Jedna noc se zombie

Temný soumrak, s předzvěstí dávné kletby, se se zlovolným úmyslem pozvolna snášel na údolní městečko St. Pounte. Černým pláštěm noci zahaloval krajinu a protahoval strašidelné stíny stavení. Své pařáty natahoval po stopách světla a hasil poslední jiskry života.
Šedá mlha jako déšť padala na město, nepropustná a nepoddajná. Vnikala do každé skulinky a vyháněla krysí obyvatele ze svých doupat. Mísila se s postupující tmou. Navzájem se prolétali a tlačili na ústup otálející známky dne. Zvuky lidské přítomnosti také zanikaly. Nahrazovalo je soví houkání nebo zachrastění nějakého zbloudilého hlodavce. Tiché ševelení větru se rozléhalo opuštěnými místy v ztichlých zákoutích.
Nad nedalekým lesním hvozdem se zlověstně vznášela potemnělá mračna. Hrozila, že se protrhnou a spustí prudký liják. Přibližovala se k městu s jasnou hrozbou.
Z hustého porostu zeleně vylétl černý havran a usadil se na uvítací ceduli: Vítejte v St. Pounte. Škodolibě zakrákal. Rozhlédl se kolem sebe a spokojeně mávnul křídly. Už je to blízko. Znovu hlasitě s varováním zakrákal, dlouho neotálel a rozletěl se do města.
Noční běsové, tvorové temnoty a zla, vylezli ze svých denních úkrytů a plazily se hustou mlhou ve skrytých uličkách do středu města. Ovládali strach a děs, pramenící z lidských obav a můr. Vkrádali se do mysli nešťastníků, kteří opomíjeli přibližující se šero a oplétali ji nesmyslnými představami, zakořeněnými hluboko v jejich duši.
Malý stínový běs se sám plížil podél zídky domu z červených cihel, hledal oběť, neboť ještě nesplnil slib daný svému Pánu. Dnes je jeho čas.
Cítil to. Samotu.
Někde tady je jeho oběť. Strádá a cítí se opuštěná.
Stín se ubíral dál podél zídky. Hrubé neopracované, časem sešlé kameny se mu odíraly do průsvitného hávu. Necítil bolest ani nelibý pocit. Stíny ani nemohou. Je nehmotný, vytvořený temnotou a vzduchem.
Přiblížil se k malé vydloubané díře a protáhl se jí na zahradu. Proplul vedle zapomenutých zahradních potřeb, ledabyle se válejících u zídky a prosmýkl se úzkou škvírou oddělující zeď od psí boudy.
Má štěstí. To psisko spí. Mohlo by ho prozradit.
A to se nesmí stát.
S neslyšným zašustěním a lehkým zavanutím ve vzduchu, které připomínalo padající list, se proplížil kolem boudy. Prostor slabě zavířil. Stín se rychlým smýknutím přikrčil u hnědé omítky domu. Ocitl se u dešťové roury. Pomocí zahnutých drápů se po ní pomalu vyšplhával vzhůru.
Čas se krátí. Brzy nebude jediný, kdo stíhá svoji oběť.
Popolezl ještě o kus výš. Pohlédl k nepatrnému proudu světla, které vycházelo zpoza tenkého závěsu okna starého domu.
Spatřil ji.
Osamocenou dívku.
Přeskočil z trubky na parapet, zachytil se svými pazoury o okraj. Aniž by něco tušila, míhal se u okna a číhal na vhodnou příležitost.
Dívka seděla pohodlně opřená v rudém křesle na druhé straně pokoje v oválném kruhu světla, jež vrhala lampa usazená na psacím stole. V uvolněné póze spočívala s pokrčenými nohami na měkkých poduškách polstrovaného sedadla a v klíně svírala rukama tlustou knihu. Vypadala bezstarostně a spokojeně.
Stín však věděl své. Dokázal vytušit, jak se člověk cítí a nahlížel mu do vnitřního života, jeho myšlenek a tajných přání. Využíval sžírajícího pocitu a svým vyvoleným vnukával svírající úzkost. Pak mohl zakročit. Jeho zvolený byl připravený.
A ona - hluboko v duši skrývající samotu a nepochopení – je proto ta pravá. Zklamaná životem, nesplněnými touhami, bez víry ve štěstí a unavená rutinními dny, se dá snadno ovlivnit. Navenek vyhlížela klidným, nenáročným dojmem. Uměla skrývat bolest.
Jeho Pán bude potěšený. Tak složitou bytost ještě nepřivedl. Konečně se zbaví svého prokletí. To děvče je jeho výhrou.
Ohlédl se. Šero skoro zahalilo celé město. Z oblohy mizely poslední zbytky jasného dne. Nastala pravá chvíle.
Nachystal se k prudkému skoku. Už jen kousíček.
„Claire, pojď sem.“ Stín sebou škubl a uskočil zpět k okennímu parapetu. Do pokoje se vneslo prudké záření a donutilo ho, se stáhnout. Další osoba. Byl tak blízko!
„Ano, mami?“ Dívka vyskočila z křesla. Knihu položila na příruční stolek a vydala se k návštěvnici. Stín se mimoděk ještě více přikrčil.
„Neskočila bys, prosím, za Ann? Mám pro její mámu pár návrhů pro květinovou výzdobu na tu školní slavnost.“
„Jistě, aspoň si chvilku pokecáme, dlouho jsem ji neviděla.“
„Dlouho? Naposledy včera.“ Stín cítil pronikavý úsměv té vetřelkyně v přicházejících bolestných vlnách. Smích ho ničí. „Nicméně, děkuju, jen zajdu pro ty desky.“
„Ok. Hned jsem dole, mami.“ Za jeho trapitelkou se zabouchly dveře. Běsu se ulevilo. Teď neuspěje. Ta holka, Claire, je příliš radostně naladěna. Venku bude mít větší šanci. Vnutí jí do mysli strach. Nebude se muset mnoho snažit. Temnota obstará své.
Claire popadla bundu válející se na posteli, do kapsy zastrčila mobil a vydala se pryč z pokoje. Po cestě zhasla lampičku. Pokoj zalila, stínu vyhovující, našedlá tma. Už už se chystala zavřít dveře, když v tu se vrátila zpět kráčejíc k oknu. Stín se poděšeně schoulil, a co nejvíce se snažil splynout se zdí. Pozastavila se jen na moment, aby mohla vykouknout ven. Pak s povzdechem zavřela okenice a rozhrnula závěsy, aby jí do pokoje nezalézalo tupé záření pouličních lamp, jež se brzy po celém městě rozzáří. Stín neotálel a zpětně se sklouzl dolů na zem. Tiše prosvištěl kolem domu, kde našel úkryt za velkým květináčem u vstupních dveří. Vyčkával.
