kolem domu řezníka. Ten tak křičet nebude a určitě se tam pro nás něco najde. Rychle jsem se podíval do brašny, kde jsem měl měšec. Kromě šesti kostek se tam ukrývaly dva groše. Takže stáhnout žaludek a jde se na Hrad.
Stráže u brány mě poznali a bez jakéhokoliv reptání automaticky otevřeli obrovskou dřevěnou bránu. Věděli, kdo jsem, nebo to, co jsem alespoň dokázal. Karel, Karel Pražský mi říkali. Teď mi už říkají jen pane. Zdědil jsem po svém otci, kterého jsem ani pořádně celý život neznal, ohromné množství statků, polí, dokonce i jeden hrádek. Nevěděl jsem, že jsem byl synem jednoho menšího šlechtice na východě Čech. Vyrůstal jsem totiž v Praze a kradl. A jelikož jsem nebyl zvyklý na majetek, tak ten zděděný jsem rozdělil na půlky. Jednu půlku jsem věnoval zdejšímu správci toho panství a zbytek jsem odvedl do královské pokladny. Ale titul mi zůstal a stejně tak mé zkušenosti ze života.
Na nádvoří už stál místní velitel stráží. Bartoloměj. Byl známý jako „Kamenná tvář“, ne proto, že by se nerad bavil či neprojevil jediný druh emocí, to právě naopak, ale při rvačkách nejraději oponenty vyřazoval z boje tím, že je mlátil svou hlavou a nikdy mu to nevadilo.
„Stát,“ zavolal na mě se svým německým přízvukem hned, jakmile jsem s koněm vkročil na nádvoří, „dneska tu máme fášené pány z Čech, šeknu ti to tady.“
Společně jsme se pak vydali na podhradí, kde byly u jednoho z domů dvě stráže a otevřené dveře. Otevřené bylo nakonec slabé slovo, vypadalo to, jako by je nějaký hliněný obr rozbil na třísky. Velitel Bartoloměj něco zašeptal jednomu ze stráží a odešel.
„Prej se máte jen dívat a nic nešahat, rozkaz velitele!“ zařval strážný, a to jsem doufal, že kromě zelináře to dnes už bude klidné.
Jen jsem kývnul a prošel dál. Vražda šlechtice, zřejmě chudšího. Bez stráží. Na stole bezvládné tělo toho nebožtíka. Hnědé rovné vlasy, bílá noční košile a prsten na ruce. Proříznuté hrdlo, krev na židli, stolu, přichystané pečínce, na zemi a na celé noční košilce. Podnos s džbánem vína ležel na zemi kousek nalevo od stolu, víno rozlité po podlaze. Při bližším pohledu na mrtvolu jsem uviděl jeho vyděšený výraz, ale o útočníku musel vědět, takže někdo, koho znal a věřil mu, překvapilo ho, že mu chtěl ublížit. Zřejmě šlo o sluhu, čeledína či jen někoho, kdo se zrovna staral o blaho tohoto hosta. Čeho si ale určitě zdejší stráže nevšimli je bláto. To by asi nikoho nepřekvapilo, vždyť včera večer pršelo. Ale důležité je, že jsou to jen jedny stopy a je na nich trošku slámy. Stáje, pachatel si šel dopředu připravit koně a pak udělal čin. Ještě něco tu ale nesedí…
„Meč. Na stěně u štítu chybí meč, kde je?“ zeptal jsem se mého strážného.


„Ále, velkomožná pán Břetislav z Rýzmberka byl známý, že vše možné rozprodával, a protože se svémurodu znelíbil, nakradl co nejvíce a postupně vše dával pryč,“ rychle skočil do řeči svému bratru ve zbrani a s úsměvem se na mě podíval.
Švihovští z Rýzmberka, rod známý tím, že se co nejvíce vzdalují učení Mistra Jana Husa, ale někteří už začínají přecházet na jeho stranu. Že by vnitřní spor? Že by zdejší Břetislav věděl o tom sporu něco více a někdo se ho chtěl zbavit? Všechny tyto otázky jsou a budou bez odpovědi, dokud nenajdu toho vraha.
„Tady jsem skončil,“ prohlásil jsem náhle, „vyřiďte veliteli, že jeho nabídku přijímám a že se okamžitě vydávám za pachatelem. Pokud chce vědět, kam pojedu, ať se zeptá hradního kočího.
Bez ohlédnutí jsem vyrazil do stájí. Naštěstí jsem narazil na přesně toho, koho jsem potřeboval. Bez nějakého delšího přemlouvání jsem z něho dostal, že včera v noci ze zdejších stájí vyjel jen jeden člověk. Posel, náhlý posel, a to je podezřelé. Prý si zpětně kočí všiml, že je poblíž pohozená dýka s krví. Dopis do samotných rukou Olomouckého biskupa, Václava Králíka z Buřenic. Aby do tohoto byla zapojená i církev?
S osedlaným koněm jsem během půl hodiny vyrazil na cestu, byl už pro mě i přichystaný měšec plný peněz na cestu a dekret s pečetí o svobodném průjezdu všemi kraji.

