Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Vladimír (41)
Logo
Home  ~  Sci-Fi, fantasy povídky  ~  

Malinkaté napodobeniny lidských bytostí

Malinkaté napodobeniny lidských bytostí
Soutěžní příspěvek
<>
icon 17.11.2013 icon 6x icon 1638x
Listy vysoké trávy se mi zařezávají do kůže o něco hlouběji s každým dalším pohybem, kterého se dopustím. Kolem dokola je zelená zeď tvořená z tlustých stébel trávy s listy ostrými jako břitva. Nad sebou vidím černé nebe bez hvězd. Slyším dětský smích. Ten zvuk je za mými zády, ale když se otočím, ozývá se z jiné strany. Jdu po zvuku, který mne vede dál hustou trávou. Zdá se to jako věčnost. Vše působí zpomaleně a moje oči vidí rozmazaně. Tráva už není tak vysoká a já v dálce vidím opuštěnou budovu s mnoha okny a vysokým komínem. Slyším zvuk řinčení skla. Přede mnou stojí malá holčička, je mnohem mladší než já a se smíchem hází do oken budovy kameny. Pokaždé když kamenem vysklí jedno z mnoha oken té šedé a vysloužilé budovy, povyskočí radostí do vzduchu. Stojím vedle ní a mlčky přihlížím. Na zádech má školní aktovku fosforově zelené barvy a vlasy svázané do dvou culíčků. Zkouší se strefit do velkého zavřeného okna, které se nachází několik metrů nad zemí. Jsem si jistý, že někdo za oknem stojí a sleduje nás. Můj pocit mi silně napovídá, že to nebude hodný člověk. Po několika neúspěšných pokusech to holčička se zelenou aktovkou vzdává. Konečně si všimla, že stojím v tichosti vedle ní. Podívala se na mě a do dlaně mi vložila kámen. Rukou ukázala na velké okno a řekla: ,,Házej! Udělej to ty!‘‘
Nerozmýšlel jsem se a hodil kamenem. Strefil jsem se na první pokus, ale sklo se nevysypalo, což mne překvapilo. Slyšel jsem zvuk, jak kámen prolétl do budovy a několikrát se překulil po kamenné podlaze.
Holčička mi stiskla ruku a několikrát za sebou opakovala: ,,Proč si nechtěl hrát i s tebou? Proč si nechtěl hrát i s tebou?‘‘ Po chvíli pustila moji ruku a se smíchem vnikla do opotřebované budovy. Prolezla dírou v plotě a špinavou mezerou ve zdi pod oknem. Ochromil mne ohromný výbuch. Z vysokého komína vyšlehl oslňující záblesk a kouř žluté barvy vystoupal k černé obloze. Okna budovy se rozzářila a vyšlehl z nich na několik sekund oslepující záblesk. Skoro to vypadalo, že uvnitř někdo založil požár. Necítil jsem žádný zápach kouře, ale cítil jsem žár ohně, který sálal za mými zády. Když jsem se otočil, vyděsil mne požár, který se šířil z místa, odkud jsem právě přišel. Oheň stravoval vše, co mu přišlo do cesty. Pole vysoké trávy se proměnilo v ohnivé peklo. Dostal jsem strach. Běžel jsem se ukrýt do budovy. Prolezl jsem dírou v plotě a vnikl mezerou pod oknem dovnitř.
I Přes můj počáteční úsudek, byla uvnitř absolutní tma a ticho. Několik dlouhých vteřin jsem neviděl nic jiného, než obrysy strojů ve tmě. Rychle jsem pochopil, kde se nacházím. Tohle místo jsem dobře znal. Ty obrovské pece uprostřed haly mi potvrdili, že se nacházím ve sklárně, kde pracuje moje máma, ale nikdo tu teď nebyl. Interiér budovy vypadal dlouho opuštěně a zchátrale. Jakoby tu přes sto let nikdo nepracoval, což byl nesmysl.
Procházel jsem se kolem tavících pecí a prodíral se ve spleti výrobních strojů a rozsypaného skla na podlaze. Pár kroků ode mě se na dřevěném stole samovolně zapnula bruska na vybrušování ozdobných talířů a ze stojanu se na zem sesypaly železné píšťaly na foukání skla. Železné roury se rozkutálely přímo ke mně. Obezřetně jsem nohama překračoval asi metr dlouhé, duté píšťaly, které se před okamžikem ještě kutálely na podlaze. Rukou jsem se přidržoval zábradlí kolem pece a za jejím rohem spatřil blikající světlo, které se odráželo od kovových forem na lahve. Do rohu místnosti se táhnul podivný stín. Šel jsem blíž, abych se podíval. V úzké uličce mezi pecí a studenou stěnou seděl na podlaze malý chlapec v nočním pyžamu. Seděl v tureckém sedu, zády otočený ke mně a před ním na dřevěném stolku běžela zapnutá televize, která přerušovaně zrnila. Každou druhou sekundu se televize přepínala a na její obrazovce se střídalo několik pořadů a filmů stále dokola. Udělal jsem pár pomalých krůčků blíž k chlapci. Čekal jsem, že ho vyruším a on se na mne otočí, ale nestalo se tak po celou tu dobu, co jsem se k němu přibližoval. Chtěl jsem mu vidět do tváře. Sehnul jsem se a připravoval se mu sáhnout rukou na rameno. V tom okamžiku se zvedl z podlahy a utekl pryč. Nesledoval jsem ho. Stál jsem na místě a chvíli zíral na televizi, ze které se začalo kouřit. Obrazovka zčernala a televize se začínala tavit a prskat. Ve stínu temného rohu se otevřely dveře, které tam neměly a ani nemohly být. Ještě před okamžikem se tam nacházela řada lavic. Úplně jsem tam viděl obrys mojí mámy, jak tam sedí u stolu a vyrábí ručně sklo s ostatními zaměstnanci. Nyní se tam však nacházely dveře.
Prošel jsem těmi dveřmi, uslyšel zpěv ptáků a ucítil čerstvý závan vzduchu. Naskytl se mi překrásný pohled na část romantického venkova s lesy a poli. Už žádná tma. Na mírném kopci se přede mnou tyčil starý dřevěný mlýn. Vítr mu rozpohyboval lopatky, turbína se začala pomalu otáčet a vydávat skřípavý zvuk. V dálce za větrným mlýnem vycházelo zpoza bílého mraku krvavé slunce. Mraky po rudě zbarvené obloze putovaly rychle. Šel jsem po prašné cestičce k dřevěnému mlýnu a kolem mne rostly překrásné a statné slunečnice. Čím blíže jsem se přibližoval k větrnému mlýnu, tím víc se za mnou otáčely žluté, jazýčkovité květy slunečnic jako za sluncem. Vypadalo to, jakoby slunečnice přeměřovaly každý můj krok.
Stál jsem před mlýnem, do něhož nevedl žádný vchod. Přistoupil jsem blíž k dřevěné a ztrouchnivělé konstrukci mlýna. Jeho turbína se pohybovala po své ose jako obří dohasínající větrák. Několik kapek vody mi přistálo na hlavu. Pomyslel jsem si, že začíná pršet. Podíval jsem se k rudě zbarvené obloze, po které se míhaly mraky. Turbína zlověstně zaskřípala a na jedné z lopatek se z vrchu k zemi svezlo něco podivného a zapáchajícího. Kožovitý předmět ve velikosti boxovacího pytle se zastavil přímo před mým nosem a visel přirostlý k dřevěné lopatce, která byla pokryta pulzujícími a tlustými žílami. Byl to živý dýchající organismus, jenž připomínal lidské srdce, vyrvané z těla. Slyšel jsem, jak se ta šedá věc několikrát uvnitř nadechla a zase vydechla. Zděsil jsem se toho, co jsem spatřil a rozpoznal. Ta zelená školní aktovka byla uvnitř toho zčásti průhledného kokonu, který obklopoval hustý a příšerně smrdutý hlen. Uvnitř se začalo cosi hýbat. Odstoupil jsem dál a uvědomil si, že jsem právě rozpoznal vlasy. Uvnitř byla ta holčička se zelenou aktovkou a copánky. Malé tělíčko se svíjelo v průsvitném obalu a její obličej se svíral v agonii bolesti, když s otevřenými ústy lapala po dechu uvnitř mokvajícího kokonu. Jazyk měla vypláznutý a oči zakalené krví. Obličej holčičky se náhle v kokonu ztratil. Chtěl jsem tu holčičku zachránit a nehty jsem začal drápat po kluzkém povrchu kožovitého předmětu. Prsty jsem vnikl hluboko dovnitř a za pomoci druhé ruky se mi povedlo obal roztrhnout. Zaslechl jsem čvachtavý zvuk a v ten okamžik škubnutí mi z té rány do obličeje vytryskl proud husté krve.

