Příběh o nepotřebných obětech

Dobrý den, prosím vás, tohle je fronta na přinášení obětí?
– Ano, ano – jste za mnou. Já mám 852, vy 853.
– Proboha… Kdy na nás přijde řada?
– Nebojte, tady to jde rychle. Komu nesete oběť?
– Lásce. A vy?
– Já dětem. Děti, to je moje všechno!
– A co jste přinesla jako oběť?
– Svůj osobní život. Jen aby byly zdravé a šťastné! Pro ně dám všechno. Chtěl si mě dokonce vzít jeden slušný člověk, ale nevdala jsem se. Přece jim nepřivedu domů otčíma! I zajímavou práci jsem nechala být, protože bych musela daleko jezdit. Našla jsem si místo vychovatelky v mateřské škole, abych je měla blízko, mohla se jim věnovat, uvařit jim, vyprat. Dětem všechno. Na mě už stejně tolik nezáleží.
– Naprosto vás chápu. Já sama chci obětovat vztah… Víte, mezi námi s manželem už to dávno všechno vyhaslo… Má jinou ženu. A mně se teď taky objevil muž… Kdyby tak manžel odešel první!  Jenže on se k ní stěhovat nechce! Dokonce pláče…že prý je na mě zvyklý. A mě je ho líto. Kdyby aspoň nebrečel!  A tak žijem…
Otevřely se dveře a je slyšet volání: „Číslo 852, pojďte dál!“
– Bože…. Tak já jdu. Jsem tak rozčilená!!! Co když tu oběť nepřijmou?
Číslo 853 celé skleslé čeká na vyzvání. Čas se pomalu táhne, ale nakonec z kanceláře vychází 852.
– Tak co? Co vám řekli? Přijali oběť?
– Ne… Je na to zkušební doba. Poslali mě, ať si to ještě rozmyslím.
– Počkejte… Proč? Proč vám to nevzali rovnou?
– Představte si, oni se mě zeptali: „Rozmyslela jste si to dobře? Je to navždycky!“ A já jim říkám „To nevadí. Až děti odrostou, ocení, co pro ně máma obětovala.“ Oni na to: „Posaďte se a dívejte se na obrazovku“. A tam šel nějaký divný film! O mě. Jako že děti už vyrostly. Dcera se vdala někam do tramtárie, syn volá jednou za měsíc, mluví, jakoby se bál, snacha se mnou mluví na půl úst… Říkám mu: „Proč jsi na mě takový, synáčku, za co?“ A on: „Proboha, mami, nepleť se nám do života! Ty snad nemáš co dělat?“ Ale co mám dělat, když jsem se vždycky starala jen o děti, mimo ně jsem se o nic nestarala??? Tak snad – děti neocenily moji oběť? To jsem se snažila zbytečně?



Ze dveří kanceláře je slyšet: „Další! Číslo 853!“
– Ježíš, teď jdu já… vy jste mě úplně vykolejila… Co to má být? No, teď už je to jedno!
– Pojďte dál, posaďte se. Co jste přinesla jako oběť?
– Vztah…
– Aha. No, tak nám ho předveďte.
– Tady… Podívejte, není nijak veliký, ale moc sympatický. Úplně čerstvý, neomšelý, seznámili jsme se teprve před půlrokem.
– A kvůli čemu ho chcete obětovat?
– Kvůli zachování rodiny…
-Čí? Vaší? Je to kvalitní rodina?
– No to určitě! Muž má milenku, už dávno, věčně za ní běhá, pořád jenom lže, už ani nemám sílu to poslouchat.
– A vy sama?
– Co já? Taky se našel mužský, máme vztah…
– Tak to tenhle nový vztah dáváte jako oběť?
– Ano. Aby se zachovala rodina.
– Jaká? Teď nám tu sama říkáte, že manžel má jinou. A vy máte jiného muže. Tak jaká rodina?
.- No a co? Podle občanky jsme pořád ještě manželé! Takže jsme rodina.
–  Takže vy jste takhle spokojená.
–To ne! Rozhodně ne! Jak bych mohla být spokojená? Vždyť pořád jen pláču a nervuju se!
– Ale vyměnit tenhle stav za nový vztah nechcete ani za nic, nebo ano?
– Víte, není to zas tak hluboký vztah, prostě společně trávíme čas… Nebylo by mi to zas až tak moc líto!
– No, jestli to není líto vám, nám tím méně. Tak nám dejte tu vaši oběť.
