Poslední město

Poslední město

Nad hlavami tisíců Kiiwuanských mužů a žen se vznášel neviditelný a tichý přízrak smrti. Les před obrovskými hradbami byl holý, ale podzim je, nesvlékl z listů, byl to oheň elfů oheň války, která sužovala mnoho národů mnoho ras, jenž trpí pro své staré i mladé. Vzduchem se, proháněly místo ptáku ohnivé kameny ty narážely do všeho, co se jim postavilo do cesty, domy padaly, jako déšť pomalu se schylovalo k velkému vítězství i k nejhorší porážce v historii celého světa. Kdysi zelené pole nyní zčernalo. To černé zbroje elfů zahalovaly úrodnou a ne na dlouho svobodnou zemi. Kiiwuanské město Kov´Kal bylo největší celého tehdejšího světa a obří hradby, byly obehnány kolem města. Měly rozpětí pěti kilometrů a právě na těch prostorech stála armáda, strach z elfů, byl tak mocný, že i banditi loupežníci a různé obávané klany se přidaly na stranu dobra, vytvořili tak desetitisícovou legii za pomocí uprchlíků a vojáku z jiných dávno zaniklých království Mone, Alon, Vilonug a Casten. „Jak to vypadá?“ otázal se sedmý velekrál Macon Dogujnul Epiklef Wulfri ve zláté zbroji. „Jsou připraveni, ale obávají se porážky.“ Sklopil oči důstojník. Macon neodpověděl, chvíli čekal potom, pozvedl hlavu a promluvil. „Pokropíme je šípy, jakmile všichni uvidí, jak se největší armáda hroutí pod salvou šípu, morálky bude na rozdávání.“ Potměšile se usmál, avšak ihned nastavil vážný pohled a rozkázal. „Vydejte rozkaz k palbě.“ Důstojník přikývnul, udělal znamení rukou v mžiku si všichni vytáhli luk a z toulce šíp. „Pal!“ zaryčel takovou silou, že ho zřejmě slyšeli i elfové jelikož se černá brnění proměnila na stříbrné štíty ve zlomku sekundy to, ale nemělo žádný obranný účinek desítky řad se skácely k zemi, na hradbách propukl radostný povyk a přitom si nikdo z nich neuvědomoval, že přesně na druhé stráně v kolosálních přístavech se vyloďují stovky vojáků, jenže to se za chvíli dozvědí.
„Uzavřete bránu!“ křičel zoufale zkrvavený voják, pomalu se plazil a nechával za sebou krvavou stopu, „Uzavřete….“ Jeho hlava padla k zemi, na jeho zádech se zaleskly dýky. Elitní zabijáci Noberského impéria, vyskočili na hradbu a velice potichu se vyzdvihávali vzhůru. Jedna stráž horečně uzavírala bránu ta druhá, troubila na roh v jednom okamžiku, vyskočili zabijáci na stráže v tom druhém, přiběhly desítky stráží to, ale nijak nepomohlo, cvičená elita si jen pohrála. Hradbu zaplavily proudy krve a padající těla. Ve chvíli kdy poslední padl na zem postoupil vrah k otevíracímu mechanismu jen ledabyle mávnul rukou, brána se otevřela teď už tisícovka vojáku se prolila vstupem přímo do města. Křik se nesl ulicemi děti trnuly hrůzou stateční muži bránící své rodiny beze zbraně i se zbraní beze zbroje i se zbrojí neměli žádnou šanci, krve bylo víc než v moři, všichni utíkali nebo umírali. „Všechna obrana! Stáhněte se!“ řval generál Kalob, během krátké události byla půlka města v plamenech jediné, co oheň drželo na uzdě byl chrám svatých, který odděloval hořící půlku od té druhé.
