ZVLÁŠTNÍ DÍVKA

Jsem asi ten poslední člověk na světě, který by věřil na duchy. Na filmy s podobnou tématikou se dívám vždy s cynickým úsměvem a myslím si své. Jen máloco by mě dokázalo přesvědčit o tom, že existuje něco víc než jen to, co vidíme. To, že jsem měl někdy pocit, že ve své blízkosti cítím své zesnulé rodiče jsem bral spíš jako sugesci. Moc mi chyběli a nikdo jiný mi nezbyl. Táta s mámou tragicky zahynuli při dopravní nehodě, když mi bylo devatenáct. Nestihli moji maturitu, nebyli u toho, když jsem poprvé sednul za volant. Nesdíleli se mnou žádný z mých malých úspěchů. Na všechno jsem zůstal sám. V podstatě jsem se po jejich smrti začal stranit lidí. Stýkal jsem se jen s nejbližšími přáteli. Sny o zářné budoucnosti jsem pochoval spolu s rodiči. Neměl jsem sílu cokoliv budovat. Netrápil mě ani fakt, že nemám stálou partnerku. Přitom kamarádi v mém věku už pomalu zakládali rodiny. Mě se na to raději nikdo neptal. Nikdo nevěděl, jak na takovou otázku zareaguji. Byl jsem jim za to vděčný. Žil jsem defacto jen proto, abych přežil. Často jsem chodil rodičům na hrob. Tam jsem si připadal nejvíc člověkem a tím, kým skutečně jsem. Namlouval jsem si, že alespoň tam jsem s nimi. Právě na hřbitově jsem potkal Zuzku. Už jsem si jí několikrát všiml, ale větší pozornost jsem jí nevěnoval. Zájem o ženy byl z mé strany minimální. Jednou ke mně ale sama přistoupila. ,,Hodně ti chybějí?“ zeptala se něžným hlasem. ,,Slova mi na to nestačí,“ reagoval jsem přirozeně a dál se mlčky díval na náhrobní kámen, kde byla vyryta jména rodičů. ,,Můžu tě pozvat na čaj?“ zeptala se Zuzka nesměle. Sám jsem se divil tomu, že jsem kývnul. Vyzařovala z ní velmi zvláštní energie. Působila klidně, vyrovnaně a oduševněle. Šli jsme do blízké čajovny. Náš rozhovor se skládal z krátkých vět, ale stačilo to k tomu, abychom si rozuměli. Doprovodil jsem ji domů. Když jsme se loučili, řekla: ,,Víš o tom, že jsou rodiče pořád s tebou? Dnes nás doprovázeli na každém kroku,“ řekla a já znejistěl. ,,Já na takové věci nevěřím, ale děkuji, že se snažíš,“ sdělil jsem jí. ,,Myslím to vážně. Mám jistý dar. Mohu tě s nimi propojit,“ ozřejmila mi a v očích měla jiskru. ,,Kde stojí teď?“ zajímalo mě. ,,Máš je za zády. Mamka ti dává ruku na rameno,“ prozradila mi. Pohledem jsem sjel k rameni. Sako na něm bylo posunuté. Sklopil jsem oči k zemi a odešel domů. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, co mi Zuzka říkala. Znovu jsme se setkali za několik dní, znovu na hřbitově. Opět ke mně přistoupila a spustila: ,,Vím, že jsi zbožňoval špagety, které ti maminka vařila. Vím i to, že máš na pravém stehně velkou tmavou pihu a že jsi rád sbíral šneky, které sis doma tajně schovával za skříň.“ Věděla toho mnohem víc. To, kde jsem studoval, i jaká holka se mi kdysi líbila. Přesvědčila mě, že to má od mých rodičů. Navázala s nimi spojejní. I když je nevidím, začal jsem je díky Zuzce intenzivně cítit. Stala se naším prostředníkem. Dostal jsem novou naději, a hlavně chuť žít. Ukázat rodičům, že mají proč být na mě pyšní. Ať mi Zuzku seslal kdokoliv, děkuji. Zdroj Facebook