Proč ?! 3.

Najednou mi bylo jedno, že jsem zabila nevinné děvčátko. Byla jsem ráda, že ta trhavá bolest ustala; že jsem se nakrmila. Pustila jsem její nehybné tělo a zamyslela se. Co s ní udělám? Nemůžu přece tady jen tak nechat mrtvolu… Zadívala jsem se na oblohu a vtom mi došlo, co udělám. Popadla jsem její tělo a nesla ho pryč. Odnesla jsem ho hlouběji do lesa a hodila na zem. Začala jsem rozhrabávat sníh a po chvilce a i zmrzlou půdu; šlo to celkem lehce, na to, že byla úplně promrzlá. Hodila jsem do „jámy“ její tělo a znovu to zahrabala. Povzdechla jsem si a oprášila si ruce; na to, že byla šílená zima, mi bylo poměrně teplo. Vstala jsem a oprášila bílé a mé jediné šaty a podívala se, jak velké škody jsem na nich napáchala. Byly pořádně potřísněné krví, ale ta už zasychala. Co teď? To budu bloudit po lese a vždy čekat, než se objeví nějaká kořist? Nebo se vrátím do města? Zadívala jsem se na okolí lesa a zarazila se. Něco tady nesedělo; bylo tady něco zvláštního, něco, co se mi nelíbilo. Trhla jsem sebou a rozhlédla se kolem. Někdo tady byl. „Rosallie Mauriciová.“promluvil mužský hlas a já se zarazila. Zpoza stromů vyšel mladý muž, přibližně v mém věku a měřil si mě pohledem. Do očí mu padaly tmavě hnědé vlasy a propaloval mě jasně modrýma očima. Na sobě měl oblek, což mi přišlo dost zvláštní, ale já samotná mám na sobě svatební šaty. „Jak znáte mé jméno?“zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Zrychloval se mi dech a nemohla jsem přijít na to, kdo to je. Zvláštní pro mě bylo, že se nevyptával na mé šaty; šaty, které byly od krve. Pousmál se a zadíval se mi do očí. „Kdybych ti prozradil, odkud tě znám, nemělo by to zas takový efekt.“řekl a já se zamračila. „Když už na mne mluvíte, tak mi prosím, vykejte.“řekla jsem a mě samotné to přišlo zvláštní. „Ale no tak! Formality nechme stranou!“zasmál se a v tom mi to došlo. To byl on! To on ze mě udělal zrůdu! Vystrašeně jsem na něj zírala a on si to uvědomil. Zarazil se a hleděl mi do očí. „To jste byl vy,“zašeptala jsem šokovaně. Nic neříkal, jen jsme tam stáli…