Posel běžel z posledních sil těžce oddychoval a když se zastavil, u přes sto metrů vysoké hradby div že neomdlel, sebral poslední síly ze svého těla ruce dal mírně za záda, ruce sevřel v pěst v jeho pěstích se vytvořila modrá energie tu vypustil ta ho vymrštila nahoru, ostrý vítr ho řezal do tváře, lehce přistál na kamennou dlaždici, „Pane!“ křikl. Macon se otočil, „Co se sta…..“ v okamžiku kdy se otočil, spatřil černý dým stoupající ze severní části města. „u Anugi!“ padl na kolena „To je konec.“ Ozval se voják za králem. „Ne to není konec!“ znovu se postavil „Sedmá a pátá legie do pohybu běžte jim tam pomoct! My zahájíme útok.“ Osm tisíc mužů se vydalo na sever. A za moment vypuklo peklo nebe zrudlo dým, krev, oheň, kameny, šípy a těla to jediné bylo k vidění. „Palte! Třetí regiment přesunout k bráně!“ chrlil ve válečné vřavě Důstojník Hemoz. Padesátka beranidel si razila cestu bránou. „Katapulty miřte na ty beranidla!“
„ Zdravotního mága!“
„Pomoc…… pomoc.“
„Rychle sem situace je zoufalá prosím pomozte nám.“
„Sakra moje noha to bolí pomoc!“
„Přesuňte se na stanoviště!“
Macon byl naprosto v šoku nedokázal nic než jen přihlížet i přes helmu šli vidět jeho vyděšené oči. Z nepřátelské strany se zvedla další salva katapultů tohle již slavné básněmi opěvované hradby se celé zhroutily k zemi a s nimi i král a jeho armáda.
„Sedmá a pátá legie k vašim službám!“ salutoval velitel. „ Situace je tady hrozná musíme vytvořit linii u každé ulice, nějak ty vrahy na chvíli zdržet jasné?!“
„Ano pane, tak chlapi pošlete to dál a splňte rozkaz!“ vojsko se beze slova rozestupovalo do každé ulice vstoupila padesátka mužů. „Už jdou!“
„Připravit štíty!“ tahle slova se rozléhala všemi otvory. Jako černé ocelové moře se elfové blížili ke svému cíli, tvrdé nárazy do řad otřásly zemí v ulicích vypukl tvrdý a nelítostný boj, ocel řinčela a vojáci na obou stranách padali jak poražené stromy. „ Nemáme šanci, potřebujeme posily!“ otočil se velitel Fivuni na generála. „Zatím není nic jisté vyčkáme až přijde posel z jihu.“
„No budiž.“ Odfrkl si. Situace byla vážně zoufalá, ale hrdí Kiiwuané se nevzdávají ani neutíkají ti buď žijí nebo umírají. Pod silným náporem ohně padají budovy na elfy, je to pro ně, však postradatelná pěchota. Elfy nezajímá kolik, ztratí věrných mužů a žen na bojišti to jediné co je táhne, jest vítězství. Náhle se z nebe vyrojilo stádo blesku, jenže nebyly přirozeně vytvořené to magie. „Mágové z věže!“ poskočil v prachu sutin Fivuni. Na nejvyšší věži celého Kov´Kalu se tyčili mágové a jeden po druhém seskakovali dolů bylo jich oproti tisícovým legiím málo ale, zato měli sílu obrovskou sílu magie darovanou od bohyně Anugi. Blesky se zdržovaly na obloze ve chvíli, kdy se poslední mágové dostali na zem blesky vyrazily k řadám elfů probíjející se zástupem. Když muži Kiiwuské říše spatřili zubožená těla Noberských elfů zmocnila se jich zběsilá naděje začali zpívat staré písně o bozích a tomto městu, rozeběhli se naproti ocelové temnotě. „Za svobodu za Macona za říši Kiiwu!“ dral ze sebe mocným skřekem Fivuni a spolu s generálem Kalobem se vydali na pomoc svým mužům ve zbrani. Zběsilost a naděje nepomohla k znovu zvrácení výsledku bitvy naopak šli k zemi rychleji, ale nechávali za sebou početné škody. „Musíme je držet dál od věže, pokud ji ztratíme válku prohrajeme a bude konec!“ zoufal Kalob. „Možná prohrajeme i přesto válka půjde dál, budeme bojovat do posledního pane!“ křičel na Kaloba Fivuni. „Vy to nechápete, pokud zničí svět magie už tady nebude tam nahoře je nejsilnější zdroj magie musíme ho ubránit jinač si začneme válku s bohy!“ ukázal na nejvyšší věž prstem. „Rozumím, pane. Zdržte je dál od té věže!“ mával Fivuni.
