Operace pro záchranu světa

Z vlaku jsem vystoupil v malém skotském městečku Milngavie, kde začíná známá trasa West Highland Way. V severních etapách tato trasa začíná stoupat do Skotské vysočiny, aby pak procházela pustými náhorními planinami a odlehlými údolími. Mým cílem byla bohem zapomenutá část Skotska.
Nepatřím mezi nadšené turisty, kteří vidí smysl života ve spolykaných mílích. Vlastně jsem jejich pravý opak, narodil jsem se v Liverpoolu, který byl ještě donedávna považován za významné průmyslové centrum s druhým největším přístavem našeho impéria. Tuto cestu jsem podnikl jako jakousi léčebnou terapii, o jejímž výsledku jsem měl jisté pochybnosti. Za pár dní oslavím své osmnácté narozeniny a zatím si se svojí budoucností nevím moc rady. Před pěti lety mi zemřela matka, a od té chvíle šlo všechno od desíti k pěti.
Nevím přesně kolik mil jsem ušel, ale únava se pozvolna hlásila o svoje práva. Batoh na mých zádech začínal mít váhu několika pytlů cementu. Došel jsem k etapě, která začínala prudkým stoupáním k vrchovině. Zastavil jsem se a zapálil si cigaretu. Ve vzduchu bylo cítit jakési zlověstné napětí.
Dostavil se strach. Plíživý, ale neodbytný. Uhasil jsem cigaretu a vyrazil dál. Ticho vyvolávající tísnivý pocit bylo náhle přerušeno vzdáleným zahřměním. Na obloze se objevily husté šedé mraky. Pro zdejší oblast je typické pošmourné a sychravé počasí. Měl jsem s tím počítat.
Stále jsem stoupal do kopce, ale už dávno jsem musel sejít z hlavní stezky. Nevědomky. Čert ví proč. Pod nohami jsem měl jen samé výmoly a balvany. Překonával jsem je s urputnou umanutostí, jakoby mě někde nahoře přitahoval obrovský magnet. Naštěstí mraky zmizely a hřmění ustalo.
Dorazil jsem ke skalnaté hradbě, která se táhla kam až oči dohlédly. Zmocnila se mě panika. Budu se muset vrátit. Zcela jistě se někde přerazím. Ještě jednou jsem se zahleděl před sebe. Buď jsem měl halucinace, nebo čert, který mě přivedl až sem, se přestal pochechtávat a šel chrnět. Ve skále jsem uviděl malou průrvu, širokou asi pět stop. Došel jsem blíž a nahlédl dovnitř. Průrva byla zjevně průchozí. Udělal jsem první opatrný krok, pak další a další. Na jejím konci se přede mnou rozprostírala plošina velikosti fotbalového hřiště, uzavřená mezi skalní masiv. Začalo se rychle stmívat. Noc se neúprosně hlásila o svoje práva. Zoufale jsem se rozhlížel po nějakém úkrytu.
A pak jsem ho uviděl.
Několik desítek yardů ode mne stál masivní dřevěný srub. Napadlo mě, jakým způsobem sem asi byl dopravován stavební materiál. Ovšem v dané chvíli to patřilo k mým nejmenším starostem. Rozběhl jsem se ke srubu a zkusil kliku dveří. Nebylo zamčeno. Vytáhl jsem z batohu baterku a vešel. V úzkém kuželu světla se objevil velký dubový stůl, na kterém se vyjímala petrolejová lampa. Zapálil jsem sirku a opatrně ji přiložil ke knotu. Místnost zalilo tlumené světlo. U stolu stály dvě židle, v pravém rohu dvoudílná oprýskaná skříň, nalevo se třpytila kovová postel. Zařízení jednoduché, leč účelné. Kdoví komu patří. Za chvíli sem nakluše nějaká šílená rodina a rozseká mě na kusy. Únava však byla silnější než jakékoliv chmurné představy. Z batohu jsem vytáhl spacák, rozložil ho na posteli a za chvíli usnul jako příslovečný špalek.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale náhlé probuzení provázel stejný pocit strachu, jaký jsem měl již na začátku své cesty. Zvolna jsem přejel kuželem světla z baterky celou místnost, ale nic se nezměnilo. Asi zlý sen. Jenomže to jsem právě udělal účet bez hostinského.