Tolik se mi ulevilo, když jsem se probudil zpocený ve své posteli. Byla to jen zlá noční můra, nic víc. Opakoval jsem si neustále dokola. Odechl jsem si. Slyším, jak venku štěká náš pes a to mne uklidňuje. Moc dobře totiž vím, že jsem v bezpečí domova. Je nedělní ráno a já nemusím vstávat do školy.
Dívám se z okna na naši zahradu. Svítí sluníčko a máma venku na šňůru věší prádlo. Všimla si, že se na ni dívám z okna. V ruce drží prádelní koš, ale přes pověšené prádlo jí nevidím do obličeje.
,,To je dost, že už jsi taky vzhůru,‘‘ řekla máma a rukou odhrnula bílé prostěradlo pověšené na šňůře. Sehnula se, vykoukla na mě a řekla: ,,Začni se strojit, dnes se jede na oběd k babičce a už máš půl desáté ráno.‘‘
,,K jaké babičce se to jede?‘‘ zeptal jsem se.
,,Hádej. Čeká tě projížďka naším bývalým a krásným městem,‘‘ odpověděla mamka a já ihned pochopil, kam se pojede.
,,Aha,‘‘ zabručel jsem.
,,Stalo se něco?‘‘
,,Zdál se mi zlý sen,‘‘ řekl jsem úzkostlivě. ,,Bylo to příšerný.‘‘ Chtěl jsem o něm někomu říct. Nemohl jsem na tu noční můru zapomenout. Tak čerstvé a živé to bylo. Nešlo to, tak moc mě sen vyděsil.
,,To mě moc mrzí, zlato,‘‘ řekla máma a dál začala věšet prádlo bez jakéhokoliv dalšího slova.
Pocítil jsem úzkost, možná i zklamání, ale hlavně jsem byl rád, že to byl pouhý sen a já se z něho probudil. Stejně je to už dávno, co jsem se rodičům přestal svěřovat.
Půl hodiny na to, co jsem vstal z postele, jsme už společně seděli v autě a byli připraveni na cestu za babičkou. Celou cestu v autě jsem sladce prospal. Bez nočních můr!



***


Jelikož jsem byl znuděný a otrávený z rodinné oslavy, šel jsem se raději dívat s dědou na televizi. Měl jsem štěstí. Jako obvykle si děda pouštěl po dobrém nedělním obědě film, který si nahrál na video ze sobotní. Děda nikdy nevydržel vysedávat u televize dlouho do noci, častokrát si programoval na videu automatické nahrávání a potom odcházel v klidu spát. Posadil jsem se do křesla vedle dědečka a sledoval s ním hloupý akční film, ve kterém vysoký, obtloustlý chlápek s černými vlasy svázanýma do culíku, likvidoval holýma rukama jednoho padoucha za druhým.
Nezapomněl jsem zavřít za sebou dveře do místnosti, abychom nebyli tolik rušeni smíchem a historkami naší babičky.
Přes hodinu jsem sledoval film a na klíně mi předla kočka, kterou jsem rád hladil. Po hrozném snu, který se mi v noci zdál, mě to uklidňovalo.
Zrovna když mne film začal trochu bavit, stalo se to, že se na obrazovce objevilo černo, potom následovalo zrnění. Děda v křesle prohodil pár sprostých nadávek a bylo mu ihned jasné, že se už na film nedodívá, protože na videokazetě běželo úplně něco jiného. Byl to nějaký noční pořad, kde se moderátorka ve slušivém oblečku ve studiu loučila s dobře živeným politikem.
,,Kdo si s tím zase hrál!‘‘ stěžoval si děda. Chvíli přetáčel videokazetu dopředu a zase nazpět, ale nebylo mu to nic platné. Rozkoukaný film, který mněl trvat minimálně ještě půl hodiny už na pásce nebyl.
,,Babička si zase hrála s videem!‘‘ křičel děda.
Otevřely se dveře a do obývacího pokoje nakoukla babička v zástěře.
,,S čím jsem si zase hrála?‘‘ zeptala se dědy babička
Z kuchyně se ozývalo cinkání příboru a smích.
,,Zase jsi mi přemazala film nějakou ptákovinou,‘‘ řekl děda.
,,Tak to tedy ne, dědo! Já jsem ti nic nepřemazala. Ty sis špatně našteloval nahrávání,‘‘ hájila se babička.
,,Já to nechápu. Asi jsem si našteloval špatně čas nahrávání, jinak nevím,‘‘ řekl děda zamyšleně.
,,No, vždyť ti to teď říkám! Jakoby se ti to stalo poprvé. Pojď si dát s námi kafe,‘‘ pobízela babička dědu.
Děda vstal ze svého křesla, nasadil si na nohy pantofle a odkráčel do kuchyně za ostatními. Mezitím stačil děda podrážděně pronést, že film byl stejně kravina a že ten herec ztloustl jako prase a už by neměl nikdy více hrát!
Babička se ke mně naklonila a jemně pohladila kočku na mém klíně. Ta zvedla hlavu a výsostně si užívala laskání od své paničky.
,,No jo! Ty se ale máš, viď. Chudinko jedna! Nikdo se ti celý den nevěnuje a nepohladí tě,‘‘ rozplývala se radostí babička nad svoji kočkou.
Babička byla ráda, že má v neděli u sebe rodinu pohromadě a já byl šťastný i za ní. Oběd se jí povedl a všichni se skvěle bavili. Přesto jsem měl zvláštní pocit a už od probuzení mi po těle běhala husí kůže. Netušil jsem proč a moje nálada byla na nule.
,,Pojď k nám, Oskare. Pojď si s námi povídat do kuchyně. Pověz mi, jak ti to jde ve škole,‘‘ řekla babička.
,,Ve škole dobrý.‘‘
,,Co to znamená dobrý? Pojď si sednout k nám.‘‘
,,Moc se mi teď nechce, babi,‘‘ odpověděl jsem.
,,Můžeš si jít do pokoje stavět z lega. Pořád ho u nás máš!‘‘
,,Je mi už čtrnáct, babi!‘‘
,,No, ten čas letí! Trucuješ snad?‘‘
,,Ne, proč bych měl. Jen se chci dívat na televizi.‘‘
,,Dobře, tak potom přijď k nám. Nechceš přinést roládu?‘‘
,,Jsem úplně plný. Děkuju, nechci,‘‘ odsekl jsem babičce.
,,Chutnal ti oběd?‘‘
,,Ano a moc.‘‘
,,Tak potom k nám přijď do kuchyně,‘‘ řekla babička.
Ještě než odešla do kuchyně, poprosil jsem ji, aby za sebou zavřela dveře, protože jsem nechtěl nikoho vidět ani slyšet.
Nyní jsem byl sám v obývacím pokoji a moje oči se stále upínali k televizi. Nechápal jsem proč. Chtěl jsem se jít nějak zabavit, abych zahnal nudu, ale neměl jsem sílu se zvednout z křesla. Stále jsem civěl na obrazovku, kde běžel pořad s názvem "Noční Interwiev".

Moderátorka v modrém pruhovaném kostýmku poděkovala svému hostovi. Ten měl být v mžiku vystřídán jiným hostem. Kamery byly připraveny a rozhovor mohl začít. Moderátorka se zadívala přímo do kamery a spustila:

