Úpadek duše

Musím něco dělat, nějak se zabavit. "Ale co ?" vyjde z tenké skulinky mezi mými rty zároveň s tichounkým povzdechem. Pokaždé když nemám co dělat, začnu chtě nechtě přemýšlet o tom co se stalo. O tom kde já jsem udělala chyby, jenž si pořád vyčítám. Co jsem měla dělat ? Nechci lhát a klamat. Snažím se věřit a žít, jenomže snadné to není. Lidé od nás chtějí důvěru a mnohdy se cítí dotčeni, nedostanou-li ji hned. Nechápou proč a netuší, že některým lidem byly jejich oči dávno otevřeny a vidí realitu takovou jaká je. Vnímají vše kolem sebe jinak nebo dokonce pocítili krutost doby. Bolest, strach a utrpení jež se deře na náš svět a nedokáží jen tak důvěru dáti. A pokud někdy, tak trvá to velice dlouho a málokdo si ji zaslouží. Jenomže o tom už ostatní nepřemýšlejí. Ovládá je chtíč ať už si to uvědomují nebo ne.
Zkuste se vcítit do kůže těch, jež zažili něco, co jim ukázalo pravdu. Něco co je změnilo. Už nevěří, jelikož ví a někteří strachem jsou ovládáni více než si dokáží přiznat. Více než by chtěli.
A to je i můj případ. Zkuste si to představit.
Existuje člověk, který je vám dosti blízký a máte jej rádi, znáte se déle, ale strach vám brání něco udělat. V té chvíli se myšlenky rozutečou různě po křižovatce možností a rozum je najednou bezradný. Milujete, ale nevíte zda můžete dát průchod svým citům, nebo si dokonce nejste jisti co cítíte... nejednou se nevyznáte sami v sobě ačkoliv se snažíte sebevíc. Bojíte se ukázat své city a bojíte se věřit... jelikož každičký člověk, každičká bytost vám může kdykoliv ublížit. Je jedno jak dlouho danou bytost znáte a co jste spolu prožili, ale zradit může každý.
Ano, je to pesimistické myšlení, ale je to realita, které si téměř nikdo nevšímá. A když už někomu dáte svou důvěru, je to jen a jen na vlastní riziko.
A když už okusíte následky, některá negativa, jimiž jste obklopováni jako vnímavá bytost, je vám to líto. Stalo se něco, co váš protějšek nemůže jen tak pochopit a tak vás nechá...
A pak je to ještě horší. Začnete přemýšlet o tom co a proč jste kdy řekli, co jste udělali a zda to nemohlo být jinak. Žal zalévajíc srdce je jako žár ohně ničící vše kolem.
Dával vám naději, teď žádná není...
Rozesmál vás, teď to nejde...
Dodával vám sebevědomí, a teď je na nule...
Ten pocit, že nepatříte na tento svět a nejraději byste odešli je tak palčivý, tak bolestivý jako by vám do těla proniklo tisíce střepů dřívější radosti...
A tak je nebezpečné nic nedělat jelikož myšlenky vás doženou a utopí vás pod vodopádem deprese...