Zubatá tulačka - kapitola 1

Tohle je povídka z mého nového blogu zubataaperokridly.bloger.cz ..
Doufám, že se bude líbit a byla bych ráda za komentáře, případně návštěvu na blogu, kde můžete taky zanechat nějaký ten koment :)
-------------------------------------------------------------------------------
Všude kolem hořelo.
Po zemi byla rozházená těla, většinou s rozstřílenou hrudí, někteří sebou ještě škubali. Kolem to bylo cítit spáleninou a střelným prachem. Pomalu jsem se nadzvedla, schovaná za několika málo bednami, které zůstaly nedotčené plameny. Asi pět metrů ode mě nějaký chlapík rozdával rozkazy ostatním a divoce přitom gestikuloval. Popadla mě strašná chuť mu skočit na záda a zlomit mu vaz, ale ovládla jsem se. Byla by to pro mě rychlá a zbytečná smrt, i když bych jich několik zabila, v ulicích vesnice se rojili další.

Pomalu jsem se plížila podél chalup a plameny mi šlehaly nad hlavou. Ze středu vesnice bylo slyšet zvuk přijíždějícího auta. Přesunula jsem se tak, abych měla lepší výhled, a zahlédla jsem Jefferiho, Ernova otce. Stál na okraji řady lidí, které obcházel a prohlížel si chlápek v černé uniformě. U každého z nich se zastavil, pořádně si ho prohlédl a vyštěkl něco na vojáky, kteří dotyčného posílali buď k nákladnímu autu na okraji vesnice, nebo ke skupince lidí postávajících u shořelé chatrče.Zastavil se u Jefferiho. Chňapl ho rukou v rukavici za bradu a otočil mu hlavu na obě strany. Bedlivě si ho prohlédl, potom zavelel, aby ho odvedli k náklaďáku. Zbytek lidí seskupili a namířili na ně samopaly. Při výstřelech jsem sebou trhla. Nebyl to pěkný pohled. Více než desítka lidí, z toho ženy i děti, svíjející se v krvi na hromadě. Jeden či dva uprostřed měli méně vážná zranění, ale i přesto krváceli ze spousty střelných ran.
Jakýsi kluk se zvedl na kolena a pajdal se mým směrem, za sebou krvavou cestičku. Vojáci se mu jen smáli. Klučina stihl dojít asi dva metry ode mě, pak chlapík v černém vytáhl pistoli a střelil ho přímo do hlavy. Krev se rozstříkla všude kolem a trochu pocákala i mě. Otřásla jsem se a přikrčila se, aby si mě nevšimli. Podívala jsem se na to nebohé dítě a udělalo se mi špatně. Na krev jsem zvyklá, ale tohle..tohle byl masakr. Vyvraždit skoro celou dhampýří vesnici..

Škubla jsem sebou a prudce se posadila. Všude kolem byla tma, ale mé dhampýří oči se rychle přizpůsobily. Rozhlédla jsem se kolem. Žádní vojáci, žádná krev, smrad a kouř. Zase jedna z těch nočních můr, co mě posledních pětadvacet let trápily. Vstala jsem z postele a rozsvítila lampu. V mém pokoji se za tu dobu, co jsem spala, nic nezměnilo. Několik skříněk bylo na svém místě, stejně tak dřevěný stojan, o který byl opřený nádherný černý luk. Říkala jsem mu Ebenová zkáza. Byl to dárek od mého kamaráda z dětství Erna. Řekl mi, že je to luk lovce draků, ale já mu stejně nikdy nevěřila. Při vzpomínce na něj jsem zavřela oči. Vysoký blonďatý klučina, stejný rošťák jako já. Vybavila jsem si můj sen a to, jak byl ten mrtvý kluk podobný Ernovi.