Domovní dveře se za okamžik rozlétly do kořán. Claire vyšla ven, ale hned se sklonila. Nepatrně si poupravila botu, jež jí částečně sklouzávala kvůli nedovázaným tkaničkám. V ohbí se objevila zase ta žena a kladla všetečné otázky. Stín ještě více potemněl.
„Nechceš deštník, vypadá to na velký liják.“
„Ne, díky, půjdu rychle.“
„No dobře, tady máš ty koncepty.“
Claire přijala desky a dodala: „Možná u Ann přespím, nechce se mi vracet v noci. Když tak ti písnu esemesku. Zatím, mami.“ Nečekala na odpověď a překotně se hrnula k brance, z níž vykročila na silnici. Rychlými kroky směřovala k cíli. Nevšímala si okolí ani zvuků linoucích se ze všech koutů. Stín ji následoval, díky její nepozornosti se nemusel schovávat. I kdyby, jednoho malého stínu si nepovšimne.
Pronásledoval ji uličkami, přemýšlel, kdy zaútočit a dokončit svůj úkol. Nedávala mu šanci k tahu. Neměla o tom ani nejmenší zdání, ale úspěšně mu unikala. Zanedlouho se to tu začne množit těmi potvorami.
Měsíc vystoupil z šedých mračen, která se neblaze tyčila na obloze. Kolem třpytivé kopule se plazil zelený dým. Obtáčel se po celé délce a zahaloval jasnou záři. Nastalo děsivé přítmí.
Stín se zalekl.
Je pozdě. Příliš dlouho otálel. Nemá na vybranou, musí se vrátit jinou noc. Hrozí mu bezprostřední nebezpečí. Nečekal, nepřemýšlel, prudkým švihem zajel do nejbližší temné mlhy a zmizel.


Cítila jsem to. Tu podivnou atmosféru všude kolem mě. Nechtěla jsem se nijak zvlášť zdržovat, proto mé kroky mířily, co nejkratší cestou. Uvědomovala jsem si tuhé napětí, jež mi s vykřičníky poskakovalo v mysli. Aby ne. V představách mi vytanuly různé nápady o úchylech číhajících za popelnicí či jiných podobných individuí, jako jsou kupříkladu bezdomovci či bufeťáci. Nemůžu říct, že by mě lákala představa stát u těch plechových oblud a ládovat se spolu s nimi zbytky od večeře, vyhozené do odpadkáče a následně do kontejneru. Což o to, tahle možnost je ta neschůdnější a nejvíce bezpečná. Od takových maniaků nikdy nemůžete očekávat nic dobrého. Bužírování za studena při měsíčku je přeci tak záživné, že!
No, v každém případě uvažovat nad tím, co všechno se potuluje v tuto hodinu všude kolem, není zrovna zdraví prospěšné. Ať psychickému či fyzickému.
Zběžně se rozhlédnu postupující tmou. Brr, to je divný. Že jsem sem lezla. Až mě někdo přepadne, praští palicí a zahrabe na zahradě, tak ať se máti nediví. Co je to vlastně za nápady posílat vlastní dceru do spárů psychózních šílenců?!
Ach, ty papíry s kdoví čím, samozřejmě. Po celém světě běhá plno pedofilů, magorů s podivnými úchylkami, o nichž raději nechci vědět, umřít ze šoku nemám za potřebí, a to nemluvě o našem podivném sousedovi, co se opaluje ve žlutých tangách s malými pindíkatými andílky pod stromem nedaleko našeho plotu! Ble, asi budu zvracet. Ten chlap není normální, to vím dávno, ne že bych okoukávala, co nosí, ale když se vám válí pomalu před prahem domu, tak si lecčeho všimnete…
Raději nebudu zjišťovat, kam tím míří. Mít podivné sousedy s podezřelými aktivitami není zrovna povzbuzující věc k užitku, proto se budu držet jistých hranic. Někdy je lepší nic nevědět, natož o realitě, která vám přinese jen nepříliš pozitivní myšlenky.
Měla bych si pospíšit. Rychle doběhnu k Ann a předám její mámě návrhy pro tu školní akci. A když budu mít štěstí, přežiju, aniž by mě někdo přetáhnul klackem a radši nevědět, co dalšího by se mu mohlo vylíhnout v té jeho vyhrabané hlavičce za úmysly. Haha. Mám chuť prskat smíchy všude kolem sebe, a nebýt to tak nemístný nápad, klidně začnu. Po setmění pobíhám venku neustále, ale zrovna dneska musím mít tak nemožné postrkování v mysli.
Hopkám si ulicí, odpadky páchnou na každém rohu, malí krysíci pobíhají mezi tím bordelem a zvesela si pištějí, snad jako by to byla výhra roku! Otřepu se hnusem. No jo, hlodavci, ti sežerou beztak i svou matku. Fuj. Mimoděk se mi před očima zjeví představa, jak si pochutnávám na mámě. Bože, já jsem morbidní! Hnus.
Za to může ten měsíc! Není náhodou úplněk? Vysvětlení mi visí nad hlavou. Zvednu hlavu vzhůru. Zaměřím pohled na velkou zářící kouli. Ten je snad radioaktivní!, napadne mne pitomě. Hezky si tam na nebíčku hačá a valí na mě hromadu světla. Zmetek jeden! Kdyby trochu zalezl, třeba by na mě neměl takové účinky. Být vlkodlak, chápala bych, co je hezčí než skákat a běhat po čtyřech v lese při krásném měsíčku a lovit zajíčky, aspoň v tom méně vražedném případě, ale já jsem vcelku normální člověk!
No počkat! Je takový jakýsi…neobvyklý. Svou záři by vystavoval na obdiv ještě o chlup víc, kdyby se kolem něj neovíjel zelený dým či jak pojmenovat mrtvolný nádech. Dnes je poněkud divná noc. Měsíc dosáhl nových vědeckých teorií, když začal radioaktivně vysílat nezdravě vypadající kouř, krysy se v koutech obšťastňují vzájemným požíráním, v křoví sebou cosi mrská a čumí na mě a….
Cože?! V křoví?
S obavou pohlédnu do temného zeleniska, co se vlivem lehkého větříku pohupuje a strašidelné šustí. Škvírami očí se snažím rozeznat, jestli tam na mě někdo nečíhá a předem se připravuji na případný útok z jeho strany.