,,Naším dalším dnešním hostem je muž, který celý svůj život zasvětil duševně nemocným lidem a studiu v oblasti medicíny. Je mu šedesát let. Je to uznávaný psychiatr, lékař, cestovatel a spisovatel. Na začátku devadesátých let začal spolupracovat i s kriminální policií, ‘‘ řekla moderátorka a v ten okamžik se na obrazovce objevil starší pán s titěrnými brejličkami a místy prošedivělými vousy. Seděl v černém křesle a přítomně přikyvoval hlavou.
,,Já v našem studiu vítám pana doktora Tomáše Kurku. Dobrý večer,‘‘ přivítala hosta moderátorka.
,,Dobrý večer. Děkuju za pozvání.‘‘
,,Pane Kurko, já na vás prozradím, že jste v mládí hodně cestoval po světě. Vystudoval jste na Karlově univerzitě lékařskou fakultu, obor psychiatrie a v sedmdesátých letech jste emigroval do Spojených států. V mládí jste vystřídal spoustu zaměstnání. Živil jste se jako pomocná síla v psychiatrické léčebně a také jste byl zaměstnán, jako asistent v pitevně,‘‘ řekla zaujatě moderátorka a začetla se hlouběji do svých poznámek. ,,Dále tady čtu, že jste půl roku vykonával práci hrobníka a pomáhal exhumovat hroby. Po pěti letech jste se vrátil do Československa a začal studovat soudní patologii. Přestože nevykonáváte práci soudního znalce, který vypracovává posudek, zda je zadržený pachatel duševně nemocný či nikoliv, naše justice bere na velkou váhu vše, co napíšete. Byl jste i několikrát přizván k vyšetřování násilných trestních činů a pomáhal jste sestavovat psychologický profil pachatele podle zajištěných stop. Nejsou to trochu depresivní zaměstnaní pro člověka, který rád cestuje a píše detektivní romány? Co myslíte?‘‘ položila jednu z prvních otázek moderátorka.
MUDr. Kurka se opřel do křesla a lehce si v úrovni prsou mnul dlaně, jakoby měl na prstech nějaký krém. Nad odpovědí chvíli přemýšlel.
,,Říkáte depresivní zaměstnání a jistě máte i pravdu. Já se osobně domnívám, že každé zaměstnání je svým způsobem depresivní. Pokud člověka začne jeho zaměstnání postupem času nudit a začne si ke své práci utvářet negativní postoj, nebo ještě hůře, nebude-li schopen zastat se žádných emocí, vytváří si sám ke svému povolání odpor. Další příčinou může být stereotyp a následná "nuda"! Což je pro mne jeden z faktorů, který způsobuje depresi. Já osobně jsem se nikdy u své práce nenudil, nebo jsem se alespoň snažil zaměstnat natolik, abych se tomu vyhnul, a proto si nemyslím, že jsem se ve svém životě setkal s depresivním povoláním. Přiznávám, že moje povolání mohlo s sebou někdy nést dosti negativní zkušenosti, ale každá negativní zkušenost je pro každého z nás včetně mne samotného nepostradatelnou součástí našeho života. Tyto zkušenosti pak dělají náš život plno hodnotnějším a pestřejším a je potřeba se z těchto zkušeností ponaučit.‘‘
,,Takže říkáte, že negativní zkušenost je dobrá zkušenost? Rozumím tomu správně?‘‘
,,Je pouze na vás, jak tomu budete rozumět. Záleží pouze na vašem názoru, na vašem charakteru a na vašem postoji. Na postoji, který se u vás utvářel řadu let a bylo by jen velmi obtížné ho změnit!‘‘ řekl doktor Kurka a dlaní si utřel kapičky, které mu zůstaly na jeho prošedivělých vousech poté, co se napil.
,,A je možné změnit člověka přes den?‘‘ zeptala se moderátorka se zájmem.
,,Jistě, že ano. Lze ho upravit počítačem, plastickou chirurgií, nebo tím, že ho fyzicky znetvoříte,‘‘ žertoval doktor. ,,Pokud se jedná o jeho zevnějšek, tak to možné je, ale u charakteru člověka je to mnohem složitější.‘‘
,,Vaše odpověď je tedy jaká?‘‘ zeptala se ho moderátorka a usmála se do kamery.
,,Je mnohem snadnější člověka potopit, než ho pochválit. Tím netvrdím, že je lehčí udělat ze zatím neposkvrněného jedince zrůdu než dobrého člověka. Jistě jste už slyšela přirovnání, že člověk je jako nádoba, která je plná emocí, prožitků a stresu. Tahle nádoba občas u každého z nás přeteče. To je ale také potřeba, aby ta nádoba přetekla. Člověk se musí občas vybít, vyplakat se. Ta nádoba se opět jednou naplní a přeteče. Takhle to probíhá u člověka celý život, ale může se také stát, že ta nádoba jednoho dne praskne a už ji nikdo neslepí!‘‘ rozváděl svoji myšlenku MUDr. a rukama si přitom pomáhal správně gestikulovat. ,,Pokud se na člověka navalí traumatizující a ponižující zážitky, které jsou tak silné a děsivé, jako byl třeba holocaust – to dávám za příklad, je pak klidně možné, že se formování charakteru člověka dosti negativně naruší.
,,V jakém věku je člověk nejvíce vnímavý a kdy je tedy možné ho nasměrovat tak, aby se vydal cestou, ze které už nikdy nebude moci sejít? Jestliže si člověk musí projít něčím tak děsivým jako vámi zmiňovaný holocaust, není pro něj lepší prožít tuto traumatizující událost jako malé dítě, které doposud nemuselo rozeznávat dobro od zla? Nemyslíte si, že člověk v období puberty je ještě zranitelnější a více citlivější na ponížení? Ty okamžiky, které člověk prožil v raném dětství, může i někdy zapomenout.
,,Na tuhle otázku si dovolím citovat Mao Ce tunga, který prohlásil, že dítě je jako čistý papír, na který se dá napsat cokoliv!‘‘

Otevřely se dveře a do obývacího pokoje vtrhl děda, který mě vyrušil. Neslyšel jsem ani slovo z toho, o čem mluvili v televizi. Namísto toho mi do uší zněl dávivý smích mého otce a babičky. Děda přistoupil ke svému křeslu a sehnul se pro krabičku cigaret. Přál jsem si, aby co nejdříve vrátil zpátky do kuchyně.
Zapálil si cigaretu a zeptal se mě: ,,Proč to nevypneš? Vždyť se v té televizi jen vykecávaj!‘‘
,,Chci se dívat!‘‘ řekl jsem, aniž bych pohnul hlavou na stranu a stále jsem sledoval obrazovku. Dědy jsem si vůbec nevšímal.

,,O vás se ví, pane doktore, že jste pracoval s kriminalisty a pomáhal jim při vyšetřování násilných činů. Poslední událost, která otřásla naší republikou, byla natolik medializovaná a sledovaná, že se objevila ve všech zprávách a tisku. V roce 1983 jste se setkal s Ladislavem Hojerem a napsal svoji první knihu o jeho výpovědi. Od zpovědi sériového vraha se v knize zaobíráte různými sexuálními úchylkami a píšete v ní o duševních poruchách. Dále jste vydal dvě odborné publikace, cestopisy a také jste napsal několik detektivních románů, které se setkaly s komerčním úspěchem. V současné době píšete knihu o Luboši Vodičkovi, který je denním tiskem a bulvárem označován pod přezdívkami: "Lovec dětí", nebo "Český Freddy".
,,Ano, to je pravda,‘‘ odpověděl Kurka a napil se vody ze sklenice.
,,Povedlo se vám ho dopadnout a naše diváky by jistě zajímalo, jak jste toho docílil,‘‘ řekla moderátorka.
,,Hlavní zásluha patří především kriminální policii. Já jsem pouze na jejich požádání pozoroval
a přihlížel.‘‘
,,Pane Kurko, to jsou velmi skromná slova, to co tady tvrdíte,‘‘ zašklebila se moderátorka. ,,Jak dlouho trvalo vyšetřování?‘‘
Po chvilce přemýšlení pan doktor odpověděl. ,,Vodička svou první vraždu spáchal v létě roku 1996
a byl dopaden na konci loňského roku. Vyšetřování trvalo tedy pět let. Dvě poslední vraždy spáchal rok před jeho dopadením.‘‘
,,Z televizních záběrů, které jsem před naším společným rozhovorem mohla shlédnout, bylo jasně vidět, že jste se stal terčem novinářů, kteří vás neustále obletovali a snažili se z vás dostat nějaké soukromé informace. Nebylo to pro vás těžké období?‘‘
,,To období stále trvá a je to už otravné.‘‘
,,Není se čemu divit. Vy jste jediný člověk, kterému se Vodička svěřil o svých bestiálních činech. Po takovýchto informacích musí žurnalisté prahnout.‘‘
,,To mě nezajímá. Já jsem si dal za úkol zjistit o tomhle člověku co nejvíce potřebných informací, abych se pokusil zjistit příčinu jeho chování a motivy činů, které spáchal. Jsem nesmírně rád, že se mi pan Vodička otevřel a pokusím se i nadále pracovat a zkoumat jeho duševní stav. Ve své nové knize se pokouším zjistit co nejvíce o jeho osobě a vytvořit psychologický profil, který by mohl být nápomocen kriminalistům při dalším vyšetřování.‘‘
Nad moderátorkou se na obrazovce ve studiu objevila fotografie muže s krátce střiženými vlasy. Tvář měl posetou jizvičkami od akné a v očích prázdnotu.
,,Vidím, že nám z režie poskytli fotografii Luboše Vodičky,‘‘ oznámila moderátorka,‘‘ který za svého několikaletého běsnění zavraždil chladnokrevně čtyři děti. Pane doktore, můžete mi říci‘‘

Do obývacího pokoje vstoupila babička. Postavila se mi před televizi a začala mi vnucovat na dezertním talířku kus rozdrobené rolády. Byl jsem zvědavý, jak ten člověk vypadá, ale na televizi jsem několik vteřin neviděl.
Když babička odešla do kuchyně, v záběru už byl opět MUDr. Kurka a pokračoval v rozhovoru.