Probuzení časně ráno, ještě dříve, než začali kokrhat kohouti, bylo příjemnější než jindy. Možná proto, že jsem protentokrát nemyslel na to, co se stalo cestou. To však budu muset probrat příští noc. Něco mi totiž uniká a já nevím co. A to my nemáme rádi, když něco nevíme, že? Ano, nemáme, nemám to rád, jelikož musím všem ukazovat, že vím vše. Dokonce jsem zaslechl, že se snad Země točí kolem Slunce, nemožné. Stejně, jako, že Bůh snad není. Takové rouhání! A co když není? Dobře, myslet si to mohu, ale víme, co se nám stalo a že nám Někdo pomohl.
A už je to tu zase, přemýšlím tak moc, že Slunce už úplně vyšlo a zvon ve zdejším kostele již začal bít. Takže rychle obléct. Jsem rád, že jsem v jednom podniku mohl směnit ulovenou vysokou za tyto krásné lovecké boty. A díky mnoholeté práci pro město mám při sobě i kroužkovou košili na hlavu i tělo, samozřejmě s batvatem a prošívanicí, navíc krásný delší meč a štít se znakem mého rodu po otci. Toto si však do kostela brát nehodlám.
U vchodu do hostince jsem se potkal s pár brzkými hosty a hostinským, který na mě jen přátelsky kývl, já oplatil a šlo se do kostela. Před bránou už čekala dvojice ze včerejška, farář s nezměněným šatníkem a správce si tentokrát vzal pouhopouhý kabátec a bez klobouku. Kupodivu byl více plešatý než sám farář. O něčem se vášnivě bavili, ale jakmile mě farář spatřil, se širokým, a už ne tak slizkým, úsměvem mě přivítal.
„Synu! Jsem velice rád, že se k nám dnes připojíš na naší mši, tady s panem starostou jsme se domluvili, že budeš moct promluvit na dnešní mši a říci nám, co nového se odehrává v Praze,“ velice slušně farář prohlásil. Přeci jen byl mazanější, než jsem si myslel, všiml si na tom glejtu pečeti. Musí mít mnohem lepší zrak, než na který vypadá, když si všiml tolika detailů v tak špatně osvětlené místnosti, jako je hospoda v noci.
„Ale samozřejmě Otče, mohu přímo použít slova pár mnou známých kněží, jejichž názorů a kázání si velice vážím,“ oplatil jsem usmání a s dalším kývnutím jsme se pomalu přesouvali do kostela.
Místní kostel byl malý s jednou rozestavěnou věžičkou na okraji celé vesnice s hlavním vstupem na boku a dovnitř se vlezlo sotva sedmdesát lidí. Jakmile byli všichni uvnitř, farář došel k oltáři, klekl si a obrátil ke svým ovečkám. Já zrovna vcházel se starostou vedle sebe, oba jsme se pokřižovali svěcenou vodou a klekli. Zůstali jsme u sebe. Farář začal vyslovovat své naučené fráze o tom, jak všichni žijí hříšně, bratr zabíjí bratra a syn okrádá otce. Všichni tím vypadali velice překvapení, hlavy skloněné, jako by to dělal každý jeden z nich.
„… a tímto bych vám všem rád představil našeho hosta, který sem k nám přijel až z Prahy a nese mnohé zprávy o tom, co se děje ve světě i u nás!“ dost znatelně vyšším hlasem zahlásil farář.
Skoro jako bych měl kovové nohy, když jsem šel na stupínek před všechny. Vůbec jsem nevěděl co říkat, byl jsem na pár kázáních Mistra Husa, ale to tu říkat nemohu a v kostele většinou nedávám u proslovů pozor, jelikož mluvím s Bohem sám.