Křoví je tiché, nevypadá, že by skrývalo útočníka. Risknu svůj krk a opatrně přistoupím blíž. Žádný maniak zatím nevyskakuje. Jak chceš, řeknu mu v duchu. Nebudu čekat, až se na mě vrhne. Radši ho zlikviduju sama.
S odhodláním a výkřikem se rozeběhnu do křoví, když v tu něco smrtelně zaječí, svítivě šedé oči kulí v návalu vzrušení myšlenky na zabíjení a vyskočí mi naproti. Nějakým ostrým předmětem, který má deset špičatých zakončení, se na mě s nápřahem řítí. Můj bojovný výkřik se mění ve vyděšený. V posledním okamžiku, kdy oplývám poslední špetkou zdravého rozumu, se rozhodnu a skočím napravo. Vrahoun proletí těsně vedle mých vlasů, div mi je nezachytí. Dopadnu tvrdě na zem. Nečekám, až se na mě znovu vrhne a hrabu se na nohy. Až stanu na vratkých končetinách, dám se na zběsilý běh klikatými ulicemi.
Běžím, skáču, křičím, sama nevím, o co se snažím víc. Ulice jsou ztichlé, nikde ani živáček. Nikdo, kdo by sledoval můj urputný souboj o vlastní život. Trochu přehnaná myšlenka. Sic neslyším vrahounovy kroky, jež by stejně pod nápory mých hlasových projevů, nebyly slyšet, mám pocit, že mne každou chvílí přesekne vražedným nástrojem vejpůl.
Vteřiny se táhnou jako hodiny, v očekávání poslední rány, jsou pro mne nekonečné. Netuším, kolik času uběhlo. Jen se proháním mezi domy a přemýšlí o tom, co všechno jsem chtěla za celý život stihnout. Snad by ani nebylo možné těsně před svou smrtí přemítat o plánech, jež jsem měla v úmyslu uskutečnit, avšak tato noc má na můj mozek nemístné účinky.
V duchu prokleji zelenou kouli, co mi ztěžuje život. Ha! To by se mi také líbilo, jen tak si viset na obloze a shora očumovat jak se lidé snaží neskončit pod drápy jakési potvory, co vyskakuje z křoví.
Hned při prvním odbočení zapomenu, kudy běžím. Mé kroky se samovolně rozhodují, nohy je slepě následují, aniž by bylo jasné, kam směřují. Tvrdý výčnělek, o nějž zakopnu, zkazí mé snahy o útěk. S tichým vyjeknutím, na víc nejsem schopná, sebou plácnu na zem.
Do háje!, proklínám svou neschopnost v duchu.
Není čas se snažit o další úprk. Obezřetně se rozhlédnu, abych zjistila, zda je mi šílenec v patách. Tichou nocí se nesou tichá ševelení. Po nástrahách smrti není památky.
Zpola sedím, zpola ležím. Přes lehkou látku kalhot cítím navlhlou trávu. Přestože jsem se během zahřála, zima ovládá mé tělo. Třesu se, skučím, mám chuť zlikvidovat celý svět, protože dopustil, abych zemřela tak mladá v temném zákoutí města. Další člověk považovaný za oběť mafiánů. No to je úžasné! Co víc si přát, než být veřejně prohlášena za kumpána mafošů, kteří mě picli, když jim došlo, že jim nebudu k užitku. Skvělé! Ohromující! Prostě na pytel.
To se snad radši sejmu sama. Zemřela bych mučednickou smrtí a za x let by mě mohli blahořečit. Hned je mi lépe. Třebas se dostanu do učebnic dějepisu.
Teprve teď se rozhlédnu kolem sebe. Kvůli svému vyděšenému vzepření jsem si nevšimla, kam jsem doběhla.
Měkká poduška pod mým tělem, mokro, napětí, velká temnota a nejvíce do uší bijící mrtvolné ticho. Projede mnou zděšený záchvěv. Tohle není dobré.
S lehkým vyjeknutím si přiznám, kde jsem skončila.
Mlha se zlehka nadnáší kousek nad zemí. Nepatrně a prázdně se mísí s hustou tmou. Zalézá mi pod oblečení až na citlivou kůži a popíná ji svou vlhkostí. Postupuje vzhůru jako pára a zamlžuje výhled. Cítím sžíravou tíseň, z níž vystupuje. Brrr.
Třas mne zachvátí plnou silou. Zběžný pohled na vstupní bránu, mi potvrdí mou domněnku. Hřbitov!
Jak ironické! Utíkám před vrahounem a nalítnu mu přímo do pasti! Co víc se mu může hodit do krámu, než opuštěný hřbitov, na němž nikdo nebude hledat ztracenou dívku! Bože, nemám šanci!!!
Nad hlavou ucítím závan. Vzhlédnu. Pohled na rychle letícího havrana mi moc nedodá. I on utíká. Ví, že se blíží nebezpečí.
Tak proč tu sedím a čekám na smrt?!!
S novou dávkou odhodlání vstanu a podél starých hrobů se kradu vpřed. Musím se někde schovat. A to hned.
Nevnímám pronikavý strach, jenž mi pevně svírá srdce, které buší jak splašené. Můj tep dosahuje nezvratných výšin. Představuji si všechny ty nebožtíky, jak leží téměř pod mýma nohama. Mrtví nemohou ožít, proč z nich mám potom strach? Jenže je oprávněný! Nebýt všech těch filmů, kde ožívá kdejaká bestie, a pak vás pronásleduje a snaží se zabít, neexistovalo by přesvědčení o různých nadpřirozených úkazech!
Nic to není, nic to není…, opakuji si v duchu jako zaklínadlo.
Ač nechci, neubráním se pohledu na nápisy náhrobků. Odpočívej v pokoji, hlásá jeden. Jak může odpočívat v pokoji, když leží na tak monstrózním místě? Být já ta mrtvola, tak se snad odstěhuju! Nepřijde mi moc pohodlné ležet v jedné pozici ve studené zemi. Hmm, sice o tom na devadesát devět celých devět procent netušíte, ale…Nikdy nevíte, co děje ve světě, do kterého nemáte přístup.
Fuj ale, zas ty pitomé myšlenky! Okřiknu se a přiblížím se k velkému dubu, co se vypíná nedaleko mosazného plotu. Kolem něj roste mnoho keřů…možná skrýš pro mě.
