Nečekané setkání

Je noc. Venku je tma a za oknem bliká lampa. Chce se mi spát a tak se tomu nebráním. Zavřu oči a za chvíli se propadám do světa fantazie. Do světa, kde nejsou žádné zábrany. Najednou cítím chlad. Otevřu oči. Ale kde to jsem?
Posadím se na kovové posteli. Rozhlédnu se po místnosti. Vstanu, a po oprýskaných parketách bosa dojdu až k rozbitému oknu. Podívám se ven, a vidím jezero a les, na nějž se pomalu snáší mlha.
Uslyším vrznutí dveří. Vylekám se a rychle se otočím. Jdu ke dveřím, projdu dlouhou chodbou s oprýskanými stěnami a otevřu další dveře.
V místnosti není nic než blikající žárovka a rozbité zrcadlo na zdi.
Dojdu až k zrcadlu. Snažím se si nevšímat vrzání parket. Podívám se do zrcadla, ale nevidím sebe. Vidím tělo hubeného, vysokého, blonďatého chlapce s nádhernými modrými oči. Opatrně se dotknu toho obličeje. Do uší mě praští nepříjemný, otravný zvuk. Rozběhnu se zpátky ke dveřím, vběhnu do chodby. Je nekonečná. Jakoby se každým mým krokem prodlužovala. Zvuk sílí. Zpocená se probudím ve své posteli.
Celý den jsem jak tělo bez duše. Jsem tak mimo, že když přecházím přes přechod, nevšimnu si, že jede tramvaj. Ani hlasité zvonění tramvaje mě nevytrhne z mých myšlenek. Někdo mě zatáhne za límec a ztrhne mě stranou. Těsně kolem mě prosviští tramvaj. Otočím se, abych se mohla podívat do tváře toho, kdo mi zachránil život. A vidím hubeného, vysokého, blonďatého chlapce s modrými oči. Dívá se na mě, a já mám dojem, že ho znám už dávno. Obejme mě, a já se cítím celá.