O Pavoučí královně

Bylo, nebylo jedno panství uprostřed hor a temných lesů. Tam žil chudý pastevec a jeho dvě dcery, které zpočátku svého otce moc a moc milovaly. Vše se změnilo poté, co umírá jejich milující a starostlivá matka. Atmosféra se v rodině změnila, proudil okny chladný vzduch, nebe zatemnělé, jakoby plakalo, protože v okolí všechna radost umřela. Nejhůře smrt snášela mladší dcera Ariadna, celé noci proplakávala u ohně a hleděla do plamenů jako smyslů zbavená. Dlouhé roky takto trávila čas. Starší dcera Maria to přežívala velmi rychle, druhý den už byla chladná a toulala se v lesích jako za dob co matka žila. Otec už na pokraj lvích sil, a proto se u něj začalo projevovat čím dál větší šílenství. Postupem času Maria opustila domov a nemocný otec už nestačil jak na výchovu, tak i na práci na panství. Jednou v noci kdy hvězdy za mračny spaly, otec vtrhl do pokoje své nejmladší dcery, a bezdůvodně ji zavřel do sklepa. Ariadna tam přežívala dlouhé měsíce. Otec propadl alkoholu a šílenství a na půdě se jednoho chladného večera oběsil. Ariadna byla po jeho smrti volaná, avšak její trauma z matčiny smrti překonalo ještě něco horšího. Ve sklepení se odehrálo něco, co by ani Ariadna sama nečekala, s někým se v temnotě sklepa skamarádila. Bylo tehdy co, otec zoufalý naživu byl, do polévky malý pavouk vlezl, ale v tom momentě ho Ariadna chtěla lžící zabít, avšak v tom se ozval tichý, ale hluboký hlas „Nezabíjej mě, nech žít tvora, jenž ti dá moc, o které se ti jen mohlo zdát“. Ariadna vyděšením upustila lžíci na podlahu, a s údivem vzala malého pavouka do dlaně. Hladila ho po chloupkách a hleděla do sklepního okna, kde se zjevil měsíc. V ten osudný moment Ariadna získala schopnost, mluvit, ovládat i cítit city pavouků. Dům se změnil na pavoučí doupě plné pavučin a hedvábí. Nosila šaty černé dlouhé temné jak strm noci, také vlasy učesané jak mocná paní. Ariadna žila jinak než kdysi. Její zvláštní schopnost ovládat pavouky, dávat jim rozkazy mučit pomocí nich lidi, a šířit strach a zlo do okolí. Ariadna procházela každou noc lesem a připojovali se k ní další a další pavouci. Jednou však na procházce potkala vracející se ze světa starší sestru Mariu. Maria se strachem v očích pohleděla do černých očí temné Ariadny, a rozplakala se“ prosím vezmi mě zpět domů, nemám kam jít, prosím“. Ariadna její prosbu nevyslyšela, mávla dlaní a na Mariu se sesypalo hejno hrůzostrašných pavouků. Ariadna pozoroval beze slova či emoce jak její sestra, která ji v dětství ponižovala, umírá na cestě, kde stromy rázem uvadly, listí se v prach změnilo, nebe do černého závalu proměnilo. Roky plynuly jak voda a krajině se začalo říkat pavoučí doupě, nikdo se tam neodvažoval přijít, a kdo přeci jen už se nikdy nevrátil. Zlo se stínem pavouka se připlížilo až do malé vesničky za temným lesem. Lidé, začínaly říkat Pavoučí královna seslaná z temnot. Avšak ani tato vesnička nebyla ušetřena od smrti a utrpení. Její krutost a touha po moci se nedala zničit, ale našli se tací, kteří se tváří tvář, postavily, nikdo nepřežil. Vládla na trůně s pavoučího hedvábí obklopena armádou osminohých stvoření a tato vláda trvala dalších desítky let. Smrt ji však dohonila rychle, jak ona sama ani nečekala. Umřela sedět na trůně obklopena svými milovanými pavouky, kteří se začaly z okolí pomalu ztrácet. Časem utichlo všechno temno, nebe se vyjasnilo a začal nový den. Co se stalo s jejím tělem nikdo neví, protože nikdo se do starého domu, kde Ariadna vyrůstala, nechtěl ani na krok přiblížit. Tak skončil příběh Ariadny – pavoučí královny již dohnala smrt, které se tak nejvíce bála