POSLEDNÍ FOTKA

Moje rozhodnutí najít matce tatínka, o kterého v dětství přišla, byl pořádný úlet. Po válce ho zavřeli, to byla máma ještě malá a pak svého otce už nikdy neviděla. Babička se jednoho dne prý sbalila a i s malou dcerkou, mou mámou, se odstěhovala. Nečekala ani na to, až se děda z vězení vrátí. Mámu, když vyrostla, nabádala, aby dědu nikdy nehledala. Prý se rodina obejde i bez něj. Viděla jsem ale na mámě celý život, že ji to trápilo. A tak jsem se rozhodla, že jí najdu tátu. S takovým přesvědčením jsem usedla na vlak do obce, kde se děda narodil. Vedle mě se usadila dívka, se kterou jsem se dala do řeči. Ukázalo se, že je to dcera hospodského z dané obce. Slovo dalo slovo, a já se tak dostala k důležité informaci, kam se po návratu z vězení děda odstěhoval. Ulici v malé obci na jihozápadě Čech jsem nehledala dlouho. Na zvoncích činžovního domu ale dědovo příjmení nebylo. „Hledáte někoho?“ ozvala se stará paní z okna nad mou hlavou. Vyslovila jsem dědovo příjmení. Stařenka se nedůvěřivě zeptala, kdo jsem. „Jeho vnučka!“ Podle výrazu, který nasadila, bylo vidět, že nevěří ještě víc. „A koho jste dítě?“ „Jeho dcery Olgy.“ Zalapala po dechu a pak mě pozvala dál. Byla to poslední dědova přítelkyně. Dávno prý zemřel, ale hodně jí o své ztracené rodině vyprávěl. Vtiskla mi do ruky poslední dědovu fotografii a já se, omámená vším, co se během dne událo, dopotácela zpět na nádraží a usedla do vlaku. A jím jela rovnou k matce, abych jí předala dárek nad dárky – dědovu fotografii. Maminka pod vlivem dojmů došla k názoru, že se chce s přítelkyní svého otce setkat. A tak jsme se za dva dny vydaly zpátky. Nikdo už neotevřel. Sousedé mi řekli, že paní ještě ten den, kdy jsem u ní byla, zemřela. Byla opravdu moc stará. Poslední týdny už prý jenom seděla od rána do večera u okna, jako by někoho vyhlížela… „To čekala na tebe,“ konstatovala máma cestou zpátky. „Abys mi dala tu fotku mého táty. Je jediná, kterou mám…“ Zdroj Facebook - Paranormální síly a jevy.