Zaslechnu zašustění a v mžiku se ohlédnu. Nic. Bojím se, co na mne může vyskočit, proto se neodvážím jít zády vůči svému pronásledovateli. Kráčím opatrně pozpátku, sem tam se po očku zahledím do jiných stran. Tichounce našlapuji po travnaté pěšince. Měkký povrch tlumí kroky tvrdých podrážek bot. Ticho drásá mé nervy až do bolestivých vln. Dýchám zrychleně, mám pocit jako by mi měly puknout plíce.
Malými kroky se posunuji vzad. Už jsem skoro nadosah své skrýše, když v tu stoupnu na suchý úlomek větve. Práskání ozývající se zpod mých bot zmrazí veškeré úmysly na záchranu. Zastavím a zprudka nasaji vzduch. Jsem prozrazena, hlásá moje mysl.
Zbrkle udělám krok vzad a jedním švihem se otočím. Mé snahy zkazí tvrdá překážka, do níž vrazím. Hysterický výkřik vycházející z mých útrob musí být slyšet až do několika kilometrů vzdáleného města.
A sakra!
Co je to?!
Cosi mne popadne za paži a šťouchnutím pošle do křoví. Bože na nebi, je tady! Zaječím jako by mne už kuchal, a přitom doufám, že mu prasknou ušní bubínky! Ať to udělá rychle, modlím se v duchu.
Nestačím se pořádně nadechnout a ležím mezi pichlavými větvičkami v temném porostu zeleně. Jsem celá poškrabaná, každá rána se pálivě hlásí o pozornost. Au! Mám chuť ječet tak dlouho, dokud napadnu vyčerpáním. Zoufalství je hrozná věc.
„Nehýbej se.“ promluví tichý chrčivý hlas kousek za mými zády. Aby mě mohl snadněji zabít?! V žádném případě!
Nebylo mi jasné, kdo je či co po mně chce. No vlastně bylo celkem zjevné, co má v úmyslu. Alespoň jsem si to tak představovala.
Můj strach dělal své, rozumně uvažovat bylo zcela irelevantní. Věděla jsem, že můj život visí doslova na vlásku, přesto jsem cítila i něco jiného, než úzkost a nejistotu. Celá ta šílenost se zabíjením se stávala sama o sobě dosti ironickou a zdravé mysli se vymykající. Ale fakt, že mne honil, kudy se dalo, takřka po celém městě, je poněkud realistický.
Nikdy by mne napadlo, že budu jedna z obětí nějakého zmagořilého pošuka. Jo, a právě teď s ním navíc trčím kdesi v houští.
Sice netuším, jak vypadá, protože mi stojí tajemně za zády a nemá se k činu, přesto…není na škodu, když znáte tvář svého vraha? Na onom světě budu těžko trpět nervy drásajícími sny, že?
Jistě, místo toho mne ponouká k tomu, abych byla zticha. Opravdu by mne zajímalo, kam tím chce docílit. Brrr. Asi vyskočím z kůže. Nebylo by lepší se rovnou oddělat sama? Nač čekat na to, až se odhodlá a něčím mě přetáhne nebo, co má vlastně v úmyslu….Ne, moje sebezapření mi neříká, abych jen tak nečinně stála. Nejsem padlá na hlavu, no, i když v jistém smyslu slova ano, jenže tady se jedná o něco mnohem závažnějšího. Stůj, co stůj se musím pokusit o záchranu, málem mi už jednou vyšla.
Cítím jeho studený dech na krku. Zvláštní, ale neběhá mi z něj mráz po zádech, přičemž by se něco podobného v této situaci mělo očekávat. I tak z něj jde mrtvolný chlad. Ani se nedivím, vražedné úmysly obluzují mysl i srdce.
„Co po mě chceš?“, promluvím tiše, přesto odhodlaně. Neodpoví. Uslyším jen zdánlivé zachrčení. Vysmívá se mi?
S napětím očekávám svůj ortel. Vteřiny běží, nervozita stoupá. Proč nic nedělá a stále nehnutě spočívá za mými zády? Na co, sakra, čeká?
Můj dech se zrychluje. Cítím hluboko uvnitř svíravou úzkost. Ještě pár minut a rupnou mi žilky na spáncích. Zběsile přemýšlím, až se mi mozek přeškvařuje. Ach, nevím, co dělat! Jak se odsud dostat? Funič mne stále poctívá svou přítomností, začínám ten jeho chrchlavý dech nesnášet!
„Sakra, řekni, co chceš nebo mě už kurník zabi!“, vyjeknu na něj vytočeně.
Jestli jsem čekala, že odpoví, mohla jsem klidně vsadit všechny peníze, co mám, protože bych vyhrála celou sportku! Ten pařez je zticha, jak mnich dodržující slib mlčení. Ale činem, který za nedlouho provede, mne umlčí a to doslova.
Na pusu mi položí dlaň a pevně zachytí kolem pasu druhou rukou, načež pevně stiskne. V ten moment se vidím mrtvá ležíc někde na zemi! Ač jsem si téměř jistá, že můj konec nadešel, mé představy poněkud zklame. Bohužel jen utvrdí svůj stisk a znovu poctí svým chrčením.
„Pstň m džt.“, mumlám mu nespokojeně do dlaně. Své huhlání doplním snahami se vytrhnout z jeho sevření. Cukám sebou, šťouchám ho lokty do břicha, nezapomenu se mu zakousnout do ruky. On stále nic. Drží, jak mramorová socha, jako by nic necítil!
U Božích zubů! (Mimochodem – ty by se mi fakticky v tuhle chvíli hodily.) Ten maniak je divný! Rozzuřeně ho znovu hryznu. Ble, ne že by bylo kdovíjaké terno okousávat pouličního pošahance. Asi mu dojde jeho úžasná trpělivost a tiše mi zavrčí do ucha. Ouvej, konečně nějaký pokrok? Odhodlal se alespoň k jedné větě, a nemít jím pevně držené ruce, zatleskám mu!
„Nebudu to opakovat, buď zticha!“ Jeho rady mi jsou upřímně ukradené. Své snahy nevzdávám a snažím se dál vyvléct ze železného sevření.
„Do háje, pusť mě, ty zvíře!“, nadávám v duchu, protože mi nechce přestat bránit v mluvení a ječení. „Tak, mě furt nedrž, nemůžu dýchat! Blbec, idiot, úchyl, vrahoun, ách, chci pryč…“, pokračuji ve své zdárné duchovní triádě.
„Nemel sebou.“, promlouvá mi do duše chrchloň.