„Bůh buď s vámi všemi! Dnes mi byla samotným Bohem dána tato úžasná možnost promluvit zde před vámi všemi,“ pomalu jsem začal, získat si lidi na svou stranou mluvením ve svém povolání musím zvládat. „Hleďte,“ pokračoval jsem po krátké odmlce, „že vy, hříšní lidé, máte vždy možnost se spasit. Neboť hřích je jen váš, to vy děláte zlé anebo dobré. V Praze jsem měl možnost nahlédnout do duší lidí, jejich hříchů i chování, sám biskup mi byl na blízku. A zjistil jsem, že člověk žije a může žít dál, zaslouží-li si to jeho duše. Ovšem jak poznat, co je špatné a co dobré? Máme zde přikázání, máme bibli, ale hlavně musíte mít svůj rozum, protože když vám váš pán nařídí, abyste někomu způsobili újmu, před Bohem s tímto neuspějete. Vaše činy rozhodují o tom, jak s vámi bude naloženo, ne činy či slova jiných. Sami jistě víte, že dělat něco špatného je mnohem snazší a rychlejší, než udělat něco pořádně a správně. K čemu by ale byl život, kdybychom jen žili v přepychu, který jsme nakradli? Jaký by byl život na trůně, kdybychom předtím všechny museli vyvraždit? Jaký by byl svět, kdyby pravda závisela jen na tom, že jeden člověk něco řekne a ostatní ho slepě následují a dělají věci jen proto, že to on řekl? Neříkám, kdo je špatný, kdo ne. Říkám, že ne každý je bez viny, každý udělal něco špatného, i sám Kristus, který…“
„To je rouhání ve svatostánku!“ ozvalo se někde z řady.
Bylo slyšet menší souhlasné bručení, ale většina byla pohlcena tou dlouhou řečí a buď si nevšimli, co jsem řekl anebo s tím souhlasili. Možná sis mohl zapamatovat jinou větu než tu, kterou řekl ten kněží, který teď leží mrtvý na dně Vltavy, řekl První. Ano, mohl, ale s tím už nyní nic nenaděláme.
„Vím, že to zní zvláštně,“ opatrně jsem navázal bez zaváhání, „ale bez hříchů nám nemůže být odpuštěno a bez odpuštění bychom byli hříšní. Ten, kdo je bez hříchů a má čistou duši, ale nepyšní se tím, odpuštění nepotřebuje, co mu stačí, je láska Krista v něj. Nicméně bych chtěl svůj dlouhý proslov ukončit slovy: žijte, lidi, a dělejte tak, jak nejlépe umíte, protože každý člověk je ve své podstatě krásný a dobrý, stačí mu jen podat pomocnou ruku. Bůh buď s námi všemi. Amen,“ konec jsem značně zamumlal, úplně přesně jsem nevěděl, co říci.
„Amen,“ ozvalo se sborově.
Na stupínku mě vystřídal farář, který se na mě kupodivu usmíval, čekal jsem mnohem horší reakci.
„Slyšeli jsme slovo sira Karla, které přetlumočil slova samotného pražského biskupa. Tímto ukončujeme dnešní mši a rozejděte se v míru. Jinak nezapomeňte, že tuto středu odpoledne je očekáván příjezd obchodníků z Olomouce, budou i vykupovat. Samozřejmě část svých výdělků můžete věnovat na dokončení našeho kostela,“ rychle ukončil svůj proslov farář, protože se už všichni začali cpát ven.
A není divu, poslední část o příspěvcích byla málem přehlušená náhlým křikem veškerého poddanstva, kteří se rozpovídali o všem možném. Celkem chabý pokus o peníze, pomyslel jsem si. V Praze mají horší praktiky, jak získat peníze, odvětil Druhý.
„Vlastně jsme se vám ani nepředstavili,“ z ničeho nic se vedle mě objevil místní starosta s farářem za jeho zády, „jmenuju se Zbyšek Holý a náš farář je Petr.“
„Těší mne, že mohu poznat takové dobré pány, jako jste…“
Ani jsem nestačil dokončit svou větu, když jsme všichni tři trhnutím otočili hlavy ke vchodu do kostela. Z venku bylo slyšet zaržání pár koní, ale hlavně křik dvou lidí. Stoprocentně dvou lidí. Jednoho muže a jedné ženy. Výkřiky to nebyly jen tak nějaké, ale výkřiky prohry, výkřiky smrti. Bez jakéhokoliv marnění času jsme všichni tři vyběhli ven, podívat se, co se děje.
