Ďabelský tanec

Déšť. To byl důvod, proč jsem chtěla ven. Venku panovala silná bouře a já i přesto chtěla ven. Vůně deště, hudba a já. Všichni už si zvykli, že chodím jen tak ven do deště; nic mi v tom nezabrání. Popadla jsem svůj MP3 přehrávač se sluchátky a klíče. Nazula jsem si boty a vytratila se z bytu. Vyběhla jsem ven do chladného vzduchu a deště a nechala na sebe skapávat dešťové kapky jako perly. Dala jsem si sluchátka do uší a zapnula písničky; písničky, na které se dalo tancovat. Chvíli jsem jen tak poslouchala se zavřenýma očima a pak jsem se dostala do rytmu; rozpohybovala jsem své tělo. Míchala jsem různé styly tance a užívala si svobodnou chvíli; mou chvíli. Kapky deště mě v ničem neomezovaly, spíše mi pomáhaly. Pročistila jsem si svou mysl a nedokázala přestat tančit. Proto mi taky říkali „Ďábel tance“. Nikdy mi to nijak nevadilo, byla jsem vážně ďábel. Tanec a déšť, to je kombinace pro mě. Je to, jako bych déšť sama ovládala. Vždy, když si potřebuji pročistit mysl, musím tancovat a tancuji hlavně v dešti. Píseň skončila a déšť pomalu ustával. Otevřela jsem oči a celá udýchaná se rozhlédla okolo. Jako vždy někdo viděl můj tanec a pár lidí mi tleskalo, ale to jsem nijak neřešila. I tak tam byl on. Jeho duch.