,,Je to na první pohled velmi tichý člověk s příjemnou barvou hlasu. Dlouho přemýšlí nad tím, co řekne a často se snaží mluvit v metaforách. Na první pohled vypadá vyšší, než doopravdy je. Když s vámi mluví, dívá se vám přímo do očí. Dosahuje mírně podprůměrného IQ. První den našeho rozhovoru skoro nemluvil a nemá rád, když se ho ptáte na dětství. Nekouří a nepije alkohol. Za to však zbožňuje mentolové bonbóny. Při každém našem rozhovoru jsem mu nosil pytlíček jeho oblíbených hašlerek, abych mu ukázal, že se zajímám o jeho příběh a o něj samotného.‘‘
,,Co vás na Vodičkovi zajímalo nejvíce?‘‘ zeptala se doktora moderátorka.
,,V první řadě mě zajímala jeho sexualita. Byla to jedna z mých prvních otázek při našem prvním sezení a to byl právě kámen úrazu. Rychle jsem pochopil, že je to člověk, který si střeží svoje soukromí a nerad o něm mluví.‘‘
,,Uvědomuje si své činy?‘‘
,,Jsem přesvědčený o tom, že ano. Svoje počínání si uvědomuje moc dobře. Ví, že provedl hroznou věc a tvrdí, že svých činů lituje. Můj osobní názor je ale takový, že se rád svými činy vychloubá.‘‘
,,Nejsem si jistá, jestli tomu správně rozumím. Proč tedy vraždil? Jaký byl jeho motiv? Proč si vybíral děti školního věku? Byly pro něj snadnější obětí, nežli mladé ženy?‘‘
,,Těchto motivů je nespočetně mnoho. Snažil se mi vysvětlit proč a podle čeho si svoje oběti vybíral. Bylo pro něj ale nesmírně obtížné to vysvětlit. Podle mého názoru u něj v tomto výběru hrál obrovskou roli vzhled dítěte.‘‘
,,Byl v tom sexuální motiv?‘‘
,,Určitě sexuální poruchou trpí, ale domnívám se, že hlavním vodítkem v jeho počínání byla pomsta. Osobně se mi přiznal a dokonce se i chlubil tím, že sexuálních partnerek měl za svůj život na svobodě dostatek. Většinu pohlavního styku měl s prostitutkami a ty nikdy neohrozil na životě. Překvapila mě jeho odpověď na otázku, ve které jsem se ho ptal, jak nahlíží na děti. Nazval je malinkatými napodobeninami nás, lidských bytostí.‘‘
,,Je Vodička pedofil?‘‘ přerušila doktora Kurku svojí otázkou moderátorka.
,,Ano, i ne! Víte, u takto narušených osob nikdy nepoznáte, jestli lžou, nebo mluví pravdu, ale pochopil jsem, že Vodička svým způsobem dětem záviděl.‘‘
,,Co jim záviděl?‘‘
,,Jejich dětství. Záviděl jim, že měly možnost volby. Mohly vyrůstat ve šťastných a úplných rodinách, být dobří ve škole a mít kamarády. Vodička tohle nikdy nezažil. Vyrůstal v blízkosti průmyslové zóny v okolí fabrik a starých továren, které se nacházely daleko od sídlišť a parků, kde si hráli ostatní vrstevníci. Oba rodiče mu zemřeli při autonehodě, když mu bylo šest let. Do opatrovnictví si ho vzala sestra jeho matky, která měla tři vlastní děti. Dvě dospívající děvčata a mladšího chlapce. Říkal mi, že vztah s jeho tetou nebyl nejhorší. Snažila se k němu být milá a pozorná. Bohužel pro Vodičku, její tři děti mu začaly dělat ze života peklo. Neustálé ponižování a bití bylo na denním pořádku. Jako dítě rád chodíval prozkoumávat opuštěné továrny, kde se dokázal skrývat i několik dnů. Už v tomhle věku začal mít své první myšlenky na vraždu. Říkal mi, že si představoval hru, ve které by se právě mohl pomstít svým trapičům. Představoval si, že je nebezpečná šelma nebo příšera, která loví své oběti v děsivém bludišti a až by prý strachy vyděšenou a unavenou oběť chytil, rozsápal by ji na kusy.‘‘
,,Myslíte si tedy, že si předem pečlivě vybíral místa, na kterých pak děti vraždil?‘‘
,,Myslím si, že ano. Tři oběti ze čtyř byly nalezeny právě v prostorách opuštěných fabrik. Bohužel svůj zvrácený a ohavný sen uskutečnil po návratu z povinné vojenské služby v roce 1996, kde byl opětovně ponižován svými kolegy. Domů se vracel s frustrací a touhou zabíjet.‘‘
,,Před pár týdny se díky bulvárním plátkům dostalo na povrch několik nezodpovězených otázek
a policie byla zavalena velkou vlnou kritiky ze strany rodičů, kteří založili vlastní organizaci usilující o bezpečnost dětí školního a předškolního věku. Tato organizace se obrátila na ministerstvo dopravy a školství s myšlenkou, aby každá základní škola v České republice měla vlastní autobus. Ten by zajišťoval bezpečný odvoz žáků ze školy a děti by individuálně rozvážel na předem rodiči zadané adresy.‘‘
,,Jestliže tento návrh projde sněmovnou a bude schválen, jako daňový poplatník rád přispěji, ale mohu vás ujistit, že tato kritika na policii byla naprosto scestná a nespravedlivá,‘‘ řekl doktor se zklamaným výrazem ve tváři.‘‘
,,Jednou z mnoha nezodpovězených otázek je, zda mohl být Vodička policií zadržen ještě předtím, než spáchal svojí první vraždu?‘‘ zeptala se moderátorka.
Doktor Kurka se na okamžik zahleděl na moderátorský stůl a po pěti sekundách mlčení začal plynule odpovídat: ,,Když kriminální policie vyšetřovala v oblasti bývalého vepřína druhou vraždu, zadržela několik podezřelých mužů, kteří se v tu dobu nacházeli poblíž místa činu. Mezi zadrženými byl i Vodička. Policie ho propustila, protože chyběly důkazy. Jediné, co se povedlo prokázat, bylo to, že se skutečně pohyboval v areálu bývalého vepřína v době, kdy byla spáchána vražda a to ze vzorků na jeho botách a také z jeho šatů. Bohužel se pro policii podezřelým nakonec stal místní mladík, který měl ve svých záznamech veřejné obnažování a několikaměsíční pobyt v psychiatrické léčebně.‘‘
,,Znamenalo to tedy, že byl Vodička volný jen proto, že měl v té době čistý trestní rejstřík?‘‘
,,Ano, policie se začala zajímat o špatného muže. Vodička měl čistý štít a chyběl dostatek důkazů, ‘‘ řekl doktor.
Na okamžik se zamyslel a pokračoval: ,,Po tom, co jsem s Vodičkou mluvil o několik let později, řekl mi, že se naučil skrývat stopy až u třetí oběti, kterou zavraždil. Také řekl, což je zajímavé, že mohl být zadržen už před první vraždou. Svěřil se mi, že si vyhlédl malého chlapce, který šel domů ze školy. To bylo v té době, kdy se vracel z vojny. Svojí lstí a za pomoci lží se mu povedlo bez násilí vniknout do cizího bytu, kde se začal před chlapcem obnažovat. Tvrdil mi, že si s ním chtěl povídat, protože mu svým vzhledem připomínal jeho nevlastního bratra, který mu působil v dětství takové trápení. Poté, co odešel z chlapcova bytu, se několik dnů pohyboval po městě, kde mohl být lehce dopaden a poslán na vyšetření, na kterém by se jistě zjistilo, že se jedná o nebezpečného muže se sklony k pedofilii.‘‘
,,Myslíte si, že by jeho vražedné běsnění bylo předčasně u konce?‘‘ zeptala se moderátorka.
,,Můžeme se už jen pouze domnívat. Sám Vodička byl překvapen, jak snadné bylo manipulovat s malým dítětem. Byla to pro něj motivace, jak se zbavit výčitek a strachu z dopadení. Nikdo na něj v tu dobu neukázal ani prstem.‘‘
,,V současné době čeká Luboš Vodička na konečný verdikt a je pod neustálým dohledem. Jeho činy šokovaly celou republiku a je nepochopitelné, jak si mohl počínat tak chladnokrevně. Můžete nám objasnit, pane doktore, proč vraždil tak brutálním až rituálním způsobem?‘‘
,,Víte, každý psychopatický vrah má svoji metodu. Je to pro něj jakási vizitka, pomocí které nám sděluje, že nehodlá jen tak přestat a že se máme začít bát. Vodička si postupem času moc dobře uvědomoval, co se z něho postupně stává. Už nebylo cesty zpět. První vražda byla pro něj naprostou tragédií, jakýmsi osobním selháním. Bylo pro něj totiž nedostačující to, že osmiletého chlapce ubodal u nádraží nožem do břicha. Vražda vypadala příliš prostě a jednoduše. Pro Vodičku nebyla dostatečně šokující a děsivá. Řekl mi, že jeho premiéra nedopadla tak, jak si zrovna představoval. Chlapec mu několikrát unikl pod nožem a když se ho snažil chytit, křičel o pomoc. Nezbývalo mu tolik času na dokončení svého příšerného díla. Zpanikařil a nevěděl, co má dělat. Vodička byl udiven sám sebou, jak rychle se zbavil své nenávisti, kterou v sobě skrýval už od dětství. Pokud se budeme bavit o dalších vraždách, tak ty už byly provedeny zcela plánovaně a chladnokrevně. Jeho způsob vraždění byl naprosto ojedinělý. S ničím takovým jsem se za svůj život ještě nesetkal,‘‘ řekl doktor Kurka a prsty si uhladil prošedivělé vousy na své zarostlé tváři.
,,Bylo to pro vás těžké, když jste se poprvé dostal na místo činu?‘‘
,,Cítil jsem zděšení a smutek. Měl jsem velký strach z toho, že vraha včas nedopadneme a jeho vraždění bude pokračovat.‘‘
,,Můžete našim divákům zkusit objasnit, jakou používal metodu? Jak vraždil?‘‘ ptala se moderátorka.
,,Vytipoval si dítě. Navázal s obětí přátelský vztah a většinou tvrdil, že se zná s rodiči. Po první vraždě si pořídil starý automobil červený barvy značky Lada. Dítě unesl a odvezl na předem vytipované místo, kde svou oběť zavraždil. Říkal, že zažíval maximální vzrušení, když se dítě třáslo strachem a plakalo. Když svou oběť usmrtil, vyvrhl nožem vnitřnosti a tělo zabalil do polyethylenové fólie. Z kufru automobilu vytáhl horolezecký provaz a pomocí něj a fólie svázal tělo do jakéhosi uzlíku nebo rance. Tělo zabalené ve fólii vystavil na vyhlédnutém místě. Jedno tělo bylo nalezeno zavěšené na stromě. Druhé zavěsil na kovový trám ve starém vepříně a poslední tělo malé holčičky se nalezlo…‘‘
,,Upevněné za jednu z lopatek starého mlýna,‘‘ dokončila větu moderátorka za pana doktora.
,,Přesně tak. Podle těchto hrůzných nálezů bylo zřejmé, že se jedná o sériového vraha. K první oběti, která se nalezla v roce 1996, se přiznal až po zadržení. Detailně nám popsal místo činu,‘‘ řekl doktor a začal si otírat do rukávu své košile zamlžené brýle.
,,Proč zabaloval ty děti do fólie?‘‘
,,Na tuto otázku odpověď neznám. Většina sériových vrahů si dopředu už nějakou dobu plánuje, jak vraždu provedou. Zkoumají přitom své meze a zkoušejí, jak daleko až můžou zajít. Oni chtějí být viděni a být obdivováni za činy, které spáchali jen oni sami. Umí pouze a jen šokovat. Člověk je už od přírody soutěživý tvor,‘‘ řekl profesor a zahleděl se až prozíravě na moderátorku, jako by jí chtěl přihrát smeč na další otázku.
,,Mám tomu rozumět tak, že psychopati mezi sebou soutěží o to, kdo bude mít více… To poslední slovo bych dala do uvozovek - "zářezů"?‘‘ položila doktorovi otázku moderátorka.
,,Neřekl bych více. Ve Vodičkově případě šlo o provedení rituální pomsty. To, že se tělo nalezené holčičky našlo v oblasti větrného mlýna, mi přijde naaranžované. Navíc se jednalo o jasný záměr šokovat, když si vybral mlýn německého typu, kterých se na našem území dochovalo pouhých šestnáct kusů. Vodička si uvědomoval svoje nebezpečné chování už od počátku. Věděl, že jedná špatně a že bude jednou určitě dopaden. Jeho děsivá myšlenka se zhmotnila a nakonec se skutečně i vyplnila. Udělal to jednou a udělal to i po druhé, po třetí a po čtvrté. Nemohl to zastavit a přál si být dopaden.‘‘
,,Ale proč? Proč by si přál být dopaden, když mohl dál pokračovat?‘‘
,,Aby se mohl chlubit svými činy a aby mohl vyprávět svůj příběh,‘‘ odpověděl doktor.

