Sen - 1.část - Druhá Šance

Byl jsem mladý kluk, co se zrovna přestěhoval do města Bedford ve Velké Británii a snil sny, jehož vrcholy se blyštily úspěchem. Mlhavé iluze – má výjimečnost byla obyčejná, jen sem měl jak si jiné chutě a cíle. Odjakživa sem v sobě cítil jakou si sílu pochopení a porozumění, která mě každý den naplňovala starostí o neznámé lidi, kteří někde trpěli. Tato síla ve mě stále přetrvávala, tak sem se rozhodnul jí naplno využít na psychologické univerzitě v Cambridge v Londýně. Říkám si, má na to ten mladý, nezbedný kluk co touží po úspěchu, ženách a po spoustě divokých nocí?
S trochou štěstí, nic není nemožné. Tak mi to říkali rodiče, k čertu s nimi, teď je to můj život, vše začíná. Je to jako dostat druhou šanci.
Můj malý a neudržovaný, právě zaplacený dům sem objevil během prvního dne v Bedford. Byl levný a zevnitř byl cítit pach chátrajícího domu. Měl dokonce i garáž, bohužel se zaseklými pojízdnými vraty. Kam člověk nedá peníze, to nemá. Co ovšem bylo výhodou, tak to snad jedině jeho zahrada, kde bylo místa pro tři vířivky a velký altánek k tomu. Bylo načase si všechno rozvrhnout, krůček po krůčku. A v mém plánu bylo především pracovat, vzdělávat se, pít a najít si spolubydlící. Barák měl tři ložnice, kuchyň, koupelnu a společnou místnost, kam se vešel jeden gauč a to bylo tak všechno. První den sem stěhoval a vyhazoval staré věci z mé chatrče. Oknem létali židle, skříňky, lampičky dokonce i stará televize. Lidé z okolí kolem procházeli, jak kdyby se tudy prohnal hurikán. Chytali se za čelo a říkali si, co to je za debila co vyhazuje věci před barák. Mě to však dělalo dobře, byl jsem jiný a to mě sakra bavilo.
Když už uvnitř nic nebylo, začal sem luxovat a zkoumat zástrčky, kvalitu podlahy i barvy stěn. Mé konečné rozhodnutí bylo, že je čas s tím něco udělat, dřív nebo později.
Popadl jsem svůj notebook a koukal po natěračských pracích. V celém městě jsem našel jen jediného, musel to být nějaký nováček. Hlavně že to bude za mnou a já si v klidu otevřu pivo na gauči a budu se připravovat na nejtěžší zkoušku v mém životě.
Měl sem dokonce takovou kliku, že když sem mu zavolal, byl schopný dorazit do 15 minut. To je přístup natěrače, rychle a včas, jde se na to.
A opravdu během té chvíle dorazil pěšky se vším tím náčiním. Bylo vidět, že rozhodně není vlastníkem nějakého sporťáku. V rukou držel barvy, na kterých leželi tyče s většími válci, na ramenou nesl žebřík a v kapsách měl zastrčené štětce. Jeho vlasy zářili v černé barvě, která ho dělala víc než tajemným. Na očích měl sluneční brýle a usmíval se od ucha k uchu.
Ihned jsem neváhal a šel mu pomoct.

„Zdravím jste pan Nick Headway?“
„Ano to jsem já“.
„David Lee, rád vás poznávám“.
„Vy jste se nastěhoval snad dneska, když tu leží ten bordel“. A začal se smát.
„Bordel, nebordel, rád jsem se toho zbavil, ukážu vám tedy, kde bych to potřeboval natřít“.
Zavedl jsem ho dovnitř a zděsil se.
„Tohle nebude hotové za pár hodin, jste si toho vědom?“.
„Samozřejmě, potřebuji, aby to dneska bylo hotové, ať už mohu zítra shánět spolubydlícího“.
„No takhle, pokud mi nepomůžete a nebudeme zlití tak to do zítra rozhodně neudělám“.
Byl sem prvně šokovaný, ze slov co řekl ale tenhle styl se mi začínal líbit a byl jsem velice překvapen, jak zvláštní lidé tu žijí.
„Normálně bych vás za tohle nakopal do řiti a vyhodil oknem, ale protože jste vymyslel, perfektní dnešní plán, tak do toho jdu s vámi“. Odhodil jsem svou bundu, sebral klíče od mého Mini Coopera a upaloval jsem do nejbližšího obchodu, kde se prodávalo pivo.
Popadl jsem dvě basy piva a hodil to ženské ke kase.
„Kolik to dělá, spěchám“. Pospíchal jsem jako kdyby se mi chtělo neuvěřitelným způsobem na záchod.
Částka byla sice přehnaná ale co už, bez piva není chuť do práce a že té práce je sakra dost.
Přiletěl sem jako vítr ke svému domu a nesl si dvě basy piv, krásně na terásku, kde už mě vyhlížel David.
„Věděl sem, že jste šílenec, ale že až takový“.
„Denní dávka ne?“. A podal sem mu s úsměvem lahváče.
„Tak na dnešek, ať je to za námi“. Sklo o sebe cinklo a během chvíle už leželo hozené a prázdné v trávě.
Vše jsme přikryli, i když nebylo skoro, co a pustili jsme se do díla.
Tak sem během natírání zjistil, že David hledá nějakého spolubydlícího. Bylo vidět, že je jako já, má rád ten divoký a hříšný styl života co já miloval.
Bylo skoro deset hodin večer, když jsme dotřeli poslední stěnu v horní ložnici.
Únava přišla velice brzo a tak jsme si šli sednout na terasu, kde na nás čekala ještě čtvrtka piv v base.
„Tak na dnešek, chlape“. Pronesl David a začal do sebe klopit další kousek.
Pak vytáhl krabičku s cigaretami a nabídl mi, já jakož to nekuřák sem ale udělal výjimku. Dal si ho do pusy a začal tahat, pocit se mi velice líbil a když sem viděl jak si ho David vychutnává, zkoušel sem ho jak idiot napodobit. Už ani nespočítám, kolikrát jsem se zakuckal.
„Ty po mě chceš abych se zničil natěrači, nebo co?“. A bouchl sem ho do ramena.
„To po mě nechtěj, na to nemám dneska ani sílu“.
„Sem zvědavej kdy jí budeš mít. Nechceš tu bydlet, když sis to tady tak krásně natřel?“.
„Když nabízíš, beru to. Tady začíná teprve život Nicku. Svobodný, ožralý a mladý. Už jen ty ženský tady chybí“.
„Tohle je jen začátek, brzy změníme celý svět, a jestli máme zemřít tak jako pořádní divoši než starý, sešlý dědkové“.