Zapomeň

Ano... Opět jsem plakala kvůli němu... Opět mi zbytečně chyběl! Copak toho trápení nemám dost?! Copak nemohou ty noční můry přestat?! To musím světu stále lhát, že jsem v pořádku, a že miluju toho pitomce?! Vážně musím lhát i sama sobě?
Ty časy, kdy si říkám, že se zabiju jsou časté... Ne... Nemám strach ze smrti... Mám strach ze života... Ze života, který žiji... Chci utéct pryč... Chci se uschovat před těmi hloupými lidmi bez pochopení! Chci aby mě aspoň někdo chápal, ale nikdo neposlouchá... Všichni mě přehlížejí... Můžu utéct, ale kam? Jediné místo, kde bych se mohla ukrýt je vzdálené od života... Jen smrt by mi mohla pomoct... Nebo ne? Každý večer stekají mi ty horké slzy po tvářích a já mám strach... Strach, že se nikdy nepřestanu trápit... A to jen kvůli nim! To oni chtějí, abych se trápila! Chtějí to všichni! I ty hlasy v mé hlavě! Pořád křičí, že můžu přestat... Že můžu odejít... Ale já se z posledních sil bráním... Už jen kvůli němu, ale dnes večer je vše jiné... Dnes večer to udělám...
Popadla jsem žiletku a udělala pět řezů. Podívala jsem se na sebe do zrcadla uslzenýma očima. "Končím..."zašeptala jsem. "Nebudu se trápit..."doplnila jsem a konečně udělala silný řez, který vše ukončoval. Sedla jsem si na chladnou zem z kachliček a čekala na svůj konec. Bylo to osvobozující! A tak nějak to uklidňovalo... Ta ukolébavka té půvabné ženy s úsměvem na rtech a v bílých šatech... Mé matky...