„Mmm…“, snažím se promluvit přes jeho dlaň a doprovodím svoji snahu o vysvobození velkým kopancem do holeně. Samozřejmě, jak jsem předpokládala, dál stojí, předestírajíce boha Dia, a možnost, že jsem mu způsobila bolest, nemusím ani vytahovat na povrch. No jistě! Co jsem mohla čekat! I kdyby do něj létali blesky, ani se nehne!
„Jestli nechceš, aby ti někdo ublížil, tak buď v klidu.“ Hohoho, začíná s výhrůžkami? Chtěla bych vidět jeho svědomí… Claire, nebuď naivní! Vždyť žádné nemá! Mít tu možnost, pohrdavě a nevěřícně si odfrknu. Vzhledem k této situaci…no, řekněme, že si svoje výlevy nechám na později. V případě, že se toho dožiju…
Podvědomě poslechnu jeho radu. Nu což, třebas i vyšetřím dalších pár chvil života, ač není jisté, zda je to v tento okamžik správná myšlenka.
Očividně si všimne, že můj boj ustal a uvolní stisk, přesto ruku z mé tváře nesejme. No, to víš, že jo, co kdyby ti ta těžce stíhaná oběť utekla, že?, promlouvám mu telepaticky do hlavy, i když pochybuji, že oplývám tak velkou mocí, aby se mi podobná šílenost povedla.
Bože, je to tak divná a zamotaná situace, vůbec by mi nevadilo z tohohle všeho vypadnout! Moje nervy nejsou tak obalené, jak u někoho jiného. Asi začínám propadat šílenství, cítím hysterický smích vybublávající z vnitra.
Všemi silami, jimiž moje tělo překypuje, zabojuji s nevítanou tíhou jeho paží. Slušně řečeno se pěkně rozdurdím a zacukám sebou, zakopu nohama tak silně, že se mi podaří vyklouznout ze svíravé obruče. V čase, při němž jsem si jistá, že spočítat by nešel, se zbrkle otočím tváří k únosci, vrahovi či jak ho nazvat, abych popsala přesné záměry, okupující mu mysl.
Ups! „Co si zač?“, vylétne ze mne překvapeně. Úlekem odskočím dozadu. Jsem konsternovaná jeho vnějším vzepřením. Když to tak řeknu, jeho tvář vypadá povadle, bledě, ehm…vyblitě. No vážně! Věřit v nadpřirozeno, myslím si, že právě vylezl z postelí nedaleko odpočívajících nebožtíků. Jistěže, protože je úplně normální vylézat před půlnocí z hrobu! Jsi idiot, Claire!
Asi sežral zkaženou rybu. Jinak nedokáži vysvětlit prapodivnou bledost, světélkující mu na tváři, anebo z toho zabíjení zešílel natolik, že ztrácí barvu. Safra! Dopadnout podobně, nemám v úmyslu!
Nadechuji se k další vřískající show, když se mi ten vyblitoš (vybledlouš či jak ho chcete nazývat) rukou zachytí o tričko a lehkým pohybem mě šupne do vedlejšího keříku. Mám dost! Je vůbec k něčemu přemýšlet o tom, proč má rád křoví…? Nestačím se ani zahloubat do teorií o jeho činech a už letí přímo vedle mě. Nechápavě valím oči na kládu, co dřepí hned vedle.
„Nechci ti ublížit.“, pronese svá slova s uklidňující intonací, a tak tiše, že mu sotva rozumím.
Vážně? „Co to…?“, nedořeknu svoji otázku, protože mi zase zacpe pusu! Vážně mě štve! Asi si všimne mého rozhorlení a prstem ukáže kamsi na cestu. Podívám se tím směrem. Zpočátku nic nevidím a jsem si skoro jistá, že si dělá šašky, avšak mezi náhrobky matně zpozoruji podivně vyhlížející stín. Hmm, byl by to úplně normální stín, kdyby se nepohyboval! Mrštně se provlékal mezi starými kameny a křovinami a téměř to vypadalo, že něco...hledá!
Asi mě šálí zrak!
Pozorně na něj hledím. Cítím se napjatá. Nemám tušení, co je to za úkaz nadpřirozena, ale v nitru pociťuji, že s ním mám něco společného.
Párkrát se prosmýkne skulinkami mezi rozpraskanými hroby, svižně prolétne kolem naší skrýše, až ve mně hrkne, a pak se jedním nenápadným skokem vytratí neznámo kam do černočerné tmy.
Nehnutě, bezděky s plícemi prázdnými jak vyfouklý fotbalový míč, sedím na zemi za temnou zdí listů a větví. Čekám, kdy údajný vrahoun promluví, protože – já se k tomu nechystám! Jsem vyvedena z rovnováhy a jen tak se k ní nevrátím. Fuj, to je šílené.
„To byl stínový běs.“, oznámí relativně se zpožděním a sundá svou dlaň z mých úst.
To je jako co?
Zpozoruje tázavé škubnutí mou hlavou. „Je to prostý stín, jen se od ostatních liší tím, že je živý. Tedy alespoň jistým způsobem.“
Zcela obrátím svou pozornost k jeho tváři. „Co jsi zač?“, zeptám se podezíravě, protože to není ani chvilka, kdy jsem ho považovala za vraha (no, jisté pochybnosti stále mám) a záměrně ignoruji jeho objasnění.
„To nechtěj vědět.“
„Myslím, že mám právo vědět, proč se mě chystáš zamordovat.“ Zdálo se mi to nebo mu v očích probleskla zelená?
„Já lidskou rasu nemorduji.“ Lidskou rasu? Tem má ale laické výrazy.
„Mmm, taky mluvím jenom o sobě. Takže je úplně normální, že mě hodíš po celém městě.“, spíše konstatuji fakta, než se ptám.
„Já tě nehonil.“
„Vážně?“
„Samozřejmě.“
„Jak úžasná novina.“, prohodím ironicky a logicky nečekám další odpověď.
„Jistě.“ Je normální?!
„A kdo mě tedy pronásledoval?“
„Já ne.“
„A víš kdo?“
„Ano.“ Proboha, opravdu mi bude neustále netečně odpovídat? Grrr.
„A řekneš mi to?“
„Ano.“
„Hmm. No?“
„Co?“ Bože, stůj při mně! Asi mi rupnou nervy…
„Tak mi to už řekneš?“
„Jistěže.“
Pronikavě se na něj povívám, když ani po patnácti sekundách, a to si je, prosím, pečlivě počítám, se neodhodlá k objasnění mých otázek. „Já čekám.“
„Na co?“
„Na odpověď mé otázky!“, zařvu vytočeně se zoufalým zaskučením.