Natolik jsem byl zahleděný do televize, že jsem si ani nevšiml mého otce, který seděl v tichosti za mnou na velkém gauči. Sledoval televizi se mnou. Absolutně jsem netušil, jak dlouho už je v obýváku.
,,Toho šílence, co to udělal, by měli okamžitě pověsit!‘‘ prohlásil s opovržením táta. Otočil jsem se na něj a chvíli se na něj díval. Viděl jsem v jeho tváři smutek, ale zároveň i úlevu, že se něco takové nepřihodilo právě mně.
,,Proč to sleduješ?‘‘ zeptal se mě.
,,Sám nevím, děda to nahrál v noci omylem na videokazetu.‘‘
Táta se na chvíli zamyslel a řekl: ,,No, alespoň vidíš, co hrozného se u nás děje. Vždycky jsme ti s mámou říkali – NEMLUV S CIZÍMI LIDMI!‘‘ řekl jsem s tátou zároveň. Moc dobře jsem věděl, že tuhle větu použije.
,,Neboj, tati,‘‘ řekl jsem.
,,Nedokážu si představit, co bychom s mámou dělali, kdyby se ti něco takového stalo,‘‘ řekl s obavou táta.
,,Nemusíš se bát. Už jsem velkej!‘‘
,,Jak na co, ‘‘ usmál se na mě. ,,Tak pojď, je čas jet domů nakrmit zvěř.‘‘

Rozloučili jsme se s babičkou a dědou a nasedli do auta. Domů nám babička zabalila kus rolády a různé dobroty. Čekala nás hodinová cesta domů. Snem mých rodičů vždycky bylo postavit si vlastní domeček někde daleko od města. Na klidném místě a vedle příjemných sousedů. Vlastní zahrádka s květinami, altánek pro zahradní gril, chovat králíky, mít slepice a psa. Takové bylo vysněné bydlení mámy a táty a taky se jim to vyplnilo.
Moje dětství jsem prožil právě v tomhle městě, kde žije necelých deset tisíc obyvatel. Ve městě, kde bydlí moji prarodiče a kde jsem také navštěvoval základní školu ještě předtím, než jsme se společně odstěhovali. Bylo to tady fajn. Měl jsem zde mnoho kamarádů ze školy a chodil do sportovního a dramatického kroužku.
Dívám se z okna našeho jedoucího auta na místa, která jsem tak dobře znal. Každý den jsem chodil tou samou ulicí ze školy domů společně s Martinem a Vojtou. Na místě cukrárny, kde dříve točili tu nejlepší zmrzlinu ve městě, dnes stojí železářství. Poznávám i dům naší učitelky na přírodopis, kterou jsme měli hodně rádi. Její dům z červených cihel byl z části pokrytý popínavou rostlinou a přes dřevěný plot jsme obdivovali zahradu plnou výstavních kaktusů a sukulentů. Spolu se svým tatínkem se o své kaktusy starala tak, jako by to byly její děti, které nikdy sama neměla. V ulici bydlel i jeden z mých spolužáků, ale toho jsem neměl nikdy moc rád. Byl to otravný a ukňouraný kluk, co žaloval učitelkám a neustále si vymýšlel, že mu někdo ubližuje.
Táta zastavil na stopce tak prudce, že byl slyšet pískot pneumatik. Na křižovatce, na které jsme právě dávali přednost, srazilo jednoho slunečného dne nákladní auto psa. Byl to Zlatý retrívr. Stál jsem zrovna u obchodu, když se to stalo. Uslyšel jsem hlasitou ránu, pískání brzd a hned na to psí štěkot. Otočil jsem se a spatřil zaklíněného psa pod nápravou auta. Už neštěkal, ale jeho nářek připomínal dětský pláč a jeho tlama se neustále pohybovala tak rychle, že to skoro připomínalo lidskou řeč. Byla mu vidět jen hlava a půlka trupu. Nohy mu zůstaly rozdrcené pod kolem auta. Neviděl jsem žádnou krev. Lidé s nákupními taškami stáli na chodníku a sledovali, jak zvíře naříká v bolestech pod náklaďákem. Čekal jsem, že někdo něco udělá, nějak zakročí, ale nikdo nic neudělal. Řidič stáhl okénko, podíval se do zpětného zrcátka a s lhostejností ve tváři po pěti sekundách šlápnul na plyn a ujel. Pes vláčel rozdrcené nohy za sebou jako nějakou ploutev a škrábal se k tlusté bílé čáře. Po pár metrech zůstal ležet u chodníku, kde začínal přechod pro chodce. Zděšený jsem u obchodu pozoroval, jak pes pomalu umírá. Každý člověk, který měl v úmyslu přejít přes silnici, si vybíral jiné místo. Mnohdy i nebezpečnější než do toho okamžiku, právě nejčastěji používaný přechod pro chodce.

Rozjeli jsme se. Vyjeli jsme z centra a pokračovali nejdelší ulicí pomalu až na okraj města, kde se dříve nacházel i náš domov. Tam, kde končilo fotbalové hřiště, začínalo slunečnicové pole. Je to ta nejmilejší květina mojí maminky. Společně s mým tátou jsme je mámě často nosívali na stůl do vázičky.
Míjeli jsme rezavou bránu vrakoviště a v dálce se tyčil vysoký komín, kde se nacházel velkosklad paliv a uhlí. Necelých dvě stě metrů bylo vzdáleno i vlakové nádraží. Moc dobře jsem věděl, že brzy budeme autem projíždět kolem sklárny, kde moje máma dlouhá léta tak ráda pracovala. Kvůli stěhování musela práci ve sklárně opustit. Pěšky jí cesta do práce trvala pět minut a z okna našeho bytu bylo možné dohlédnout na komín a budovu sklárny. Stačilo přejít koleje, sejít mírný kopec a byla tam.