Dveře skříně se začaly skřípavě otevírat. Do místnosti ze skříně vylézal chlápek. Obyčejný, plešatý chlápek středních let v konfekčním obleku. Pokud jste sami v horách v opuštěném srubu a ze skříně vám vyleze člověk, rozhodně vás to neponechá chladnými. Chtěl jsem řvát hrůzou, ale nemohl jsem se sebe vypravit ani hlásku.
Muž za sebou pečlivě zavřel dveře, jako by právě opouštěl luxusní vozidlo a nikoliv starou oprýskanou skříň. Usadil se na židli proti mně.Ve tváři měl zvláštní povýšený výraz, když mě oslovil:
„Přeji pěkný dobrý den, případně noc, teď přesně nevím, jak na tom jsme. Kde jste se tady vzal?"
To byla přesně ta otázka, kterou bych měl spíše položit já, ale začal jsem jen nesouvisle koktat o své dovolené, cestě, dešti, ale ho to evidentně příliš nezajímalo. Zřejmě jen řečnická otázka. Klidně se posadil na židli a zamyšleně na mě hleděl. Pokusil jsem se o přátelský úsměv a v kapse pro všechny případy nahmatal svůj zavírací nožík.
„Už jsem si myslel, že nejste z tohoto světa…", zkusil jsem zažertovat
„Myslel jste si to naprosto správně," odpověděl.
Chlápek se zvedl ze židle a přistoupil ke skříni. Pokynul rukou: „Otevřete ji."
Udělal jsem, co po mě chtěl a najednou jsem nehleděl do nitra skříně, ale do nekonečného prostoru vesmíru a třpytu hvězd.
„Už chápete?" otočil se ke mně.
„Ne, nechápu vůbec nic."
„Je to časoprostorový tunel."
„Děláte si srandu?"
Nevím proč, ale najednou jsem si byl zcela jistý, že ten člověk, či co to je, moc dobře ví, o čem mluví. Znovu se na chvíli zamyslel a pak odevzdaně mávl rukou. „Trochu si popovídáme. To, co vám řeknu, vám stejně nikdy nikdo neuvěří."
-----
Po břehu obrovské řeky kráčela nevelká tlupa menších postav s tmavě zbarvenou pletí. Jejich oči byly hluboce zasunuty do lebky, které dominovaly dva velké nadočnicové oblouky. Tělo pokrýval řídký porost chlupů. Tyto bytosti se stěží daly nazývat lidmi, ale zvířecí říši již také nepatřily. Jejich chvíle poznání měla brzy nastat.
Tlupa se zastavila u několika tropických stromů a jejich ruce lačně sáhly po chutných plodech. Když se nasytili, dal vůdce tlupy několika prudkými pohyby pažemi pokyn k další cestě. Jedna postava začala zůstávat pozadu za tlupou. Přírodní smysl ji varoval, takto jí hrozí mnohem větší nebezpečí. Již mnohokrát se stalo, že některý osamělý člen tlupy se stal snadnou kořistí dravé šelmy. Jejich ruce ještě neuměly vzít kámen, či kus klacku a použít ho k obraně. Ona měla každým dnem porodit svého prvního potomka. Celý její strach se soustředil do jediného zoufalého skřeku. Vůdce tlupy zastavil a také ostatním dal pokyn k odpočinku. Žena, ke které již měla mnohem blíž než k samici, posbírala poslední zbytky sil a tlupu dohnala. Blížila se noc. Přitiskli se jeden ke druhému a pozvolna upadali do strnulého spánku. Na úsvitu přišly na ženu porodní bolesti. Odvlekla se do nedalekých křovin, aby tam porodila své dítě. Pak je k sobě pevně přitiskla a po chvíli usnula. Od protějšího stromu se odlepil stín. Tvor v lesklé kombinéze vzal dítě z její náruče a z brašny vytáhl podlouhlý válec s ostrou jehlou. Hrot zapíchl do pravé ručky dítěte a stiskl píst. Dítě opatrně vrátil matce.
