Noční škola 1.kapitola 1/2

"Narodila jsem se 8. září 1994. V ten den se něco stalo. Můj porod nebyl obyčejný, jak jsem si myslela. Něco se stalo a nikdo mi to nechtěl říct, do ted to nevím. Popravdě celý můj život není obyčejný. Jsem adoptovaná. Moji nevlastní rodiče mně ani nechtěly. Nikdy jsem jim nesměla říkat mami nebo tati. Nesměla jsem se přibližovat k jejím dětem. Nesměla jsem nic.

Žila jsem jako Harry Potter a to pod schody. Můj "pokoj" byl velký asi jako psací stůl a studený, jako já. Oblečení jsem měla po svých nevlastních sestrách a jediný můj majetek byl starý deník od mé matky. Tím myslím od matky, která mě porodila. Nikdy jsem nezjistila, jestli umřela nebo ne. V deníku to nepsala. Jediné co o ní vím, je to, že se jmenuje Charlotta." Povzdychnu si.

"V roce 2006 jsem něco provedla a do ted toho nelituji." Ďábelsky se usměji. "Bylo mi dvanáct, když jsme jeli z nějaké akce, kde moje starší sestry vystupovaly. Jela jsem v druhém autě. Byli zrovna Vánoce. Doma jsme už Vánoční stromek měly a sestry se těšily na dárky a já tušila, že budu opět sama pod schody. Nikdy jsem s nimi netrávila Vánoce." Vysvětlím. "Vždy mi daly nějaké cukroví, protože mě litovaly, a pak mě nechaly na pokoji." Pokračuji a zavrtím hlavou. "Byla jsem za to ráda." Usměji se.

"Se sestrami jsem nikdy nemluvila. Vím, jenom, že se jmenovaly Charlie a Maria. Obě byli ode mne starší o dva roky a byli si celkem podobné. Obě měly světlé vlasy a tmavé oči, ale povahu každá jinou. Charlie nikdy nevydržela v klidu. Maria byla její protiklad. Ona byla ta klidná a vyrovnaná v rodině." Prohrábnu si své blond vlasy a zasměji se.
"Jenže zrovna na Vánoce se to stalo. Poprvé jsem mohla s nimi strávit Štědrý den. Nečekala jsem to. Mohla jsem být aspoň v kuchyni a dívat se na ně, jak si užívají, ale i tak to pro mě něco znamenalo." Podívám se ven z okna. "Mohla jsem se dívat konečně na pohádky. Mohla jsem vidět šťastný konec."

"Poslouchám tě. Pokračuj." Řekl mi muž a já se na něj mile a trochu provinile usmála.

"Dívala jsem se na své sestry." Pokračuji. "Usmívaly se na mě, ale já se mračila. Nenáviděla jsem je. Je i rodiče. Všichni byli tak nafoukaní a chovaly se ke mně, jako bych byla jiná." Zavřu oči. "Ted už vím, že jsem v něčem jiná, ale předtím jsem to nevěděla. Byla jsem jen dítě, co touží po svobodě." Tentokrát se podívám přímo muži do očí. Měl je tmavé a vážné. Tvářil se zaujatě a naslouchal.

"Vždy jsem milovala tmu a horrorů se nebála. Nikdy jsem nechápala, co mé sestry vidí na ponících a jednorožcích. Svou rodinu jsem brala, jako zkoušku. Zkoušku, abych mohla být svobodná. Věděla jsem, co mám udělat." Zarazím se.

"Pokračuj Melanie." Pobídl mě.

"Vzala jsem nůž a zabila je."