„Tak se ptej.“ Já se dám snad na modlení!
„Hmm... Asi se nechystáš mi povyprávět o tom, co po nocích vyvádíš na hřbitově a tak obecně, takže… se měj.“
Zvednu se do stoje a vyskočím ze zelené houštiny. Popojdu sotva pár kroku, když se ozve: „Stůj.“
„Co zas?!“
„Ten stín nebyl první, kdo tě pronásledoval.“
„On mě pronásledoval?“, divím se.
„Ano. Ale od domu tě pozoroval jiný stín.“
Coo? „To mi vysvětli.“
„Dnes je noc před úplňkem, proto vylézají noční běsové, aby darovali oběť svému Pánovi.“
„A já mám být jako ta oběť? Vtipné,“ prohodím s protočením panenek. „A když jsme u toho, nechápu k čemu je ta oběť nějakému chlapovi. Požírá ji na oltáři nebo co?“
„Vyhlédl si tě, když jsi četla knihu ve svém pokoji. Cítí z lidských duší strach, prázdnotu, úzkost…podle toho volí svoji oběť. Dovede ji ke svému Pánu a ten z ní tvoří nás.“
Ten je dost abnormální. Co si šlehnul, než vylezl z domu? Hašiš, mářu?
„A co myslíš tím nás?“
„Bytosti mezi životem a smrtí.“
„Hmm, něco takové existuje? Upír, vlkouš či snad démon? Tak pojď, ukaž, jak koušeš. Raf, raf. Přiběhni, máš tu mňamku…“, dělám si z něj srandičky. Copak bych mu mohla věřit?
Vypadá klidně, jako bych se ho vůbec nedotkla. „Ty tomu nevěříš.“, projede jím poznání.
„Postřeh. Promiň, ale nevypadáš jako upír. Barvou byste seděli, při měsíčku taky poletuješ po hřbitově, ale nemáš ty super špičáky.“
„Upíři nejsou jediné bytosti mezi životem a smrtí.“
„Ahá, takže ty se považuješ za jinou obludu. No, tak to je jiná. Honem, pochlub se, copak jsi to zas vymyslel. Nakrm ucho.“
Buď nechápe moje ironizování, nebo je úplně natvrdlý, protože se zatváří nebezpečně vážně.
„Zombie.“ Pár sekund na něj koukám, a pak vypuknu velkým řehotem. Ten mě dostal!
„Jak to, že za sebou teda netaháš nohu a nejsi zelený?“, tlemím se mu do tváře. „Jo a ještě ty ruce…“, natáhnu paže před sebe a pochoduji na místě s nepřítomným výrazem.
Teď jsem ho pěkně naštvala. Vykročí z temného přítmí keřů a stane pod plnou září poblitého měsíce.
Probůh! V té tmě mezi křovinami jsem si nemohla všimnout jistých důkazů! Středem jeho krku se kolem dokola táhne načervenalá rýha a vypadá jako…jako řez od nože! Prakticky jsem si jistá, že po takové ráně by nebylo možné udržet hlavu spojenou se zbytkem těla! Žádné znaky po přišití, málem bych řekla, že mu tam ta hlava prostě sedí!
Panicky se dám na ústup. Couvám pozpátku a valím na něj své bulvy. On je snad opravdu zombík!
„Vždyť tak nevypadáš.“
„Víš, zombie nemusí vypadat tak, jak si ji lidé představují. Existují různé druhy a fáze, v nichž se nacházejí.“
„Ech…a ty jsi co?“
„Násilně zabitá zombie.“
„Někdo tě podřízl jak prase?“
„Fuj, to je hnusné přirovnání. Měj ohledy, přesto že jsem jen mrtvola.“
„A…a jaké to je být zombie?“
„Studené.“
„Aha.“, přikývnu rozpačitě. „Taky lezeš z hrobů?“
„Občas.“
„Baví tě to?“
„Ani ne. Když zrovna nestraším pocestné, tak si užívám na zombie party.“
Huh, mrtvola začíná vtipkovat?
„Vážně?“
„Ne.“
„Tak to jo,“ přikyvuji se skrytým úsměvem. „Co jsi to mlel o těch fázích?“
„Každá zombie musí splnit určité předpoklady. K tomu jí dopomáhají fáze.“
„Hmm, skvělé. V které se nacházíš ty?“
„Ve fázi 2: Sežer a nečum.“
LOL. „Jaká byla fáze jedna?“
„Zdechni nebo zhebni.“
To vše vysvětluje… „Co bylo smyslem téhle fáze?“
„Prvně musíš jistým způsobem zemřít, abys mohl být zombie. Mě například zařízli a zakopali pod psí boudu. Ještě chvíli jsem dýchal, proto bylo důležité, jak mě dorazí. Zdechnout jsem mohl v případě, že mě prostě pohodí a nechají být, no, a zhebnout šlo, když tě ještě něčím praštili. S nějakým úmyslem. Poněvadž mě vzali klackem po hlavě, tak jsem splnil požadavky pro job zombie.“
„Jaj, velmi…zajímavé. Takže kdyby tě nepraštili, zombie nejsi?“
„V jistém smyslu ano.“
„Teď bys byl v nebi?“
„Možná.“
„To nasere. Jedno majznutí po hlavě a jsi v háji.“
„Trochu.“
„Jak se dostaneš do další části? Mrtvý už jsi…a sakra!“ Ostražitě na něj pohlédnu. Sežer a nečum, zopakuji si v duchu.
„Lidi nejím. Už jsem ti to říkal.“, uklidní mě.
