Láska zrozená ve smrti

...můj život nebyl zas tak zajímavý. Jsem snílek, a v tento okamžik můj život končí. Úplně. Komu by se po mně stýskalo, nemám moc přátel... Nemám důvod žít a teď když srazilo mne auto, oddávám se smrti. Ta slabost, kdy tělo mé nevnímá. Neslyší, nevidí, necítí... umírá. Alespoň už budu mít klid. Nikdo mne nebude rušit, řvát po mně, otravovat. Už ne. Všichni se smrti bojí, nevím proč. Co je na ní tak zlého ?
Moje smysly slábnou a já vnímám jen částečně, ale i tak před sebou vidím nějakou postavu.Muže s tmavýma očima, tmavýma vlasama, s temně černými křídly, bledou pletí a chladným pohledem. Však nejkrásnějším stvořením světa on je. Tak andělsky krásný, a v ten moment jsem uvěřila, že umírám. Jak jinak bych jej mohla vidět. Muže mých snů.
Vím, že jsem, asi omdlela nebo co se to vlastně stalo. Až někde v temné místnosti jsem se probrala. On seděl naproti mne a díval se na mne tak... tak lítostným pohledem.
"Konečně." řekl tiše.
"Co... kde to jsem ?" byla jsem zmatená.
"Jsi v zemi mrtvých." odpověděl.
"Ale... jak to, že nejsem s ostatními ? Myslela jsem, že po smrti budu se svými blízkými, kteří již zemřeli."
"Jsi zde jen ty. A je mi líto tě poslat jen tak k ostatním."
"Co...proč ?" jeho slova mne opravdu vystrašila.
"Já... čekal jsem na tebe tak dlouho. Ale nemohu ti bránit odejít k ostatním. Však mohla bys zůstat se mnou."
Chvíli jsem jej nechápala, ale pak mi to došlo. ten jeho pohled, nebyl ani tak moc lítostný, jako zamilovaný. Ale co bych měla dělat ?
"Jak to myslíš ?"
"Nešla bys za ostatními zemřelími, ale zůstala bys se mnou.Pokud bys tedy chtěla." znělo to tak, že mne nechce nutit a to bylo velice milé.
"Dej mi čas...prosím." žádala jsem jej.
"Máš přesně 48 hodin." usmál se a nechal mne zde. V planině mlh, která byla zahalena do temného pláště noci.
Procházela jsem se chodbou, odkud jsem viděla svět mrtvých. Ti co byli v ráji se měli krásně. Bezstarostně si běhali po krásných nebeských loukách, ale ti co do pekla posláni byli. Ti pykali za své hříchy. Žár jejich hříchů a pekelného ohně byl tak silný...
"Babi!" křikla jsem, jelikož jsem v nebi zahlédla svou babičku. byla mi tak blízká, jediný člověk, pro kterého bych se rozhodla žíti. Ale asi mne neslyšela.
První noc uběhla rychle a já stále nevěděla. Přeci jen jsem chtěla být se svou babičkou. Ale, když on je tak, krásný, laskavý a milí.
Další den jsme strávili spolu. Ukázal mi svět mrtvých a vyprávěl mi o svém životě. V jeho očích zřela jsem všechny jeho pocity. Všechno to, co si protrpěl, ale i radosti jeho života. Bylo jich sice málo, ale byly. Tak smutné oči jsem však ještě nikdy neviděla. On, nikdy nepoznal lásku. A to asi mělo hodně velký podíl na mém rozhodnutí.
Povídali jsme si spolu, procházeli jsme se a večer jsme pozorovali hvězdy kolem nás. A právě v tu dobu jsem v sobě objevila své city k němu. Zamilovala jsem se...poprvé v životě.
"Ach... 48 hodin již uběhlo. Jaké je tedy tvé rozhodnutí ?"
Mlčela jsem.
"Já, pochopím, když budeš chtít být s ostatními." byl tak milý a ohleduplný."
"Já... chci zůstat s tebou."
"Jsi si jistá ?"
"... Ano." řekla jsem a dále jsem mluvila "Já, vidím v tobě anděla, spřízněnou duši, přítele...i lásku."
"To já cítím od chvíle, kdy jsem tě poprvé zřel." řekl tiše, dívajíce se do mých očí.
"Já... Miluji tě."
Naklonil se ke mně a políbil mne. Já a Kim jsme spolu zůstali. Nikdy nás nic nerozdělí a já až teď poznala, pro koho jsem žila... Pro něj, abych byla s ním a s nikým jiným. V jeho náručí cítila jsem se tak krásně, jako nikdy... Snad budu mu moci pomoci. Jen pro něj má duše existuje... ♥


Inspirace - http://www.youtube.com/watch?v=GYgTJ9D4Rgg a námět kamarádky...
Děkuji Eli...