Propast

Stojím na okraji propasti a dívám se dolů. Ne, nejsem nijak smutná a nejsem ani veselá. Jenom tam stojím, přemýšlím. Přemýšlím - ale nad čím? Vždyť mé myšlenky jsou smíchané jedna s druhou. Jsem tak zmatená. Co se to vůbec kolem mě děje? Kým vlastně jsem? Chci znát důvod, proč jsem se narodila. Chci vědět, jaký je můj cíl, mé poselství. Nějaký důvod to mít musí, nebo ne? A pokud ne, tak je život naprosté nic. Když vzhlédnu, vidím letící ptáky, kteří jako by křičeli mé jméno. Jméno? Mám vůbec nějaké to jméno? Už ani nevím, kdo jsem. Skvěle. Co se to se mnou jen děje, že je pro mne všechno zmatené?
Vidím slunce. Je schované za mraky, ale i tak vidím, jak paprsky dopadají na Zemi, na mě samotnou. Slunce. To je snad jediná stálá věc, které rozumím. Obrovská hvězda, která nám poskytuje světlo a teplo.
Podívám se dolů, do propasti. Temná propast zapomnění. Mám skočit? Co by se změnilo? Proč by se vůbec mělo něco měnit?
Sotva dýchám, lapám po kyslíku, ale moje plíce nefungují. Padám na kolena a hledím na jasné slunce. Doufám, že mi pomůže, ale nic. A pak.... Padám dolů. Padám dolů do té propasti, nade mnou svítí stále slunce a pak nic. Tma propasti mě pohlcuje. Tvrdě dopadnu na zem a vyrazí se mi dech. Mé tělo je ochrnuté. Už nedýchám. Nežiji. Jsem na dně propasti. V temnotě. A nemůžu nic vrátit.