„Promiň, nestává se mi dennodenně, abych narážela na zombie, tak se nediv, že jsem na pochybách před tvým sebezapřením.“
„Dám ti vědět, až se budu chystat zakroutit tvým krčkem.“
„Eh, to je opravdu…ohleduplné,“ pronesu rezervovaně. „Teď mě napadá, ty mě sleduješ už od domu?“
„Částečně.“
„Částečně? To má jako znamenat co? Tvrdil jsi, že mě ten stín pozoroval v okně.“
„Mám dobrý zrak.“
„Vidíš přes celé město nebo co? Hmm, jistě. A zrovna jsi očumoval náš dům. Buď tak laskav a nedělej ze mě pitomce.“
„Měl jsem takové tušení, kde se stín nachází. Pohyboval jsem se v tvé blízkosti. Když nezabiju člověka, tak musím pro postup do další fáze obětovat někoho jiného. Třeba stíny.“
„Jasně. To zní logicky. Ale nechápu, proč mě ten stín chtěl odtáhnout k tomu Pánovi či co je to vlastně za šiblého tyrana. Říkal jsi, že než se staneš zombie, musí tě zabít, takže nechápu, jak do toho zapadá on.“
„Je to vcelku jednoduché, on tvoří jiný druh. Mnohem krvelačnější a krutější.“
„No počkat. Vážně mi tu tvrdíš, že jakýsi psychicky narušený člověk z podzemí ze mě chtěl udělat tu nechutně nazelenalou příšeru?! No fuj!“
„Za prvé: Ano, chtěl z tebe udělat zombie. Za druhé: Nejsme zelení. A za třetí: Kdybys nesplnila některé jeho požadavky a předpoklady, tak tě jenom zabije.“
„Jak potěšující! Hmm, fakt těžké rozhodování: Buď se stát duševně nevyrovnaným zombíkem nebo se nechat zabít! Jedno lepší jak druhé.“
Hystericky si povzdechnu a rukou projedu vlasy.
Božíčku, sejmi tuhle Nechutnost a nech mě přežít s rozumem na pravém místě…!
„Hele, zombie, co po mě chceš ty?“, zeptám s pronikavým pohledem svých hnědých očí.
„Viděl jsem tě, jak běžíš. Chtěl jsem ti pomoct.“
„No jistě…ale co na mě skákalo z křoví? Ten stín na to nevypadal.“
„Další zombie?“, navrhne mi jedno možné řešení.
„Jako že…“, nedopovím, protože po mě ten neřád zase skočí!
„Psst, tiše.“, pronese šeptavě v mé blízkosti.
Co?, zeptám se v duchu. Co mu zase hrabe?
Několik minut nehybně stojí, aniž by podal vysvětlení ke svému nečekanému chování. „Musím se vrátit. S lidmi je zakázáno mluvit, pokud je nechceš vzít sebou.“, pronese najednou.
„Vždycky mě zajímalo, kde bydlí podobné zrů…ech stvoření.“, promluvím vtíravě a zakašláním zamaskuji svoje slovní zaškobrtnutí. „Můžu jít s tebou?“ Cože? Jsem normální?! Vždyť se ženu do spárů těch oblud! Ale…co horšího se mi může stát?
„Ne.“, oznámí věcně.
„Proč ne?“, divím se.
„Není to bezpečné.“ Jistě, jak jednoduché vysvětlení!, durdím se v duchu vztekle.
„A co je?“, nadhodím řečnicky.
Tlumeně zabručí a k mému překvapení se lehce otočí a rázuje si pryč! On mě tu chce nechat!
„Hej, počkej! Kam jdeš?“, volám za ním. Rozeběhnu se a odhodlaně mu zabráním vlastním tělem v odchodu.
„Pryč. Je čas.“, prohodí ledabyle. Na mě nedbá a lehkým popostrčením mou osobu šoupne kousek vedle sebe, aby měl volnou cestu.
„Ale no tak. Vem mě sebou.“
„Ne.“
„Prosím.“, škemrám dál.
„Ne.“
„Zombíku, prosím.“
„Ne“ To je blbec!
„Chrrr…“, uslyším po dlouhé době známé chrčení. Už jsem myslela, že to zapomněl!
„Jak chceš.“, zabrblám si neslyšně pod nos. „Vyhrál jsi, jdu domů. Užij si krvelačné zabíjení. Až najdou tvoje tělo na dvě poloviny, no, možná na tři, tak tě zajdu identifikovat. Ach, vždyť ani nevím, jak se jmenuješ…Nu což, tvoje minus. Adios.“ Zda jsem doufala, že ho mým nepřesvědčivým výkonem přinutím změnit jeho názor, dosti jsem se mýlila. Chudák mrtvolná se sebere a v klidu zmizí v dáli. Posečkám přesným odpočítáváním patnáct vteřin a vrhnu se v jeho stopách. Když mě nechce sebou vzít, půjdu sama.
Pozorně se podívám do temného místa, kde zmizel, párkrát se ostražitě ohlédnu a ztratím se ve stejných končinách jako on. Potichoučku našlapuji po měkké trávě. Plížím se v předklonu hustou tmou, sem tam na mě dopadají světelné reflektory neobvyklého měsíce. Už si myslím, že zombie někam zmizel, když ho náhodou zahlédnu skrz zelené listy křovin, jak kráčí podél oprýskané hřbitovní zídky. Nesnaží se skrývat, ani působit nenápadně. S jistou samozřejmostí jde za svým cílem.
Kam asi může jít?
Po chvíli chůze vedle našedlé zdi, náhle zastaví, otočí se čelem k ošuntělým kamenům a pronikavě se na ně zadívá. Nehlučně se přemístím za obrovský náhrobek lemovaný nízkým plůtkem a všemi možnými odrůdy okrasných květin. Snaživě si stoupnu tak, abych co nejméně poškodila zeleň. Jednu nohu posunu na malou vyvýšeninu. Svou neopatrností převrhnu svítilnu, jež byla usazená na kraji hrobu. Ozve se tříštění skla. Sakra. Zběžně se podívám na škody, jež jsem způsobila. Majitel mi moc nepoděkuje, světélko je na cucky. Svým neobratným počínáním se dál nezaobírám a kouknu se na místo, kde jsem naposledy zombie viděla. Je prázdné. Ale ne! Zmizel mi přímo před očima. Rozzuřeně se otočím s úmyslem vydat se zpět s přiznáním prohry. Tvrdá překážka mi nedovolí mé plány uskutečnit. Než si stačím uvědomit, co to je či spíše, kdo to je, pisklavě zaječím.
„Proč pořád řveš? Trháš mi uši.“
Tak tady je!
„Kdybys nedělal cavyky a pořád mě neděsil, tak bys neměl, co říkat.“
„Proč mě sleduješ?“, zeptá se bez přetvařování.
„Byl jsi to ty, kdo mě nechtěl vzít sebou. A vůbec – co jsi dělal u té zdi?“
„Čekal.“
„Na co?“, vylétne z mých úst automaticky.
„Na tebe ne.“
„Neříkej. Taky jsem si všimla.“ Dám si záležet na uštěpačnosti svých slov.
„Odejdi, dokud máš čas.“ Zamrazí mne.
