KOUZELNICKÁ AKADEMIE ROSSENHAVEN- Příběhy ze školních lavic II

ČERNOKNĚŽNÍKŮV SYN

Jeho matka byla šťastná, když mu přišel dopis na kouzelnickou akademii Rossenhaven. On však z toho byl vyděšený. Nechtěl tam. Chtěl žít mezi mudly, tam se cítil doma, protože nikdo z nich nevěděl, co byl jeho otec zač. V kouzelnickém světě však byl Armando Emmanuel Vantassell velice známý. Byl to on, kdo se snažil zničit všechny kouzelníky a získat tak moc nad celou Amerikou a poté i nad celým světem. Právě Melvinův otec pobil přes půlku Ministerstva kouzel USA.
Paní Lewisová, Melvinova matka, si jeho zděšeného výrazu v obličeji všimla. Povzdechla si a pohladila svého syna po vlasech. "Neměj strach, Melvine." řekla mu konejšivým hlasem. "Se svým otcem se neznáš, nikdy jsi ho ani neviděl. Nejsi jako on. Nikdo tě nebude soudit."
"Ale co když ano?" zaúpěl Melvin a úzkostně pohlédl své matce do očí. "Nesu přeci jeho jméno."
"Pořád jsem tu přeci já." usmála se na něj matka.

Jakmile Melvin dorazil na akademii, ukázalo se, že měl pravdu. Všichni se mu obloukem vyhýbali, dávali mu najevo jejich strach. Nemnoho studentů na něj po chodbách házelo smetí a jiné věci proto, že byl černokněžníkův syn.
Melvina to neskutečně trápilo, ale nechtěl matce přidělávat starosti. Dokáže se přeci o sebe postarat sám!

Jak měsíce utíkaly, útoků ze strany spolužáků ubývalo. Melvin také zjistil, že je na kouzla velice nadaný a učení ho bavilo. Také miloval mudlovskou literaturu a večerní procházky po školních zahradách, kde sledoval hvězdy a různá souhvězí. Tyto záliby ho v útrpných školních dnech uklidňovaly a naplňovaly prazvláštním klidem.
Školní prostory se však neustále plnily dalšími a dalšími studenty a Melvin nemohl najít místo, kde by byl úplně sám a kde by nebyl na očích těch, kteří ho stále nenávistně pomlouvali.
Nakonec se jednoho dne vydal na školní půdu. Nebyly sice přístupné studentům, ale nechodily tam ani profesoři a pro velký prostor se půda stala jeho útočištěm.

Nikdo se nikdy neodvážil vstoupit na školní půdu, protože se velice rychle rozneslo, že ji obývá syn Vantassella. Studenti z něj měli strach a byli tak rádi, že se skrývá před jejich zraky. A tak roky ubýhaly a Melvin je trávil v samotě.

Jednoho dne, ve třetím ročníku, však bylo jeho soukromí narušeno.
"Ehm." ozvalo se mu za zády, když byl začten do své oblíbené knihy. Melvin překvapeně vzhlédl a pohlédl na drobnou dívenku s dlouhýma hnědýma vlasama a stejně hnědýma očima.
"Co tady chceš?" zeptal se příkřeji, než měl v plánu. Dívka zčervenala.
"No já... totiž..." koktala. Melvin sklouzl očima zpět ke své knize a přerušil její žvatlání.
"Měla by ses vrátit ke svým kamarádům, než ti ublížím."
Dívka byla chvíli ticho, ale zdálo se, že nehodlala odejít. "Nevypadáš jako někdo, kdo má za otce zlého černokněžníka." řekla nakonec. Melvin na ni tázavě pohlédl.
"A ty nevypadáš na někoho, kdo by chtěl trávit volný čas na půdě s někým, koho nezná." odvětil jí. Dívce se vesele rozšířily oči. Posadila se na staré otrhané křeslo vedle Melvina a skřížila nohy. Stále na něj hleděla a ani na chvíli z něj nespustila oči.
"Víš, s kamarády jsem se vsadila o spoustu peněz, že sem půjdu a budu si s tebou povídat." řekla mu. Melvin protočil oči. Na podobné sázky už byl zvyklý. Dívka mluvila dál. "Všichni mi říkali, že jsi strašně zlý a nebezpečný, ale to si nemyslím."