– Ale mě říkali, že tady promítáte nějaké filmy. O budoucnosti! Proč mi to nepustíte?
– Pouštíme tu různé filmy. Někomu z budoucnosti, někomu z minulosti… Vám ukážeme film ze současnosti. Tak to zapínáme, dívejte se.
– No ne! Tohle mám jako být já!? Proboha, copak já takhle vypadám??? To je lež! Já na sebe přeci dbám!
– Tímto způsobem se zvnějšku  projektuje vaše duše.
– Cože??? Ta svěšená ramena, sevřené rty, oči bez jiskry, splihlé vlasy…
– Lidé tak vždycky vypadají, když jejich duše pláče…
– A co je to za kluka? Ten mrňous… Koukněte, jak se ke mně tiskne!
– Vy jste ho nepoznala, co? To je váš manžel. V duševní projekci.
– Manžel? Co je to za hloupost, můj muž je dospělý člověk!
– Ovšem v duši je to dítě. A tiskne se k vám jako k mamince.
– Nojo, máte pravdu, ve skutečnosti takový je! Pořád se na mě lepí, pořád se za mnou táhne.
– Takže ne vy k němu, on k vám?
– Já jsem si už jako dítě vzala za své: žena musí být ta moudřejší, silnější, rozhodnější. Musí řídit rodinu a vést manžela!
– A tak to taky u vás je. Silná, moudrá, rozhodná maminka vede svého chlapečka-manžela. Vynadá mu, polituje ho, utěší i odpustí. Co jste čekala?
– Tak to je tedy moc zajímavé! Já přece nejsem žádná jeho matka, jsem jeho manželka! A v tom filmu… Vypadal tam tak provinile. A stejně zas poletí za tou svou běhnou. Jenže já ho stejně miluju.
– Samozřejmě, tak to přece i bývá: chlapeček si pohraje na písku a vrátí se domů. Ke své mamince. Popláče si do zástěry, požaluje si… No dobrá, konec filmu. Pojďme už to celé uzavřít. Dáváte lásku jako oběť? Nerozmyslela jste si to?
– A budoucnost? Proč jste mi neukázali budoucnost?
– Ale vy nemáte budoucnost. Při takové přítomnosti… váš přerostlý „chlapeček“ stejně uteče. Když ne k jiné ženě, tak do nemoci. Anebo vůbec – do nikam. Prostě najde způsob, jak se vyhrabat „zpod máminy sukně“. Sám by už rád vyrostl…
– Ale tak co mám dělat??? Proč se vlastně mám dávat v oběť???
.-To musíte vědět sama. Třeba se vám strašně líbí být maminkou. Více než být manželkou.
– Ne. Mě se líbí být milovanou ženou!
– Maminky také bývají milovanými ženami, dokonce dost často. Tak co? Jste připravena odevzdat oběť? Kvůli zachování toho, co máte, aby váš muž i nadále zůstal chlapečkem?
– Ne… nejsem připravená. Musím si to ještě promyslet.
–Jistě, ovšem. Poskytujeme čas na rozmyšlenou.
– A rady taky dáváte?
– Ochotně a s potěšením.
— Tak mi řekněte, co mám udělat, aby manžel… no, aby vyrostl, nebo co…?
– Nejspíš přestat být maminkou. Vraťte se sama k sobě a začněte být Ženou. Kouzelnou, vzrušující, záhadnou, vytouženou. Takovou, jakým se nosí květiny a zpívají serenády a ne že se pláče na jejich mateřském měkkém poprsí.
– A vy myslíte, že to pomůže?
– Obvykle to pomáhá. Ovšem pokud se opravdu rozhodnete být Ženou. No, a kdyby něco, přijďte. Vztah máte prostě kouzelný, s potěšením bychom ho od vás přijali. Víte, kolik lidí na světě o takových vztazích sní? Takže pokud byste se vážně rozhodla ho obětovat ve prospěch potřebných, jen račte!
– Ještě si to rozmyslím…
Číslo 853 vychází z kanceláře a křečovitě k sobě tiskne vztah.
Polomrtvé trémou vchází do kanceláře číslo 854:  Chci obětovat své zájmy, aby se už maminka nezlobila.
Dveře se zavírají… Po chodbě procházejí lidé, tisknou k sobě přání, schopnosti, kariéry, talenty, možnosti, vše, co jsou se sebezapřením schopni obětovat.
Irina Seminá