Ubíhala léta a život tlupy se neměnil. Jen občas narazili u vody na jinou tlupu a pak došlo k pořádné bitvě. Z dítěte Zrozeného tenkrát na úsvitu se stal mladík. Jednoho dne, aniž věděl proč, zvedl ze země kámen. Impulsy v mozku dávaly jednoznačný příkaz. Pochopil a hodil. A potom znovu a znovu až zasáhl cíl. Nyní již věděl, že se druhé tlupy nemusí nikdy obávat…
---
"To, co jste mi teď vyprávěl, je jako z nějaké knihy. Víte, co je kniha?", zeptal jsem se trochu jedovatě. Taky jsem chtěl mít chvíli navrch.
Samolibě se usmál: „Jistě, vaše knihy jsou skvělý zdroj našich informací. Tedy, mimo jiné užitečné zdroje."
Podíval jsem se na jeho konfekci. Jeden drobný detail tady nehrál.
„Vy ale žádnou kombinézu nemáte, to už jste se aklimatizovali?"
„Vy pořád nechápete všechny souvislosti, mladý muži," kroutil otráveně hlavou, „naše rasa se dokáže vzhledově přizpůsobit. A od vás se zase tak moc nelišíme. Jen v drobnostech. V kombinézách se pohybují naši bioroboti, jejich řídící jednotky musí být chráněny, a kombinéza navíc umožňuje, aby se v případě nutnosti zneviditelnili. Naše vyšší rasa, tady provádí výzkum a tipuje budoucí zájmové osoby. Nemusíme se pohybovat v žádných skafandrech.“
S jeho vyšší rasou mě rozhodně naštval. V tom svém obleku vypadal spíš na podomního obchodníka s deštěm. Pokusil jsem se o ironický tón:
„Takže vy dokonalí a báječní jste před miliony let napochodovali na naši planetu a zasáhli do vývoje našeho druhu. Ó jak jsme vám neskonale vděční."
„V podstatě máte pravdu," odseknul, „domněnka ohledně uspíšení vývoje vašeho trapného druhu je sice do jisté míry správná, ale obávám se, že vše je trochu jinak, než si představujete. Raději poslouchejte dál".
---
Na koni seděl nevysoký muž. Co se mu nedostávalo na výšce, nahrazovalo obrovské ego. Zamyšleně si třel nepatrnou ranku na pravé ruce, kterou měl, pokud si pamatoval, vlastně již odjakživa. Po chvíli se k němu připojil druhý jezdec. „Máme hezký den, viďte, poručíku Bonaparte."
---
V kuchyni stál muž a nervózně pokuřoval. Jeho žena ve vedlejším pokoji sváděla svůj krásný boj nastávající matky. Muž najednou uslyšel dětský pláč, odhodil cigaretu a vběhl do pokoje. Lékař si právě uklízel své nástroje. Otočil se a přátelsky se usmál:
„Máte syna, gratuluji."
Šťastný otec se vrátil do kuchyně. Náhle se rozhodl. Musí se přece pochlubit svým přátelům.
Žena ve vedlejším pokoji klidně oddechovala. Ke kolíbce přistoupil tvor v lesklé kombinéze. Vytáhl podlouhlý válec a hrot zapíchl do pravé ručky dítěte. Měl v tom již praxi. V minulosti prováděl tento úkon již nesčetněkrát. A provádět ho bude i v časech nadcházejících. Tak dlouho, dokud bude třeba.
V hostinci mezitím novopečený otec objednal první rundu.
„Na zdraví mého syna. Bude se jmenovat Adolf!"
---
Najednou jsem pochopil, co mi ten Kdovíodkud vlastně povídá. Vyskočil jsem od stolu a vztekle kopl do jeho skříně. Přivandrovalec se zatvářil značně rozmrzele. Ukázal jsem na něj prstem a s důrazem na každou slabiku ze sebe vypravil:
„Vy jste ale zkurvená civilizace. Takže všechny ty války je vaše práce?"
Opět jsem spatřil samolibý škleb. „Všechny ne, jenom ty zásadní. Máme možnosti, které si ani nedovedete představit. Ale v jedné věci jsme omezeni. Dokážeme u některých vašich vybraných jedinců aktivovat agresivní gen, nic víc. Zbytek zůstává na vás. V zásadě na váš vývoj ani myšlení nemáme žádný vliv. Zatím. Ovšem, co není, může být. Pro nás je důležité datum, podle vašeho kalendáře, 16.července 1945. Dál už to půjde samo."
