Útržky myšlenek

1.
Divokost. To bylo to, co jí vyzařovalo z očí. Rezavé vlasy jí zářily jako ohnivé plameny a její bledě modré oči vynikaly. Tvář poseta pihami byla chladná, ale ona chlad necítila. Kabát, který měla na sobě byl stejné barvy jako její oči. V té závěji bílého sněhu působila neobvykle; avšak nádherně. Postoupila o dva kroky dopředu, z jejích úst vyšla dvě slova a zmizela. Sen skončil a já se probudila. „Zachraň se,“to byla její slova, která neopouštěla mou mysl…

2.
Drzá? To ani, ale ne vždy jsem byla taková… Byla jsem ta hodná, chytrá holčina, na kterou je spoleh. Holka, která je tichá a bez poznámek. Holka, která se pořád učila, která poslouchala učitele a byla vlastně mezi nimi oblíbená. Ale to se změnilo… Podlehla jsem nátlaku ostatních a „zdivočela“. Kašlala jsem na školu a věnovala se lidem okolo mě a internetu. Začala jsem být nezodpovědná, drzá a absolutně jsem se přestala učit. A k tomu mě donutila i bolest ze ztráty člověka… Od té doby jsem jiná; divoká.

3.
Šťastná? Možná tak vypadám, ale… Všechno má své ale, což mi přijde dost vtipné (smích). Popravdě? Ztratila jsem toho tolik… A co jsem získala? Absolutně nic… Jen se neustále usmívám, abych nevypadala jako holka, která chce, aby jí ostatní litovali… Prostě holka, která se snaží být v pohodě a pomáhat ostatním, protože nechce řešit svoje problémy; problémy, které mě ničí. Ale co? Aspoň se snažím užít si život… Snažím se usmívat přes den, ale v noci… Mám dojem, že to tak má většina holek… Každá z nás něco skrývá a i přesto se to snažíme všechny skrýt. I když to bolí… I když jsme samotné… Ztrácíme se v myšlenkách a někdy nevnímáme okolní svět, jen proto, abychom zapomněly. Všechny jsme stejné, a proto nás to spojuje… Vždy jsme rozdílné, ale v jednom jsme stejné. Máme city.

4.
Mám pocit že svíce ještě neshořela celá....
Nechci ji však sfouknout, ani prodloužit knot....
Ale stále se nenašel nikdo, kdo by svíci zhasl. Nemá odvahu...