Dračí hvězda

Konečně tu opět jsem, na tom krásném místě, které málo lidí dokáže tak nádherně vnímat. Sedím tu pod mým oblíbeným stromem a barevné listy mi každou minutu padají do rezavých vlasů. Zamyslím se..kolik asi může být hodin? Začíná se stmívat, měla bych se vrátit. Ne, to je hloupost. Začala jsem uvažovat..nechtěla jsem se vrátit domů. Nenáviděla jsem jejich chování k přírodě a dobírání si mě kvůli fantazii. Došlo mi, že takhle oblečená pouze v mikině a děravých džínách tady zůstat nemůžu. Vstala jsem a vydala se směrem k našemu domu. Ucítila jsem jak se mi po čele sklouzla kapka. Podívala jsem se na oblohu. Začínalo pršet, přehodila jsem si přes vlasy kapucu a šla dlouhou vyšlapanou cestou. Když jsem došla, začala jsem hledat klíče a v tu chvíli, kdy jsem se chystala strčit klíč do zámku, mě něco zezadu bolestivě a surově popadlo a odtáhlo pryč. Bolestí jsem ze sebe ani hlásku nevydala. Odtáhlo mě to do obrovské jeskyně, kde mě to odhodilo na zem. Zaječela jsem a podívala se na to obrovské stvoření. Neveřila jsem svým vlastním očím. Přede mnou stál drak, modrý jako Atlantský oceán! Vyděšeně jsem na něj zírala, nevěděla jsem co se bude dál odehrávat. A asi jsem v tu chvíli měla utéct, protože drak nabral na síle a vystartoval po mě. Instinktivně jsem se schoulela do klubíčka a zavřela oči. Ale on nezaútočil. Zastavil se a asi pět vteřin jsme si dívali přímo do očí, poté se ke mě otočil zády a pomalu odešel. Prudce jsem oddechovala a sledovala stále to jedno místo. Ruce jsem si složila na obličeji, v tu chvíli mi nevadilo, že byly špinavé od hlíny..v tu chvíli mi nevadilo nic. Byla jsem hrozně vystrašená. Seděla jsem na tom místě asi dalších deset minut, poté jsem usoudila, že by bylo vhodné odejít, protože se drak mohl klidně vrátit. Vyšla jsem z jeskyně a rozešla se nějakou cestou..bylo mi jedno, kam se dostanu...chtěla jsem pryč a to hned! Došla jsem na obrovskou louku, plnou květin a motýlů. Byla to krása, ale musela jsem odolat tomu pokušení lehnout si do té měkké, zelené trávy a tak jsem šla dál. Tentokrát jsem se dostala do nějaké vesnice, po níž pobíhali lidé, odlišné od těch dnešních. Procházela jsem tam a všichni na mě udiveně koukali. Byli jako ze středověku. Náhle se vytvořila mlha a všichni začali panikařit a utíkat do svých domovů. Po chvilce jsem stála sama uprostřed jejich náměstí. Opět jsem se rozhlédla, netušila jsem, co se to děje. Z rohu ulice jsem zaslechla nějaké zvuky, které mi moc přátelské nepřišly. Prudce jsem se otočila a ulicí se procházel tentýž drak, který mě odtáhl. Zase jsme se dostali do té části, kdy jsme si dívali do očí. Rozešel se proti mě, ale opět na mě nezaútočil, jen mě obešel. Chvíli jsem tam mlčky stála a pak jsem sebrala všechnu svou odvahu a pomalým tempem vykročila za ním. Měla jsem strach, že si mě všimně, ale on se procházel ulicemi náměstí dál a dál. Asi dalších deset metrů to takhle pokračovalo. Poté se zničehonic otočil na mě. Zalapala jsem po dechu a vykulila jsem oči. Rozešel se pomalu ke mě. Dělila nás mezera krátká asi čtyři centimetry. Strach mě v tu chvíli přešel. Opatrně jsem k němu natáhla ruku. Mravenčím krokem se ke mě přisunul, takže jsem se dotýkala jeho zrohovatělé, dračí kůže. Prsty jsem ho jemně pohladila po hlavě. Na tváři se mi vytvořil úsměv. Měl jedovatě zelené oči, odstín barvy byl podobný té mé. Přistoupil ke mě ještě blíž a stoupl si vedle mě. Nerozuměla jsem, co mi chce naznačit. Po chvilce mi došlo, že mě chce doprovázet. Věřte mi, že mi to přišlo stejně divné, jako vám, ale stejně doprovod draka mi opravdu vůbec nevadil. Vyšla jsem tedy vpřed a on mě následoval. Nikdy v životě (16 let) jsem nezažila nic zajímavějšího, jako tohle. Procházíme dlouhými ulicemi města, nikde nikdo. Došli jsme k tomu lesu, kde mě nechal. Zaslechla jsem a podle všeho i on jak křupla větev, což znamenalo přítomnost někoho jiného, než nás dvou. Otočila jsem se a rozhlédla. Několik metrů od nás stál muž s havraními vlasy, na tváři měl chladný výraz plný nenávisti. V ruce držel obrovský stříbrný meč se kterým mířil na nás. Nechápavě jsem se na něho podívala, on ale nehleděl na mě, ale na draka. Rozeběhl se k němu a meč mu vbodl do břicha, kousek od srdce. Zakřičela jsem hystericky, nestačila jsem nic udělat. Drak bolestivě zakňučel a svalil se na zem. Nebyl mrtvý, ale hodně zraněný. Netušila jsem co mám dělat. Nemohla jsem ho tu nechat, ale nemohla jsem ani domů přijít s tím, že nějaký neznámý muž zranil draka. Sedla jsem si k němu a sledovala ho. Sledovala, jak umírá. Nemohla jsem nic dělat, nevěděla jsem, co bych měla udělat. Nepřítomně jsem ho hladila po mohutném křídle a hleděla do nebe. Po několika minutách drak naposledy vydechl. Neranilo mě to v tu chvíli. Nerozuměla jsem tomu, nevěřila jsem, že je mrtvý. Jeho tělo tam ale jen tak bezvládně ležet nezůstalo. Bylo to kouzlo. Jeho tělo se jako zázrakem rozvířilo na tisíc malých lesklých kusů a zvlétlo k obloze, kde se z nich vytvořila hvězda, vypadala jako každá jiná, ale pro mě byla nejkrásnější z celého nebe. Byla jedinečná a jedině já věděla, jaký příběh se v ní ukrývá, protože každá hvězda svůj příběh má...