Sněžná dívka

Sněhové vločky se divoce točily díky silnému větru a narážely do všeho, včetně jedné dívky, která se procházela noční krajinou. Její dech tvořil páru před jejími ústy a nohama se bořila do hustého sněhu. Hlavu skloněnou k zemi a zadržovala slzy, které se okamžitě měnily z kapek na krystalky ledu. Bylo to šílené, to co se s ní dělo. Byla snad ta nejpodivnější dívka ve svém okolí. Jako ta z pohádky. Nenáviděla to. Ty schopnosti. Obrovská moc, která byla téměř nemožná. Jako by byla z jiné planety. Někdo jiný. Někdo, kdo nemůže zůstávat mezi lidmi. Jak moc bylo těžké, ukrývat všechny její schopnosti. Jak bylo těžké utajit ji samotnou. Tolik se bála, že ublíží jiným, až se uzavřela do sebe. S nikým nepromluvila, jen utajovala své schopnosti. Nic jiného. Shodila ze své tváře krystal zmrzlé slzy a zastavila se. Vytáhla ruce z kapes, odhodila ze sebe čepici, šálu a bundu. Svlékla i svou mikinu a zula si boty. Roztáhla ruce a poddala se chladu větru. Vítr se okolo ní začal točit a strhával z ní zbytky jejího oblečení. Přivřela oči a nadechla se, když okolo ní, vlastně přímo z ní, vyzařovalo světle modré světlo. Zachvěla se, její bílé vlasy s několika modrými pramínky se uvolnily a rozvířily a najednou stála ve sněhu v přenádherných ledově modrých šatech. Byla nádherná. Oči otevřené dokořán a vlasy spletené do dlouhého a hustého copu. Rty rudé jako krev a usměvavé. Tohle byla ona. Její předchozí oblečení zmizelo úplně a ona rozvířila jedním pohybem ruky sníh. Začala si pohrávat se sněhem a ledem a vytvořila obrovské iglú. Bylo nádherné a spletené snad ze všech tvarů. Vstoupila dovnitř a posadila se na lesklou židli z ledu. Ano, tohle bylo to, co potřebovala. Klid mír, led a sníh. To ona byla sněžná dívka.