Potlačila jsem tu myšlenku a otevřela oči. Došla jsem k oknu, tiše ho otevřela a nadechla se chladného nočního vzduchu. Naprosto s přehledem jsem ignorovala zimu, i když jsem na sobě měla jen krátké kalhoty a podprsenku. Podle mého odhadu bylo něco kolem půl páté ráno, měsíc stál ještě vysoko na obloze, ale obzor už přecházel z temně modré do oranžovočervené. Prohrábla jsem si tmavé dlouhé vlasy, ještě trochu rozcuchané z neklidného spánku, protáhla se a rozhlédla se kolem po nočním Turku. V některých budovách kolem se svítilo, většina zůstávala ale ve tmě. Sedla jsem si na postel a ze šuplíku vytáhla mého oblíbeného Sapkowskeho Zaklínače. Ani jsem nerozsvítila lampičku, moje dhampýří oči ve tmě viděly skvěle. Začetla jsem se a po nějaké době mi došlo, že slunce už dávno vyšlo. Nahlédla jsem na mobil na nočním stolku. Bylo šest ráno. Zívla jsem, i když jsem nebyla vůbec unavená, prostě...jen tak ze zvyku. Sáhla jsem do skříně a vytáhla černé rifle a tmavě modré triko. Oblékla jsem se a došla do koupelny. Na svůj odraz v zrcadle jsem vycenila špičáky, delší, než by člověk měl mít, vzala do ruky hřebínek a trochu poupravila to vrabčí hnízdo, co jsem měla na hlavě. Znovu jsem se podívala a na odraz jsem mrkla svýma ledově modrýma očima:"Tak jdeme, Zubatá, musíš do práce.." zahuhňala jsem, na chodbě na sebe hodila vysoké černé boty (pořádné 'nakopávačky', vždycky jsem nesnášela lodičky,kozačky a podobné výstřelky), tmavou bundu, otevřela jsem dveře, seběhla schody a vyrazila do ulic ranního Turku.

Jmenuju se Karine Letainen, a jak už jsem se možná zmínila, jsem dhampýrka, kříženec člověka a upíra. Je mi něco přes čtyřicet osm let a díky svému původu vypadám tak na dvacet. Pracuju v Turku v jedné malé, nevýrazné továrně a stejně tak nevýrazný je i můj život. Snažím se zapadnout mezi lidi a žít normálně, ale když jste dhampýr, kolikrát to není vůbec jednoduché.

Dhampýři jsou něco jako hodně silní a mnohdy hezcí lidé. Většinou jsou vyšší, mají vypracovanou postavu a to ani nemusí chodit do posilovny. Spousta z nich se živí jako modelové, já dávám přednost klidnému životu mezi lidmi. Dhampýři nepotřebují k životu krev, i když nás dokáže pořádně nabudit, dodat sílu (jako bychom už tak nebyli silní až až) a někdy nás i trocha krve při sexu umí hodně vzrušit. Co se týče mě, sex jsem poznala ve svých třinácti letech (neberte si to špatně, nejsem nějaká 'prodejná dívka', ale dhampýři vyrostou hodně rychle, už v sedmi letech jsme skoro jako puberťáci, takže přepočteno na lidské roky, bylo mi tak sedmnáct) s jedním temným elfem. Jmenoval se Vladimir Dashinov, byl z Ruska a původně jsem měla v plánu mu vypárat vnitřnosti, ale...jaksi se to zvrtlo.Vladimir byl zvláštní nejenom tím, že byl - teda je, pořád žije, ale strašně dlouho jsem ho neviděla - temný elf, ale na zádech pod lopatkami měl křídla. Ano, opravdové čtyřmetrové opeřené křídla, bílé, jako mají andělé, s některými pírky přecházejícími do ruda. Nádherně to kontrastovalo s jeho černými, červeně melírovanými vlasy po lopatky. V době, kdy jsme se potkali, jsem utíkala z mojí rodné vesnice, kterou vojáci vypálili a on byl ruský assasin, co měl za úkol chytit jakéhosi 'zrádce národa'. Skončila jsem přivázaná u stromu, omráčená jakýmsi paralyzujícím jedem a nakonec na zemi v objetí jeho měkkých křídel.

Byli jsme dobří přátelé a milenci spoustu let, pak ale Vladimir musel neodkladně zpátky do Ruska a já se usadila tady v Turku. Čekala jsem, jestli mě navštíví nebo jestli se alespoň ozve, ale za celou tu dobu poslal jenom jeden dopis, že má několik misí v jižním Rusku. Od té doby ani zmínka. Začala jsem tu žít celkem poklidný život mladé holky. Našla jsem si práci, která mě uživí a dává mi i jistou míru luxusu, i když to není žádný zázrak. Občas si přivydělávám prací na baru, kde si jednou za čas vyhlédnu nějakého mladého kluka a zatáhnu ho k sobě domů, ale nikdy to není takové jako s Vladimirem.

Uvažovala jsem o tom, že se vydám do Ruska za ním, ale zatím s tím otálím a žiju si tady normální život nenormální bytosti. A taky doufám, že se mi jednou ozve.