„Vždyť mi neublížíš.“
„Nemluvím o sobě.“
„Tak o kom? Kdo by mi chtěl ublížit?“
„Nejsem zombie jako jiné. Už jsem ti to jednou říkal. Existují takové, jímž na lidském životě nezáleží.“
„Když budu s tebou, tak mi nic neudělají.“
„Jak si můžeš být tak jistá? Znáš mě sotva hodinu. Máš šanci utéct, využij ji.“
„Vím to. Nezáleží na tom, jak dlouho tě znám. V některých věcech se člověk nemýlí.“
„Nikdy, slyšíš? Nikdy nevěř tvorům, jako jsem já. Náš svět je jiný. Naše pravidla jsou jiná. Stačí jeden čin a tvůj život je nadobro změněný.“
Doposud jsem nevnímala jeho rysy ani jeho stáří. Teď mi připomínal zdravého, živého kluka, jemuž na něčem záleží. Kluka, jež má důvod, proč žít. Ach, ano, i přes svou bledost a nádech smrti působil svěže. Ač jsem měla občasně pocit, že vypadá jako vymačkaný citron, viděla jsem tvář, která někdy předtím měla stálou pozici ve světě. Byl to člověk.
„Nemůžeš být taková stvůra, jaká si myslíš, že jsi. Máš city. Jsi člověk.“, pronesu s překvapivým poznáním.
Užasle na mne vykulí oči. „Pleteš se. Když se staneš zombie, tvůj člověčí pud zanikne. Nemám žádné sebezapření. Jdi, zachraň se.“
„Štveš mě tím svým neustálým přesvědčováním, že mám utéct. Já nechci!“
„Děláš chybu.“ Zbrkle se obrátím dozadu. Tato slova nepronese můj zombík.
„Opravdu jsi měla utéct, jak ti tvůj kamarádíček radil.“
„Je tu.“, uslyším tiché zašeptání zombíka.
Kdo zase?
Odpověď mi nikdo nestačí dát, protože uvidím ty smrtící ostny, jež na mě mířily a letěly z křoví. Jen jsem se mýlila ve svém odhadu. Nebyla to žádná zbraň, ale pouhé drápy. To je ten, co mě honil!, uvědomím si.
„Claire, odejdi.“, ponoukne mne tichý hlas zombíka.
Co chce dělat?
„To nepůjde. Je má.“, zadrží naše snahy temný hlas.
„Nech ji být. Byl jsem tu první.“
„Ty nepatříš mezi nás. Jsi odpad. Hanobíš naši rasu.“
Zombík zavrčí. Mimo mé oko se vrhne na cizího návštěvníka a zaryje mu drápy do krku. Fůj, on ho chce přede mnou zabít! To je velmi nechutné.
Narušitel sebou nelidsky zaškube a zařve. Prudce se překulí na zombíka. Vidím, jak se chystá mu uštědřit smrtelnou a bolestivou ránu. Zoufale, ale odhodlaně zaječím. Rozeběhnu se a takovou silou, jež jsem snad nikdy v životě nevydala, kopnu toho zmetka do zadku, až odletí metr dopředu. Nezvaný host se sebere se země. Bez mého vědomí či zásahu se znovu vrhne na zombíka a drápy mu přejede před hrdlo. Z mých úst se ozve šokující vyjeknutí. Nepřemýšlím, nečekám. Přímým skokem letím na vrahouna. Přistanu mu na zádech. Kopu, koušu ho, kam se dá. Zuřivě se snažím zachránit nedávno získaného přítele. Neznámý má o mnohem víc sil, nemám šanci, přesto se rvu dál. Najednou se nad námi zjeví postava zombíka. Zvedne ze mne vraha, práskne ho a odhodí někam pryč.
„Podej mi ruku.“, pobídne mne a vyzvedne na nohy.
„Kdo je to?“
„Jeden z těch, před nimiž jsem tě varoval.“
Zakolísá. Teprve teď si uvědomím jeho zranění. Všimne si mého pohledu. „To nic není. Mrtvý už přeci jsem.“
„Proč tedy krvácíš?“
„Nejsem hotová zombie.“
„Co se teď stane?“
„Bude po mně.“
„Jak je to možné?“
„Neprošel jsem všemi fázemi, proto jsem nebyl právoplatná zombie. Tenhle vyvrhel byl z těch čistokrevných. Ublížil mi. Když jedna zombie z čistých napadne zombie, která neprošla všemi fázemi…zemře. Moc často se tento úkaz nestává. Proto můžeš spočinout v klidu.“
„Mu…musíš umřít?“¨
„Ano, je to mé přání. Nikdy nechtěj zažít, to co já.“
„Jsem ráda, že mi bylo umožněno potkat tě.“
„Já také. Jsi jiná, než ostatní lidé.“
„Mýlíš se. Patřím mezi šedé myši. Normální lidi.“
„Jednou poznáš pravdu. Žij blaze, Claire.“
„Ale, zombíku,…“ Jeho oči se zavřou. Dech se zklidní, až nakonec vyprchá. Klesne k zemi. Vezmu ho náruče a pohladím po tváři. Je mrtvý. „…jak se jmenuješ?“, dokončím šeptem.
Je po něm. Nemůžu tomu uvěřit. Celý večer blázním, křičím, poznám pro člověka nemožné a pak…prostě je po něm.
Konečně jsem poznala nestvůru, která není zlá. Nezabíjí lidi. Má city, jež nikdy neměla poznat, vědět o nich. Život je nevyzpytatelný. Zahrává si s vaším osudem. Něco vám umožní prožít, dá vám nečekané. Nakonec si vezme své dary zpět. Zůstanete samotní. Zase ten stejný, neproniknutelný, rutinní řád. Bylo to tak, a navždy zůstane. Musí.
Nevím jak, dlouho klečím nad zombíkem. Přemýšlím, sleduji jeho nehybnou tvář. Vypadá jinak. Náhle vyzařuje lidskostí. Necítím z něj ten mrtvolný chlad. Pozbyl našedlé barvy, jeho líce náhle počínají lehce červenat a obličej se zbarvuje do slabého odstínu opálenosti. Je krásný. Teď vidím jeho pravou stránku lidskosti. Věděla jsem, že z hloubky se znovu vyjeví pravá strana jeho podstaty. Stalo se. Byla jsem toho svědkem. Můžu odejít.
Prudká a palčivá bolest, jež mi projede hlavou, přetne mou myšlenku v polovině. Ztrácím vědomí. Černočerná tma pohlcuje mou mysl. Upadám, odevzdávám se do náruče sladkého nevědomí. Neumírej, tak by si to přál, je má poslední myšlenka…