Blížili jsme se k poslední ulici, kde se nacházela naše bytovka. Než jsme se odstěhovali, bytovku obývaly pouze tři rodiny. Jedna velmi stará paní a mladý kluk, který se čerstvě nastěhoval do volného bytu. Jednalo se o klidnou a zapadlou ulici, kde se každý s každým znal a zdravil.
Z okna mě hypnotizoval červený plot, co se táhnul až ke zkrachovalé prodejně použitého nábytku. Na uzamčené bráně visela rezavá cedule s nápisem tak vybledlým, až byl text nečitelný. Několik metrů před křižovatkou, kde začínala moje bývalá ulice, se ve stínu vysoké borovice nacházela nenápadná autobusová zastávka.
Rozbušilo se mi srdce. Ta vzpomínka mne zasáhla jako blesk. Měl jsem pocit, že přestávám ovládat svoje oční víčka a zapomínám mrkat. Stále jsem sledoval to místo, kde tenkrát ve stínu borovice stál mladý muž, který mne oslovil. Ta noční můra. Podivné interwiev nahrané na videokazetě. Vzpomněl jsem si na všechno.


***

Svými prsty jsem lehce přejížděl po hrubém povrchu červeného plotu a v jeho uzounkých mezerách sledoval pána v modré kombinéze, jak shrabával spadané listí do pečlivě utvořených kupiček. Unavený se opřel o svoje hrábě, sundal si z hlavy pleteného kulicha hnědé barvy a na okamžik se zasnil. Po chvíli mě zpozoroval a velmi nahlas mě svým legračním hlasem pozdravil. Přes plot jsem mu zamával a pokračoval směrem k autobusové zastávce. Pán v modré kombinéze se živil jako zahradník u jedné firmy, která se zabývala výrobou žebříků a zahradního nábytku.
Máma mi vždycky říkala, ať toho pána za plotem nezdravím a nevšímám si ho, ale mne přišel legrační. Byl to pán okolo padesátky, který byl trochu pomalejší. Už od pohledu vám bylo jasné, že jde o podivína. Myslím si, že mu nikdo nechtěl dát práci. Nakonec se ale přeci jenom někdo našel, kdo ho u sebe zaměstnal. Když jsem každý den chodil kolem červeného plotu ze školy domů, tak jsem pána v modré kombinéze viděl, jak o nemalou plochu pozemku pečuje. Vypozoroval jsem na něm to, že měl velice rád ženy. Kdežto ony jeho ne.
Když kolem něj prošla nějaká žena, ať už byla jakkoliv stará nebo krásná, sundal si z hlavy svůj pletený kulich, zazubil se a nahlas ji pozdravil slovy: ,,Ahoj! Máš se krasavice?‘‘
Ne každá ho nepozdravila. Většinou ale ženy přecházely na druhý chodník hned, jak ho zmerčily. Byl to neodbytně otravný Casanova, který si k vám dokázal přisednout i v úplně prázdném autobuse, jen aby si s vámi celou cestu mohl povídat. Svěřovala se mi pravidelně moje teta, která mě často doprovázela ze školy domů. Moje máma se mu snažila vyhýbat obloukem, ale i ona nebyla ušetřena, když ho potkávala cestou domů z nákupu. Přikázala mi, ať ho ignoruju, ale já se jen pokaždé smál.
Nejvtipnější bylo, když jednoho slunečného dne vkročil do cukrárny. Stál ve dveřích a na celou cukrárnu se usmíval. I přesto, že venku svítilo sluníčko a lidé si pochutnávali na točené zmrzlině, pán se galantně uklonil, z hlavy si sundal pletený kulíšek a popřál prodavačkám pěkný začátek letních prázdnin a hezkou dovolenou. Udělal to tak uvolněně, tak sebejistě jakoby si s prodavačkami léta tykal. Prodavačky to rozesmálo, ale nakonec mu oplatili stejnou mincí. Jedna prodavačka mu dokonce natočila do kornoutku malou zmrzlinu, kterou mu při jeho odchodu předala přes pult. Byl to neškodný a milý pán. Za okamžik jsem měl cestou domů narazit na někoho mnohem horšího a nebezpečnějšího.

Stál u zastávky a krčil se ve stínu. Přes rameno měl přehozený batoh zelené barvy. Měl velmi krátký sestřih a obličej měl poďobaný od pupínků. Lehce se na čele potil. Na nohou měl těžké, černé boty, maskáčové kalhoty a na sobě oblečenou riflovou bundu. Díval se na mě po celou tu dobu, co jsem k němu pomalu kráčel. Byl horký den s jasnou oblohou. Na zastávce nikdo jiný, než on nestál. Ten den jsem šel domů ze školy a byl to den, jako každý jiný. Mohl jsem přejít na druhý chodník, ale neudělal jsem to. A proč taky? Byl to mladý muž, který se vracel domů z vojny a mě to mělo taky jednoho dne čekat. Možná se cítil opuštěný a chtěl si jenom povídat. V hlavě mi zazněla věta, kterou mi moji rodiče opakovali nespočetněkrát - ,,Nikdy nemluv s cizími lidmi!‘‘

,,Ahoj,‘‘ oslovil mě mladík v riflové bundě a maskáčích. ,,Kam jdeš?‘‘
,,Domů,‘‘ odpověděl jsem.
,,Bydlíš někde tady?‘‘
,,Ano.‘‘
,,A kde?‘‘
,,Tady kousek.‘‘
,,Do kolikáté třídy chodíš?‘‘
,,Už do třetí,‘‘ odpověděl jsem a nevěděl proč.
,,Tak to jo,‘‘ řekl a chvíli přemýšlel. Rychle se rozhlédl kolem sebe a pak se podíval směrem ke křižovatce. Ukazováčkem ruky ukázal mým směrem a zeptal se mě; ,,Jdeš tudy?‘‘
,,Jo,‘‘ odpověděl jsem a prohlížel si jeho zelený batoh.
,,Můžu jít s tebou?‘‘
Neodpověděl jsem nic. I on chvíli mlčel a jen se na mě díval.
Po chvíli pokračoval ve lhaní. ,,Čekám tady na autobus už hrozně dlouho a ono pořád nic nejede. Víš, vracím se domů z vojny a mám za sebou dlouhou cestu. Nemohl bych se u tebe napít trochu vody?‘‘
,,Proč nejedete vlakem?‘‘ zeptal jsem se ho.
,,Nemám rád vlaky. Jsou tak hlučné a obrovské. Nesnáším to pískání, když vlak přibržďuje a přijíždí na zastávku,‘‘ řekl mladík a otřel si rukou pot z čela tak agresivně, až si rozškrábal čelo poseté růžovými pupínky. ,,Dnes je opravdu horko.‘‘
Z kapsy své džínové bundy vytáhl hrst černých bonbónu. Natáhl ke mně ruku a řekl; ,,Dáš si hašlerku?‘‘
,,Máma mi říkala, že bych si od cizích lidí neměl nic brát,‘‘ řekl jsem mu.
,,Ani bonbón?‘‘ podivil se mladík a dal se do rozbalování.
,,Já nevím,‘‘ zabručel jsem.
,,Víš, že znám tvou mámu? Je teď v práci, viď?‘‘
,,Opravdu?‘‘
,,Opravdu,‘‘ řekl a v ústech cumlal bonbón. ,,Že máš teď rodiče v práci?‘‘
Pokýval jsem na souhlas hlavou.
,,A máma přichází domů z práce v kolik hodin?‘‘
,,Máma přijde domů až ve dvě.‘‘
,,Já bych s mámou potřeboval nutně mluvit.‘‘
,,Aha, no dobře, tak to se můžete za ní stavit v práci. Oni vám ji zavolají na vrátnici.‘‘
,,Nebudeme ji rušit,‘‘ řekl a podíval se na hodinky na svém levém zápěstí. ,,Ty dvě hodiny už na mámu počkáme, no ne?‘‘
,,Asi jo.‘‘
Mladík se opět rozhlédl kolem sebe a pomalinku vykročil mým směrem. Otočil se a řekl:
,,Tak půjdeme? Můžeme na mámu počkat doma. Já s ní potřebuju nutně mluvit,‘‘ usmál se.
,,Ty se mě snad bojíš? Pojď, ty hrdino jeden. S tvojí mámou se dobře známe.‘‘

