Proč ?! 2.

Probrala jsem se, až když jsem pocítila chlad na čele. Prudce jsem otevřela oči a zadívala se na oblohu plnou sněžných mraků, ze kterých se snášely vločky; vločky, které mě opět probudily z mého snění. Zamrkala jsem a rozhlédla se okolo. Všude bylo bílo a mně to přišlo docela zvláštní. Pohled jsem zaměřila na zatmělý les a otřásla se. Nebyla mi zas taková zima, jako večer, ale přeci jen bylo chladno. Pomalu jsem vstala a zadívala se na své šaty. Takhle přeci nemohu jít do města! Natož do vesnice! Moc lidí by asi nepotěšilo, kdyby mě vidělo v šatech od krve… Zavrtěla jsem hlavou a vydala se směrem do lesa. Co budu dělat? Vždyť jsem tady úplně sama! A ta nepříjemná bolest v krku… Panebože! Je to šílené… Ta trhavá bolest, která mě neskutečně ničí se nedá vydržet! Trhla jsem sebou a zastavila se. Zaslechla jsem nějaký pohyb, ale kde? Než jsem si to stačila uvědomit, byla jsem někde jinde. Přímo přede mnou byla malá dívenka a snažila se zahřát. Když mi došlo, co jsem slyšela, zalekla jsem se. Byl to tlukot jejího srdce. Couvla jsem o krok dozadu a dívenka se otočila. Vystrašeně mi hleděla do očí a celá se zimou třásla. A já měla žízeň… Než mi došlo, co dělám, držela jsem její nehybné tělíčko a byla přisátá k jejímu krčku. Má ústa naplňovala sladká a horká tekutina; její krev.