Macon skoro neviděl těžce oddychoval, sáhl rukou pod ramenní plát vytáhl ji celou od krve. Všichni zmateně pobíhali, někteří bojovali, někteří utíkali. „Stáhnout! Rychle pryč!“ křičel kdosi za Maconovými zády. Těžce se otočil k jeho údivu to byl statečný Dolmoir jeden z těch, který by se nikdy nevzdal a raději by zemřel, než aby dopustil zkázu své rasy. Macon zřejmě usoudil, že je lepší se stáhnout, Dolmoir mu pomohl na nohy. „Tak pojď starý brachu.“ Vzal ho za paži a běžel s ním k nejbližším kasárnám. „Máme vypustit Fejory? „
„Ano.“
Velká vrata kasáren se otevřela, ven vyběhli obrovská zvířata, jejich šupinatá kůže byla tvrdá jako ocel, na nose naostřený dlouhý roh, kopyta byla taktéž pokrytá šupinami v očích jim žhnul zelený plamen. „Běžte je zadupat do země!“ Plácal kapitán Klobu jednoho Fejora po noze, poněvadž mu výš nedosáhl. Největší z nich se postavil na zadní a vyrazil ku předu ostatní ho následovali, klínová formace naostřených rohů vzbudila v elfech ještě vražednější povahu. Země duněla pod pády Fejorů. „My musíme do věže.“ Vypáčil ze sebe Macon stále ještě oslabený pádem ze dvou set metrové výšky. „Ta věž nesmí padnout!“
„Ano pane. Jdeme do chrámu.“ Pokynul Klobu. Posledních pár stovek můžu se rozutíkala k věži.
„Pojďte, musíme do svatyně i stou pomocí mágů to nevydržíme!“ tahal Fivuni generála za ramena. „Tohle není možné my prohráváme, můj domov je zničen.“ Zoufal potichu Kalob i přes to ho Fivuni slyšel a řekl. „Ještě ne máme naději, když se stáhneme do věže!“ třásl s ním. „Stáhnout do věže rychle.“ Mágové vytvořili štít než se vojsko tedy to co zněj, zbylo, stáhne. „Co tu děláte, dyť vy jste z východu!“ pozvedl obočí generál. „ Východ padl.“ Sklopil oči Macon. „Ne to není možné to je lež!“ vojáci si mezi sebou začali zmateně šuškat.“ Ta věž je nyní nejdůležitější musíme ji ubránit za každou cenu. Střelci vy půjdete na tam ty balkóny, pěchota zůstane tady a vytvoří neprůbojnou falangu, tahle věž nepadne.“ Chvíle zmateného srovnávání ustala a před falangou se znovu objevila ocelová temnota. Ani se nezastavili, jeden za druhým se slepě vrhali do zdánlivě neprůbojné řady, střelci přebíjeli luky ohromnou rychlostí, ale nestačilo to. Elfové se dostali za zástup ihned po první vlně. Morálka posledních mužů a žen byla zlomena, tohle byl skutečný konec. V tu ránu kdy viděl král svůj lid umírat a prchat neměl šanci jediná možnost, která se naskytla, bylo taktéž uprchnout a tím se zachránit. „Pane, rychle sem do téhle ulice vedou do loděnic!“ volal jeden z přeživších. Přikrčený Macon doběhl k mávajícímu muži. Poklusávali, Macon vzpomínal, jak se tudy rád procházel v dobách svého dětství, byla to krásná malebná ulice jediné, co zůstalo, je krev a sutiny. „Tak jsme tady, hoďte sebou tadyhle do té loďky.“ Oba nasedli muž, natáhl malou plachtu, Macon se opřel do pádlování. V okamžiku kdy byli dost daleko od města se Macon, napřímil. Viděl zkázu, věž padala s doprovodem legendárně velké erupce zelené energie, ze všech koutů města stoupal dým či oheň. Z černých očí mu tekly proudem slzy. Neměl už nic jiného než jen tohle Poslední Město.