Byli jsme už pár metrů od naší bytovky, když v tom se mladík zastavil u popelnice.
,,A tvůj táta doma není?‘‘ zeptal se mě a choval se podivně.
,,Ne, ten končí v práci až v pět hodin,‘‘ popravdě jsem odpověděl.
,,Dobře a nějaká tetička nebo sourozenec? Brácha? Sestra?‘‘
,,Nikdo doma není,‘‘ odpověděl jsem a nechápal jsem, kde se ve mně vzalo tolik ochoty, ale mladý muž vypadal, že se necítil nejlíp a já ho chtěl pozvat k nám domů.
Od dveří našeho bytu se držel zpátky a netrpělivě přešlapoval na místě. Na okamžik se vytratil z chodby a vyšel ven. Po chvíli se zase vrátil a sledoval mě, jak strkám klíč do zámku. Dvakrát jsem otočil klíčem a dveře byly odemčené.
,,Tady se musíte vyzout,‘‘ upozornil jsem ho. Mladík udělal, jak jsem řekl a sundal si boty. Zavřel za sebou dveře a ocitli jsme se sami na naší chodbě v našem bytě.
Stál na místě a zíral na mě. Potom se mě zeptal, jestli v bytě nemáme nějakou temnou místnost, do které by se mohl na chvíli sám zavřít. Chvíli jsem přemýšlel nad jeho otázkou. Do svého pokoje jsem ho zavést nechtěl. Řekl mi, že potřebuje místnost, kde je naprostá tma. Otevřel jsem před ním dveře do našeho šatníku, kde jsme měli naše boty a uložené oblečení na zimu. Nahoře v rohu byl jen malý několikacentimetrový, zadrátovaný otvor, kterým proudil vzduch z chodby do šatníku. Nahlédl dovnitř, pokýval hlavou, ale do šatníku nešel.
Přes malou kuchyň jsem ho zavedl až do obývacího pokoje, kde se posadil na křeslo a vedle sebe na koberec položil svůj batoh. Relaxoval a přitom se rozhlížel kolem sebe. Vůbec se nezajímal o ručně broušené sklo a zdobené vázy, které si moje máma přinesla z práce domů. Namísto toho si prohlížel naše rodinné fotografie. Bez ptaní jsem mu z kohoutku natočil do skleničky vodu a položil ji před něj na stůl. Sklenice s vodou se ani nedotkl. Jeho pozornost upoutala malá slunečnice v zelené vázičce, která vyplňovala prázdnotu našeho stolu. Obličejem se přiblížil k žlutohnědé květině a našpulil rty. Nepatrně kroužil hlavou a po směru hodinových ručiček svým dechem rozechvíval jeden okvětní lístek za druhým.
,,Věděl jsi, že se za sluncem otáčejí jen mladé slunečnice? Jenom poupata to dokážou. Ty staré slunečnice už musejí setrvat v té stejné pozici navěky, nebo dokud neshnijí. I u nás, lidí, je to stejné. Dokud jsi dítě, můžeš si vybírat směr. Pak už je na to pozdě,‘‘ řekl zamyšleně cizinec. Absolutně jsem nerozuměl tomu, co se mi snaží říct.
,,Řekl bych ale, že to květiny mají mnohem jednoduší, protože nemají žádné city,‘‘ dokončil myšlenku. Prohlížení slunečnice už ho omrzelo. Vstal prudce z křesla a přistoupil blíž k vystaveným fotografiím na poličce vedle našeho telefonu a starodávného gramofonu. Nejvíce ho zaujala fotografie, kde jsem byl společně vyfocený s kamarády před naší základní školou.
,,Taky jsem měl dřív takovou fotku,‘‘ řekl mladík a bříškem svého ukazováčku přejížděl jemně po fotografii.
,,To jsou moji kamarádi ze třídy. Ten nalevo je Martin a ten napravo se jmenuje Vojta.‘‘
,,A ty jsi uprostřed! Poznávám tě,‘‘ pousmál se mladík. ,,Máš štěstí. Já jsem nikdy takové kamarády neměl. Představ si, že mi moji spolužáci na fotografii začmárali obličej černým fixem. Chtěl jsem mít na svoje spolužáky nějakou památku, ale oni mě tam prostě nechtěli. Já vím, říkali mi, že se mnou se fotit nechtějí, ale já si nedal říct. Když pan fotograf říkal "sýr" a mačkal spoušť, vběhl jsem za ně…
a už jsem byl na fotce s nimi. Netrvalo to ale moc dlouho. Už ti někdy někdo fixem ze školní fotky vydřel obličej do černa?‘‘ zeptal se mě muž.
,,Ne,‘‘ odpověděl jsem. ,,Vy nemáte žízeň?‘‘
,,Cože?‘‘
,,Donesl jsem vám sklenici vody, tak jak jste chtěl.‘‘
,,Ach, ano! Voda,‘‘ řekl zasněně a sáhl rukou po vodě. Skoro to vypadalo, že vypil všechnu vodu ze sklenice na jeden lok.
Poděkoval mi a řekl: ,,Jsi hodný kluk. Víš, že mi připomínáš mého nevlastního bratříčka. Vypadáš přesně jako on, když byl malý. Máš moc hezké blonďaté vlasy. Velmi ti sluší.‘‘
,,Babička mi říká, abych se nechal ostříhat. Prý vypadám jako holka,‘‘ zavtipkoval jsem, ale muž se nesmál.
,,To vypadáš! Ten malej hajzl… taky tak vypadal,‘‘ řekl rozzuřeně cizinec. Dostal jsem strach
a nechápal jsem, o kom to vlastně začal mluvit a chtěl jsem okamžitě změnit téma.
,,Odkud znáte mojí mamku?‘‘
,,No, přeci z práce,‘‘ řekl.
,,Vy taky pracujete ve sklárně?‘‘ zeptal jsem se ho, ale vypadal duchem nepřítomně.
Chvíli neříkal nic, což mne ještě víc zneklidnilo. Začal se rozhlížet po obýváku a náhle řekl: ,,Tak proto máte všude vystavený to sklo.‘‘
Od té chvíle mi bylo jasné, že jsem udělal obrovskou chybu, že jsem toho neznámého muže pozval k nám do bytu. Pocítil jsem strach a nejistotu. Něco nebylo v pořádku.
,,Ty vážně nemáš žádné sourozence?‘‘ zeptal se mě a ponořil se zpátky do křesla. Já jsem stál jako zkoprněný a odpovídal na všechno, na co se mě muž zeptal. Chtěl jsem hrát o čas. Neustále jsem se díval na hodiny na zdi, ale máma měla přijít domů z práce nejdřív tak za hodinu a půl.
,,Jsem jedináček,‘‘ odpověděl jsem.
,,Taky jsem byl jedináček. Chtěl bys mít sourozence?‘‘
,,Asi ano. Možná. Já nevím.‘‘
,,Tak chtěl, nebo nechtěl?‘‘
,,Ano, chtěl bych,‘‘ odpověděl jsem rychle.
,,Já chtěl vždycky sourozence. Od té doby, kdy jsem začal bydlet u tety, jsem měl dvě starší sestry a bratra, který měl stejně tak modré oči jako ty.‘‘
,,To mohlo být prima,‘‘ řekl jsem bez přemýšlení.
,,Udělali mi ze života peklo!‘‘ zakřičel na mě hrubým hlasem. V ten moment jsem chtěl začít plakat, ale ovládl jsem se. Dostal jsem strach, že by mi mohl ublížit. Snažil jsem se myslet na mámu a tátu.
,,Už ti někdy někdo v noci strkal hlavu do igelitové tašky když jsi spal?‘‘
,,Ne.‘‘
,,Věř mi, že se z takového zážitku začneš pravidelně pomočovat strachy,‘‘ řekl tichým hlasem a přitom se na mě díval. Mlčky jsem stál na místě a sledoval z okna komín v dálce. Věděl jsem, že někde tam kde se tyčí vysoký komín, pracuje moje máma.
,,Taky se v noci počůráváš?‘‘ zeptal se mě tichým hlasem.
,,Ne,‘‘ odpověděl jsem nevědomky.
,,No jo! Ty už jsi velký kluk a ty se přece nepochcávaj! Tobě tvoje matka určitě nemusí dávat pod prostěradlo každou noc igelitovou plachtu,‘‘ řekl mladík. Vstal pomalu z křesla a přistoupil ke mně blíž. Trochu se ke mně naklonil a zeptal se mě; ,,Kde tady máte záchod?‘‘
,,Na chodbě. Hned ty dveře naproti zrcadlu,‘‘ řekl jsem.
Mladík pokýval hlavou, popadl svůj batoh a přes kuchyň prošel na chodbu.
Okamžitě jsem se rozběhl k telefonu a hledal číslo k mámě, nebo tátovi do práce. Možná, že jsem mohl vyběhnout ven z bytu, ale strach mi to nedovolil, nebo mě to v tu chvíli ani nenapadlo. Kolem telefonu se válely různé lístečky a poznámkové bloky s čísly. Netušil jsem, co přesně hledám. Stále jsem sledoval hodiny na zdi a srdce mi bušilo, jako by mi mělo snad každým okamžikem vyskočit z hrudního koše. Začal jsem listovat v úzkém bločku, kde měli rodiče zapsaná telefonní čísla. Bylo tam číslo na babičku, na tetu, na naše rodinné blízké, ale žádné číslo k tátovi, nebo k mámě do práce. Zoufalství a strach mě přiměl utéct z našeho bytu. Ta myšlenka, že se mi přihodí něco zlého, byla příliš skutečná. Proběhl jsem dveřmi do kuchyně, ale tam už stál přede mnou on a upřeně se na mne díval. Jednou rukou se přidržoval kuchyňské linky a v druhé ruce držel svůj ztopořený úd. Slastně si prsty přejížděl po špičce svého penisu, který mu čouhal z rozepnutého poklopce. Udělal krok blíž a přitom stále masturboval. Také jsem si všimnul, že má na nohou opět ty černé boty, které si na moje požádání sundal a nechal před vchodem na rohožce.
,,Nechceš se ho dotknout?‘‘ zašeptal muž.
Okamžitě jsem mu odpověděl, že nechci.
,,Už to nemůžu vydržet! Můžeš se ho dotknout, jestli chceš, nemusíš se vůbec stydět.‘‘
,,Já nechci,‘‘ řekl jsem. Třásl jsem se po celém těle. Neměl jsem kam utéct. Sevřelo se mi hrdlo, takže by bylo naprosto zbytečné začít křičet.
,,Promiň mi to,‘‘ zašeptal smutně. V tu chvíli mi připadal, že vlastně ani neví, co činní a jeho roztěkané oči vypovídaly o vnitřní zmatenosti.
,,Já jdu volat mámě!‘‘ zařval jsem na něj.
,,Ne, počkej! Bude to naše malé tajemství,‘‘ řekl a chytil mě za ruku, kterou pomalu vedl ke svému penisu. Okamžitě jsem se mu vytrhl a utíkal k telefonu. Zvedl jsem sluchátko a začal vytáčet číslo. Z našeho okna jsem se díval na komín v dálce a představoval si mámu, jak na druhé straně zvedá sluchátko. Muž stál pár kroků ode mě. Cítil jsem ten jeho hladový pohled.
Začal jsem mluvit do sluchátka. Představil jsem se pánovi na vrátnici a požádal ho, jestli by mě mohl přepojit na hlavní halu, kde pracuje moje máma. Dodal jsem, že je to velmi důležité. Podíval jsem se na cizince, který stál v našem obýváku. Zíral na mě a já na něj. Strach vystřídal pud sebezáchovy a zodpovědnosti. Uvědomoval jsem si, že ten člověk mi může ublížit a to já nechtěl. Jediné co jsem si v tu chvíli nejvíc přál, bylo opět spatřit moje rodiče.
Rukou jsem pevně stiskl telefonní sluchátko a řekl: ,,Ano pane, to je možné, ale pauza na oběd už skončila. Tak mě prosím přepojte. Děkuju, moc to spěchá!‘‘
Nebylo možné vzít to zpět. Cizí muž stál v našem bytě a já netušil, co se mu odehrává v hlavě.
V ten okamžik se mi jeho obličej zapsal do paměti. Mladík nedělal nic. Zhluboka jsem se nadechl.
,,No konečně!‘‘ zajásal jsem hlasitě. ,,Ahoj, mami. Kdy přijdeš domů? Udělal jsem obrovskou chybu,‘‘ řekl jsem ubrečeným hlasem.
Otočil jsem hlavou do strany a přede mnou bylo prázdno. Mezi dveřmi, které propojovaly obývací pokoj s kuchyní, už nikdo nestál. V telefonním sluchátku, které jsem tak úzkostně dlaní svíral, se ozývalo jen přerušované pípání, jelikož jsem se ani nikam bez správného čísla nedovolal.
Položil jsem sluchátko. Sebral jsem všechnu svoji odvahu a šel se podívat na chodbu, abych se ujistil, zda je muž skutečně pryč. Na své propocené pokožce jsem pocítil slabý závan vzduchu. Dveře do našeho bytu byly otevřené a já slyšel hlasy našich sousedů. Pomyslel jsem si, zda to nebyla jen strašná noční můra, která pro mě nakonec skončila dobře. Snad pouhá iluze? Nebyl jsem si jistý. Až do následujícího dne.

