Noční škola 1.kapitola 2/2

"Proč jsi to udělala?" Zeptal se.
"Chtělo se mi." Zavrtěla jsem hlavou. "Víte, jaký je to pocit, někoho zabít?" Zeptala jsem se.
Muž zavrtěl hlavou a podíval se mi do očí. Měl je tmavé, skoro až černé.
"Jasně, že to nevíte." Povzdychla jsem si a kousla si do rtu.
"Tak mi to popiš." Usmál se a zapsal si něco do notesu.
Podívala jsem se na něj zasněným pohledem. "Uklidňující pocit." Vysvětlila jsem. "Je to jako bych mohla udělat všechno na světě a přitom je toho tak málo."
"Navedl tě někdo, abys je zabila?" Zeptal se mě z ničeho nic a já na něj zamhouřila oči.
"Ne, proč by to někdo dělal." Nadzvedla jsem obočí. "Všichni je měli rádi."
"Tak proč ty ne?" Muž si prohrábl své hnědé vlasy a já tím poznala, že je nervózní.
"Vysvětlila jsem vám to. Byli na mě hnusní a nechtěli mě." Namítla jsem.
"Dobře." Povzdychl si.
Já dál seděla na židli a lízala lízátko, které chutnalo po malině a jablku. "Proč se mě na tohle ptáte, po tolika letech?" Zeptala jsem se, když jsem polkla chuť jablka.
"Proč ses s tím nikdy nikomu nesvěřila?" Odpověděl otázku.
Podívala jsem se na něj smutně. "Chtěla jsem na to zapomenout." Kdyby to jen šlo. "Ale nejde to."
Muž složil své brýle na stůl. Je bez nich mnohem hezčí. "Víte o tom, že vám to bez brýlí sluší víc." Usmála jsem se sladce a nevině.
Začal se červenat, ale stále zachoval tu svojí profesionální tvář, kterou jsem na něm milovala už rok. "Ted nemluvíme o mě, ale o tobě." Usmál se. "Co se s tebou děje Melanie?" Povzdychl si. "Byla si tak milá dívka, když jsme se potkali posledně." Zvedl se a já se začala točit na židli.
"Za to může to stáří." Lhala jsem. Vstala jsem a sedla si na stůl a slaďounce se na něj usmála. Přejela jsem mu rukou po rameni a olízla si rty. "Nikdy nevíte, co stáří udělá s člověkem." Naklonila jsem se tak blízko, až ze mě nemohl spustit oči. "Jenže…" odstoupila jsem a kousla si do rtu, "lidí se mění a tím myslím i vás." Vstala jsem a dala se ke dveřím. "Myslím, že se tady na psychiatrii uvidíme častěji." Zavřela jsem za sebou se smíchem dveře.

- - -

Lucasi, vem to. Dělej.
"Tady Lucas M." Ozvalo se mi v telefonu a já si konečně oddychl.
"Tu Owen. Mám pro tebe dobrou zprávu." Oznamuji a přejdu s telefonem k oknu a dívám se, jak Melanie mizí za domem.
"Tak mluv." Uslyšel jsem povzdechnutí.
"Melanie O'neonová."
"Co je sní?" Zabručel Lucas.
Podíval jsem se na fotku školy a pak pokračoval. "To je ta dívka, co před čtyřmi lety zavraždila své nevlastní rodiče." Ušklíbnu se.
"Vím, kdo to je." Zazněl naštvaný hlas. "Cos jí zas provedl?" Zazněl smích.
"Nic. Je naprosto v pořádku, jen jsem jí právě prověřil." Uklidňoval jsem spěšně Lucase.
"A co si zjistil?" Zazněl užaslý hlas. Musel být potěšen, že přibude nová ovečka do stáda.
"Zjistil jsem, že tohle je naše správná osoba. Vzkaž to Mery, ta bude štěstím bez sebe." Prozradil jsem ironicky a odstoupil od okna a pozoroval svou provizorní pracovnu.
"Takže můžeme to připravit?" Pokračoval Lucas a já se usmál.
"Určitě. Je připravená. Možná i víc, než by mněla." Domluvil jsem se a než stačil Lucas cokoliv namítnout, zavěsil jsem.
Položil jsem mobil na stůl a sedl si. Tohle je jen začátek. Opřel jsem se a položil si nohy na stůl. Melanie, ted přišel tvůj čas.
Drahá dívenka už vyrostla. Přišel i její čas, přejít do Noční školy.
Teš se Melanie O'neonová.
Peklo si pro tebe jde.