"A proč?" zeptal se jí Melvin. "Neznáš mě. Nemluvilas se mnou ani pět minut."
"Máš takové hodné oči." odpověděla mu dívka. Tahle odpověď ho zaskočila. Dívka pokračovala. "Navíc vypadáš jako normální kluk. JSeš náhodou i docela pěknej. Co to čteš?" stočila dívka svůj zrak ke knize, kterou Melvin dřímal v ruce. Když uviděla titulní stranu, panenky se jí opět rozšířily. "To je moje oblíbená knížka!" vyhrkla. "Miluju jí!Já..." pohlédla mupřímo do očí, "myslela jsem, že seš jinej."
Melvin se ušklíbl a zaklapl knihu. "No, tak se moc omlouvám, že jsem nesplnil tvá očekávání." odvětil uštěpačně.
"Ale ne, já to nemyslím zle!" bránila se dívka. "Čekala jsem..."
"Netvora?" doplnil ji chladně Melvin.
"I tak se to dá říct." zamumlala dívka a zčervenala.
"Měla bys už jít." řekl jí chladně a pohlédl ke dveřím. "Kamarádi budou mít o tebe strach."
"To je mi jedno." odsekla dívka. "Chci tu být s tebou a povídat si."
Melvin se zasmál. "Nejsem zrovna typ na povídání."
"To nevadí, já jo!"
"Ehm, Lilian?" ozval se tichý dívčí hlásek. U dveří postávala velice nervózní zrzavá dívka. "Já... šla jsem se podívat, jestli... jestli jsi v pořádku."
"Jasně že jsem." zasmála se Lilian a postavila se. Pohlédla na Melvina. "Ráda jsem se s tebou seznámila." řekla mu s mírným úsměvem. Poté se otočila a odhopsala ke své vyděšené přítelkyni. U dveří se ještě otočila a povídala: "Mimochodem, jmenuji se Lilian Kempbellová. A hádám, že se nevidíme naposledy."

Jak se zdálo, Lilian to myslela vážně. Denně chodila za Melvinem na půdu. Někdy mu povídala o sobě a své rodině či přátelích, jindy si společně četli a někdy byli jen ticho a užívali si klidu. Věděli, že toho nemají spolu moc společného, vždyť každý byl tolik jiný. Ale ukázalo se, že se jejich protiklady vzájemně doplňují a jim to tak vyhovovalo. Ntervalo dlouho a stali se velice dobrými přáteli.
Jenže po nějakém čase si Melvin uvědomil, že nechce být jen její kamarád. Šíleně se do Lilian zamiloval. Tolik miloval ty její oči, její rty! Tolik zbožňoval její neustálé veselí a zvonivý smích rozléhající se školními chodbami. Tolik se nenáviděl za to, že ji ukradl jejím kamarádkám, se kterými by měla mnohem lepší a veselejší dospívání než s ním v tmavých koutech školní půdy.

"Lil," oslovil ji jednoho dne, kdy večer leželi pod nebem plným hvězd, "proč se se mnou vůbec bavíš?"
Lilan se překulila na břicho a podepřela si hlavu, aby mu mohla hledět do očí, ve kterých se odráželo tmavé nebe a miliony svítivých hvězd. "Proč se mě na to ptáš?" zeptala se ho.
"No, vždyť víš." odvětil Melvin a pohlédl na nebe. "Ty jsi oblíbená, přátelská a tak krásná. Co ti v životě chybí? Proč se vůbec zahazuješ s někým, jako jsem já?"
"A jaký podle tebe jsi?" optala se ho tiše.

