Tam a zase zpátky

Bylo mi krásně, příjemně, teplo, neměla jsem strach, nebála jsem se ničeho, šla jsem dlouhou ozářenou cestou, možná byly kolem stromy, možná to byl tunel ... na konci jsem viděla to nejjasnější světlo ze všech, strašně jsem chtěla jít dál, strašně jsem se chtěla podívat k němu, co nejblíže, nezpomalovala jsem, vlastně ani nevím, jestli jsem šla nebo běžela, nevnímala jsem to, okolí bylo v pohybu, bylo takové rozmazané. Když už se zdálo, že jsem na konci, uviděla jsem něco jako oči, takové protáhlé jako by obličeje, nebála jsem se jich, bylo tam několik párů očí a několik obličejů, najednou jsem ucítila hlazení po pažích a tiché, velmi vlídné pozvání, pojď, pojď, pojď. Nevím, co přesně se v tu chvíli stalo, co mi dalo ten impuls, ale zastavila jsem se, padla jsem na kolena a ucítila na svých tvářích slzy, v tu chvíli jsem si uvědomila, kde jsem, že jsem někde mezi a pomalu odcházím. Že odcházím od těch, které tak miluji.
Plakala jsem a strašně, strašně jsem prosila, že ještě nemůžu jít, že se musím vrátit, že tady nemůžu nechat svoji malou holčičku...
Najednou jsem otevřela oči a nadechla se tak, jako bych posledních několik minut byla pod vodou. Podívala jsem se kolem sebe a uviděla zase několik párů očí. Všechny se na mne dívaly jako na zjevení. Tohle už nám nedělejte! znělo mi nejasně v uších, je vám dobře? Bolí vás něco? Dýchejte, uklidněte se, vše je v pořádku! Chytla jsem nejbližší ruku, kterou jsem uviděla a tiše řekla, prosím držte mne, nepouštějte mne, bojím se...