PROKLETÝ REMÍZEK

Můj tatínek byl vášnivý houbař. Stejnou vášeň sdílela i jeho vnučka Anička, dcerka mojí sestry. Děda jí pořídil košíček, kapesní nožík rybičku a naučil ji s ním zacházet. Babička a Aniččina maminka z toho měly málem infarkt, ale děda byl přesvědčený, že správný houbař musí být řádně vybavený.
Naši rodiče každoročně jezdili na houbařský víkend k maminčině sestře do Českého ráje. Maminka se těšila na rodinu, tatínek na houby. Přípravy ovšem zůstávaly převážně na mamince. Musela nachystat zavařovací sklenice, víčka a obstarat všechny nezbytnosti. V Českém ráji se totiž čerstvě nasbírané houby rovnou zpracovávaly a zavařovaly.
Když pak tatínek všechno naskládal do Škody 120, vypadal vůz jako pojízdná konzervárna. Maminka byla vyřízená, tatínek zářil štěstím.
Jednoho roku si Anička vyprosila, že pojede s nimi. Vždyť už jí bylo deset let, mohla na výlet s babičkou a dědou jet, i když její maminka měla práci a musela zůstat doma.
Jelo se.
Hned ráno děda naložil Aničku do škodovky a vyrazili spolu do lesa. Houby rostly na každém kroku, košíčky se postupně plnily a oba byli ve svém živlu.
Kolem poledne se usadili na mýtině, odložili košíčky a vytáhli svačinu. Anička se akorát zakousla do řízku, když děda zahlédl nedaleký remízek. Ha, tam ještě nebyli!
A přišlo jedno z těch fatálních rozhodnutí, na které člověk v životě nezapomene.
„Aničko, pěkně tady seď, dojez si řízek a nikam nechoď. Já se jenom podívám támhle dopředu a hned se za tebou vrátím.“
Anička poslušně přikývla.
Děda zmizel v remízku.
A tam se mu otevřelo houbařské nebe.
Ryzce! Kozáci! Křemenáče!
Chvíli klečel, pak po čtyřech prolézal smrčky a neustále sbíral jako o život. Když vysbíral všechno, co tam bylo, zamířil k autu. Pečlivě uložil houby do kufru, nastartoval a odjel.
Naprosto spokojený a s blaženým pocitem, jak se mu dneska krásně zadařilo.
Když dorazil k příbuzným, otevřel kufr a vítězně zvolal:
„Holky, koukejte! To bude v zimě žraso!“
Maminka si prohlédla bohatý úlovek. Pak nakoukla do auta.
„A kde máš Aničku?“
Ticho.
Děsivé ticho, při kterém člověku během tří vteřin proběhne před očima celý život. Od narození přes první školní den, první pusu, svatbu a nakonec se objeví i představa blížícího se rozvodu a možného vlastního pohřbu.
„K*RVA, DO P*DELE PRÁCE!“
Skočil do auta a mazal zpátky.
Mezitím Anička poslušně seděla na pařezu.
Nejdřív dojedla řízek, potom dopila čaj. Pak už jí to začalo být divné, tak na dědu volala. Když neodpovídal, pískala. Když se pořád neozýval, usedavě se rozplakala.
Ale nikam nešla. Děda přece říkal, že má sedět a čekat.
Naštěstí si jí všimla kolemjdoucí houbařka. Z uplakané holčičky se jí postupně podařilo dostat, že do lesa přišla s dědou, který někam odešel a nevrátil se.
Po chvíli vyptávání se ukázalo, že paní zná Aniččiny příbuzné a dokonce bydlí ve stejné vesnici.
A protože měla nedaleko zaparkované auto, naložila Aničku i s košíčkem a odvezla ji rovnou k příbuzným.
A tak se Anička dostala šťastně domů.
Babička ji objala a zachránkyni zahrnula tisícerými díky.
A čekalo se na dědečka.
Zatímco Anička v kuchyni spokojeně dlabala polévku, babička nasupeně přemýšlela, jestli toho svého dědka jenom zmrzačí, nebo ho rovnou pošle do penálu.
Ten, když se po dlouhém, zoufalém hledání vrátil, vypadal, jako by během těch několika hodin zestárl o dvacet let.
„Je to v prdeli! Nenašel jsem ji! Jedu na policajty!“
„Anička už je doma,“ oznámila mu suše babička.
Děda vběhl do kuchyně.
Tam seděla jeho vnučka, umytá, najedená a naprosto spokojená.
Jakmile ho spatřila, radostně zavolala:
„Dědo! Mám v předsíni plný košík houbiček. Bylo to super, zítra pojedeme zas!“
Děda se chytil futer.
Kolena se mu podlomila a pomalu se začal sunout k zemi.
Nedosunul.
Babička ho stihla zachytit. Ale nebyla to záchrana, jak by se mohlo zdát. Zachytila ho a odtáhla na zadní dvůr.
Co se tam přesně odehrálo, nikdo neví. Ale kolegům v práci tvrdil, že ten červený obtisk na obličeji mu způsobila zrádná větev, když byl v lese na houbách…Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne.....