Pohlédl jí do očí. "Jen se na mě podívej. Ničím ti život. Všichni mě nenávidějí, jsem podle nich zrůda, netvorův syn! Já..."
"Kdy už to konečně pochopíš?!" osopila se na něj Lilian. "Mě nezajímá, co si o tobě myslí jiní lidé. Nezajímá mě, co si budou myslet o mě, když s tebou budu trávit čas! Dala bych deset svých kamarádů za jedinou minutu s tebou!"
"Takhle nemluv." zamračil se Melvin. "Se mnou tě nic nečeká. Ani jako s kamarádem, ani jako s..."
"Ani jako s kým?" zeptala se ho Lilian a pohlédla mu zblízka do očí. Melvin však pohledem uhnul a neodpověděl.
"Ani jako s kým, Melvine?" dožadovala se odpovědi Lilian. Melvin však zavrtěl hlavou a posadil se.

"Na tom nezáleží." odpověděl jí zastřeným hlasem a postavil se. Lilian se zvedla a popadla ho za ruku.
"Mně na tom záleží." řekla mu tiše. Melvin se vyvlíkl z jejího sevření, ale tentokrát jejímu pohledu neunikl.
"Copak to nechápeš, Lil?" zašeptal sklíčeně. "Já tě miluji!"
Lilian takovou odpověď nečekala. Z jejího pohledu sršelo překvapení, které se změnilo ve zmatek. Jen tam tak stála a otevírala pusu, jako by chtěla něco říct, ale nedokázala to.
"Nic neříkej." povzdechl si Melvin a sklopil oči. "Myslím, že bychom se neměli nějakou chvíli vídat." S těmi slovy se otočil a odkráčel od zmatené a vyděšené Lilian, která v tu chvíli ztratila svého nejlepšího přítele...

Melvin se každým dnem snažil vyhýbat Lilian. Chodil chodbami, o kterých věděl, že se tam s ní nikdy nemůže setkat. Volný čas trávil ve své ložnici, poněvadž na půdu se už neodvážil, neboť věděl, že ho tam bude čekat.

Litoval toho, že jí řekl pravdu, moc si přál, aby to mohl vzít zpět. Tolik mu chyběla! Každá chvilka s ní a každá vzpomínka na ní mu byla tolik drahá, ale už se nedalo nic dělat, nedalo se to zachránit. Nebo si to alespoň myslel...

Uběhlo několi týdnů od té noci, kdy jí vyložil své city, když na ni narazil. Čekala před učebnou, kde končila jeho hodina. Když jí tam uviděl stát, začalo se mu těžce dýchat. Ale otočil se od ní a kráčel jiným směrem.
"Melvine!" slyšel její hlas, jak volá jeho jméno. Zrychlil a doufal, že je dav studentů natolik silný, aby je od sebe oddálil.
"Melvine Vantasselle, můžeš se zastavit?!" ječela na něj dál, ale on se nezastavoval. Prodíral se dál davem, jen aby byl od ní co nejdál.
"MELVINE VANTASSELLE! JÁ TĚ MILUJI!!!"
Konečně se zastavil. Srdce mu přestalo bušit. Všichni na chodbě se zastavili a zvědavě hleděli jejich směrem.
Melvin se pomalu otočil a stanul v tvář té nejkrásnější bytosti jeho života.
"Cos to řekla?" zachraplal, když k němu udýchaně doběhla.
"Slyšels mě dobře." odpověděla mu přerývavě a hleděla mu do očí. "Miluji tě."
"Ty mě..." nevěřil svým uším. Naprosto ho to odrovnalo. "Ale proč jsi mi nic neřekla?"
"Nedals mi vůbec příležitost!" rozkřikla se na něj. "Utekl jsi od mě, aniž jsem ti stihla cokoliv říct! Celé týdny se mi vyhýbáš! Jak si to vůbec..."
Konečně zmlkla. Konečně přistály jeho rty na těch jejích. Konečně se cítil šťastný...
"Pojď někam jinam."zašeptal jí do ucha. "Všichni se na nás dívají."
"K čertu s nimi." usmála se Lilian a políbila svého přítele...