Venku nebylo zprvu vidět více než jen přímé sluneční světlo. Po chvíli však bylo vidět asi pět koní, šestý s jezdcem v sedle už pelášil pryč na východ. Přímo na pozemku kostela leželi dva mrtví, jeden zraněný a další dva už nasedali na koně a chystali se vyjet pryč.
Co na tom prvním koni bylo zvláštní? začal První… Má pravdu, něco na něm bylo. Dlouhé a zářivé, proto se nešlo zaměřit na jezdce. Meč a krásný, bez pochvy. Náš večerní návštěvník taverny. Že by už rovnou i náš vrah? Co jsou pak ale tito lidé?
Rychle jsem přiběhl k jednomu z padlých, dohánět vraha nemá smysl, vím, kam se chystá a když jel na východ, byla to jen lest pro pronásledovatele. Stejně tak udělal farář, který se přiklonil k raněnému. Já se zatím postarám o toho svého.
Černá zbroj, krásná, čistá. Otevřená helma, rytířský štít, černá barva. Po celé černé prošívanici jsou krásně zpracované hřeby, navíc krásně zdobený meč, stejně tak u druhého.
Záblesk…
Farář Petr se stále sklání nad zraněným. Teče mu z hlavy krev, nevidí přes ní a farář pomocí kusu své tuniky mu jí utírá. Ale ten zraněný něco drží.
Další záblesk… Neváhal jsem, vzal blíže ležící štít a hrotem oddělil hlavu zraněného od zbytku jeho odporného těla.
Pohled nalevo a napravo, dva jezdci už dávno odjeli, starosta jen zděšeně ukazuje prstem na faráře. Při pohledu na Petra se mi sevřelo hrdlo. Dýka zaražená v boku.
„Vy… Vy jste ho zabil!“ nevěřícně kroutí hlavou.
Nejdříve jsem měl pocit, že si dýku neuvědomuje, pak si však vzal ze svého roucha další kus a přitlačil si ránu.
„Buďte rád, že vás nevykážeme z vesnice a že váš čin nebudu brát jako hřích,“ pokračoval ve svém projevu farář, „ale pomozte mi vstát, potřebuji k apatykáři pro byliny.“
Společně se starostou jsme faráře zvedli a já pokynul jednomu pacholkovi od stájí, aby mě šel vystřídat, já se musel co nejrychleji vydat na cestu.
Došel jsem do hospody, po cestě nahoru do svého pokoje jsem hostinskému pokynul, že mi má připravit koně, vše jsem na sebe rychle navlékl a mohl utíkat zpět dolů. Takže během pár minut jsem byl už u šenku, zaplatil za jídlo, které jsem si schoval do torny a utíkal ke koni. Ve stájích už čekal pacholek s přichystaným mým hnědákem. Bez rozmýšlení jsem nasedl, neřekl jediné slovo a kopl svého koně do slabin. Ze stájí jsem vyrazil takovou rychlostí, že jsem ani neměl možnost rozhlédnout se po okolí. Viděl jsem jen cestu, jen cestu před sebou. Utíkali jsme spolu s Vránou – mou klisnou – směrem ke slunci.


„Špačku, špačku, drahý špačku můj,
ty na lesu, louce i domu smutně hlesl.
Letíš rychle, moc rychle, radši stůj,
a neubliž si, milý ptáčku, smrt tvou neunesl.

I leť, nad hory, stráně i řeky,
na kameních odpočin si.
Ale vrať, vrať se ze své štreky,
ať neztratíš se, vrať se mi.

Bratru mému, vzdálenému, zprávu nes!
Žes našel mě, zachránil, nezahálel.
Ať hledá, hledá dál, ať najde správnou ves,
a přivede mne domů, nenadáje!“

Dětská říkanka


„Naším údělem zde je být zde pro našeho Pána, to on je v nás a my máme povinnost jej přijmout. Karle, synu Martina, nechť jsi další ovečkou ve stádu našem. Ať se živíš, jako tvůj otec i děd a ať tvá cesta vírou je dána. Amen!“

Modlitba za Karla v mládí
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
Jedna mysl
Moderní společnost, USA roku 2039. Mladý Tom Harvey sedí nervózně na lavičce, do...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).