To datum zná každý. Vždyť od nejničivější války uběhlo teprve patnáct let. Den, kdy vybuchla atomová bomba. Chlápek moje úvahy potvrdil: „Pro nás krásný okamžik. Tlakové vlny z vaší extrabomby se šířily po celé galaxii a i dále."
„Ale proč,“ hledal jsem odpověď. „Proč??"
Jeho oči zazářily fanatickým leskem. „Naše planeta umírá a ta vaše je ke kolonizaci přímo ideální."
„A to se vám vyplatí, čekat milióny let, než se lidstvo vzájemně zlikviduje?"
„U nás je to s časem trochu jinak. Vaše miliony let jsou pro nás jen několik generací. Navíc můžeme s časem manipulovat. Ale teď, když jste se dopracovali k atomové bombě, to půjde podstatně rychleji."
Jeho odpověď byla sice zdrcující, ale nějak to nedávalo smysl. Proto jsem namítl:
„Po morální stránce jste někde na nule, ale zřejmě budete na značné technologické úrovni. Tak proč nás jednoduše nezlikvidujete sami?“
Poprvé z jeho tváře zmizel samolibý výraz. „To není tak jednoduché,"odpověděl, "je zde problém Poutníků."
„Poutníci? Co má zase tohle znamenat?"
„Poutník a jeho…jak bych to vyjádřil…družina jsou bytosti, jejichž podstatu a smysl bych vám těžko vysvětloval. Nejblíže k tomu bude asi váš Bůh, ale je to velmi nepřesné, nemáte vhodný pojem. Vždyť jste jen nižší rasa. Nicméně zůstává faktem, že vaše zničení by nás mohlo přijít pěkně draho. Poutníci totiž z jakéhosi, nám neznámého důvodu, považují právě vás za nejvyspělejší rasu. Přes všechny vaše nedostatky."
„A vychovávat z nás potencionální sebevrahy, to dovolují?"
„Ne," odvětil už klidně, „ale oni o naší činnosti na této planetě nic neví. Domnívají se, že vaše válčení je jen přechodnou etapou."
Nejsem žádný rváč, ale neovládl jsem se. Chytil jsem ho za klopy, cloumal s ním ze strany na stranu a syčel mu vztekle do obličeje: „Mohli jste ovlivnit hodně válečníků našeho světa, ale lidé se budou ubírat jinou cestou. Kromě generálů máme také básníky, malíře, spisovatele a milióny obyčejných lidí, kteří věří v krásu světa. A máme taky hudbu, o té něco málo vím…"
Tiše mě přerušil: „Nemáte šanci."
Prudkým trhnutím jsem otevřel dveře skříně a nechtěného návštěvníka doslova vhodil dovnitř. Jako když vyhazujete pytel odpadků. Zmizel v temném nekonečném prostoru.
Venku začalo pomalu svítat. Musím se rychle vrátit domů.
Hned po svém návratu jsem se s podivným zážitkem svěřil dvěma svým kamarádům, se kterými jsem před rokem založil hudební skupinu. Vykládat tento příběh někomu jinému by mé kariéře, ať již bude jakákoliv, příliš neprospělo. Kupodivu mi uvěřili a postupem času jsme také začali vypracovávat svůj vlastní plán. Podle svých možností a schopností. Pokusíme se podstatné věci sdělit hudbou a texty. Zpočátku se zaměříme jen na lásku, pak se uvidí. Možná nás alespoň trochu bude slyšet. A když neprorazíme my, přijdou po nás jiní, kterým leccos naznačíme. Mám také rád film. Před třemi roky jsem viděl skvělý snímek, který mě hodně oslovil. Jmenoval se Stezky slávy. Natočil ho mladý americký režisér Stanley Kubrick. Možná si jednou dodám odvahy a nabídnu panu Kubrickovi část svého příběhu. Třeba tu s tlupou opolidí. Snad slavnému režisérovi nebude vadit, že ho osloví někdo v uměleckém světě zcela neznámý.
Jmenuji se Paul Mc Cartney, moji přátelé jsou John Lennon a George Harison. Nyní hledáme bubeníka. Náš plán jsme nazvali Operace Beatles.

mirek.prosecky@seznam.cz