Sen

,,A pak ti zůstane jen sestra."
,,Cože?"
,,Jen ona. Nikdo jiný, na nikoho se už nebudeš moci obrátit."
,,Ale proč?"
,,Protože žiješ v tomhle světě, nemáš na výběr."
,,Nemám na výběr? Nerozumím tomu."
,,Tak vydrž. Za pár let to pochopíš."
,,Ale, co když to nechci pochopit?"
,,Nemusíš chtít. To záleží jen na tobě. Později ale budeš litovat, že jsi mě neposlechla."
____________________________________________________
To bylo vše, vše, co si pamatuji. Vše, co si pamatuji z toho snu. A poté jen ty dlouhé, světlé vlasy; bílé vlasy lemující siluetu obličeje. Matně se mi vybavují i vrásčité tváře a sněhově bílá pleť. Viděla jsem ji někdy? Vstala jsem a celý pokoj se se mnou zatočil, což mě dovedlo k posazení. Dlaně jsem měla přitisknuté na tvářích, ale nebyly to mé dlaně. Nebyla jsem ani ve svém pokoji, asi jsem ani nesnila. Počkat.. Byl to vůbec sen? Ruce mi volně visely podél těla, seděla jsem na posteli. Ale necítila jsem to. Necítila jsem vlastně vůbec nic. Jen jsem věděla, že nejsem doma. V očích mi zajiskřilo. Něco mi do nich prudce zazářilo a neprodleně svítilo. Nedokázala jsem ucuknout, i když jsem se sebevíc snažila. Poté jsem zaslechla hlasy; hlasy, které na někoho mluvily. Nevím, jestli na mě. Neznala jsem své jméno. Otevřela jsem ústa, pokud jsem nějaké měla. A vykřikla. Ano, byla jsem to já. Celou místností se roznesl ten pronikavý křik. Poté jsem si uvědomila, že jsem ještě křičet nepřestala. Něco se mě dotklo. Nějaké ruce, které mě pevně sevřely. Někam mě položili. Něco mě štíplo do paže. Natlakovaná bolest a najednou šílená únava. Oči se mi obrátily v sloup a vše kolem utichlo. Poslední, co jsem slyšela bylo vzlykání a tiché, ochraptěné: ,,To bude dobré, neboj se. To vše bude zase dobré.." Pak úplné ticho. Dlouhé, několikahodinové ticho. Nelíbilo se mi. Chtěla jsem křičet, nic jiného; jen křičet. Cítila jsem se tak sama. Vlastně necítila, necítila jsem nic. Černá tma se začala měnit v bílou, tlustou a nadýchanou mlhu, přes kterou nebylo nic vidět. Ale nastalo něco zvláštního. Jiný hlas; hlas, který znám moc dobře, ale jen letmo jsem si ho pamatovala. Jediné, co mi k němu sedělo byla dívka. Krásná dívka s rusými vlasy, téměř podobná mě. Opravdu to byla ona. Její postava se přede mnou začala rýsovat tak skutečně, že bylo skoro snadné se ji jen dotknout, ale byla daleko. Asi deset metrů ode mě a přesto tak blízko. Blíž, než v životě. A přibližovala se, vážně. Už byla těsně u mě. Rozpoznala jsem její smaragdově zelené oči. Byla to má sestra. Usmála se, jako se smála dřív. Ale zavrtěla hlavou. ,,Je příliš brzo." Zašeptala a v tom samém okamžiku se vypařila. Chtěla jsem se rozplakat na celé kolo, že tu zase budu sama, ale nemusela jsem. Vše se odpařovalo, jako, když přetáčíte kazetu. Vše šlo pozpátku. Stoplo se to ve chvíli, kdy jsem měla ležet na té posteli. Otevřela jsem oči. Bolela mě hlava. Viděla jsem všechny kolem sebe. Doktory v bílých pláštích, kteří se kolem mě pletli a jakmile jsem se posadila, několik jich ke mě přiběhlo. Tváře měli neutrální, jako vždy, když vám oznamují špatné zprávy.
,,Výborně.. nesmíš už spát, ano? Kolik ukazuji prstů, hm?" Zvedla dlaň a ukázala nějaký počet, rozeznala jsem ho a odpověděla.
Chvíli mlčela. ,,Víš, co se stalo?" Tolik jsem se snažila zapátrat v paměti a odpovědět ji, ale nic jsem netušila. Zavrtěla jsem znovu hlavou.
,,Dobře, to nevadí. Měla jsi nehodu. A.. všichni měli těžké zranění-"
Začalo mi to docházet.
,,Jsou v pořádku?" Nastala dlouhá odmlka, poté nasadila ten doktorský výraz. Došlo mi vše, nemusela říkat nic dalšího. Všichni byli mrtví. A má sestra, nejdůležitější člověk na světě taky. Litovala jsem. Měla jsem poslechnout. Měla jsem JI poslechnout. Tu osobu, co na mě mluvila. Přikývnout na to, co mi říkala. Pochopit ji. Nebyla bych tu sama. Ale měla někoho. Měla bych sestru. Teď jsem neměla nikoho.. Byla jsem sama, sama uzavřená v realitě.