Potkal jsem ho hned druhý den, když jsem šel ze školy domů. Celý jsem zkoprněl, když jsem ho spatřil, jak stojí sám na zastávce se zeleným batohem přehozeným přes rameno a oblečen do riflové bundy. V tu chvíli mě ještě neviděl, ale já jeho ano. Všiml jsem si, že už na sobě nemá maskáčové kalhoty a ani ty těžké, černé boty, které nahradil za červené tenisky. Na vedlejší chodník jsem nepřešel. Pokračoval jsem až k němu a netušil, co se bude dít. Tak či onak, musel jsem kolem něho projít. Cesta domů vedla pouze přes něj.
Když mě zmerčil, nedíval se na mě stejně jako ten den před tím. Jeho tvář působila znaveně
a poklesle. Většinu času se díval do země a jen letmo se na mě podíval.
Stáli jsme naproti sobě. Mladík mě i tentokrát oslovil: ,,Řekl jsi to někomu?‘‘
,,Ne,‘‘ odpověděl jsem mu pravdivě.
,,Dobře,‘‘ řekl a pokýval hlavou. ,,Bude to naše malé tajemství, ano?‘‘
Nic jsem mu neodpověděl a jen nepřítomně sledoval projíždějící auta kolem.
,,Ano?‘‘ zvýšil svůj hlas.
Poslušně jsem mu řekl to, co chtěl slyšet a nikdy jsem ho už víckrát neviděl.

***

Opravdu nedokážu odpovědět ani sám sobě, proč jsem o tom neřekl rodičům. Proč jsem to neřekl mámě, když se vrátila ten den z práce. Mohl jsem jí vše povědět. Jak znám mámu, okamžitě by žhavila telefon a volala sousedům, kteří by zavolali policii. Jistě by mě můj táta ze strachu každý den vyprovázel ze školy domů. Hned následující den bych ukázal prstem na muže se zeleným batohem, co by tak nervózně přešlapoval na autobusové zastávce. Toho muže by jistě nedaleko od naší ulice někde zadrželi. Všichni by si na něj ukazovali prstem a časem by se z něj stal sledovaný pedofil se záznamem. Možná by šel na léčení, kdo ví.
Přemýšlím jen nad tou jedinou větou, kterou jsem nevyslovil, když se moje máma ten den vrátila z práce domů.
V tu chvíli jsem si stavěl v pokojíku z lega. Snažil jsem si tím vyčistit hlavu a postupně zapomínat. Z chodby jsem uslyšel hlas moji maminky: ,,Proč jsou otevřené dveře? Halo? Oskare, jsi doma?‘‘
,,Jsem v pokoji, mami!‘‘ zakřičel jsem.
,,Proč jsou otevřené dveře do bytu? Chceš snad, aby nás někdo vykradl?‘‘ rozčílila se. ,,Oskare, pojď sem!‘‘
Přestal jsem si hrát se stavebnicí a zvedl se z podlahy. Podle hlasu jsem věděl, že je máma v kuchyni. Stála přímo přede mnou, ale otočená zády ke mně. V ruce držela tašku s nákupem a druhou rukou se opírala o kuchyňskou linku, na kterou rytmicky poklepávala svými nehty. V tu chvíli jsem si pomyslel, že máma stojí úplně na tom samém místě, kde stál před chvílí on.
,,Můžeš mi vysvětlit, co se to tady stalo?‘‘ promlouvala ke mně máma otočená zády.
Neodpověděl jsem.
Otočila se ke mně čelem a ukazováčkem ruky poukazovala na černé kousky hlíny na linoleu.
,,Co se to tady dělo? Proč byly otevřené dveře a co ta hlína na podlaze? Vysvětlíš mi to? Chceš snad, aby nás někdo vykradl?‘‘
,,Zapomněl jsem za sebou zavřít,‘‘ odpověděl jsem klidným hlasem.
,,A co ta hlína?‘‘
Nepřemýšlel jsem nad odpovědí dlouho. Podíval jsem se mámě do těch jejích laskavých a milujících očí a řekl jsem: ,,To opravdu nevím.‘‘
,,Nevíš?‘‘ zamračila se na mě.
,,Nevím,‘‘ odpověděl jsem.
Máma nad mojí konečnou odpovědí jen zakroutila hlavou a zadumaná začala vybalovat nákup na kuchyňskou linku. Ještě jednou se zadívala na linoleum a pak řekla: ,,Tak možná táta přijel dřív z práce domů a nevyzul si boty. Kolikrát jsem mu říkala, ať mi nechodí po bytě v botách. Nemá smysl mu něco dokola opakovat,‘‘ povzdychla si máma. ,,Zase abych to po něm uklízela.‘‘
Přistoupila blíž, pohladila mě po tváři: ,,Zlato, přinesl bys mi prosím z šatníku smetáček s lopatkou?‘‘
Navždy jsem polknul větu, kterou jsem si přál vyslovit a jako hodný syn jsem udělal to, oč mne požádala.

Konec
PeopleSTAR (2 hodnocení)
Další příspěvky autora
Tak na líbání zapomeň
Odpolední sněžení vystřídal déšť. Venku počasí pod psa a z penziónu na náměstí n...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).